1,5 Cel 83-90

Jak ho bratr Eliáš nemocného přivedl ze Sieny do Assisi.

O požehnání, které mu udělil, o chválách, které mu na jeho naléhání zpívali,

a jak někdo viděl jeho duši vystupovat do nebe

83. Šest měsíců před svou smrtí, když byl [František] v Sieně, choroba žaludku převážila nad nemocí a celé tělo bylo více než obvykle zesláblé. Zdálo se, že se blíží smrt. Rychle k němu přispěchal bratr Eliáš, on se zaradoval z jeho příchodu, zotavil se a odešel s ním do Celle di Cortona. Tam se nemoc ještě zhoršila, a tak se nechal převézt do Assisi. Město mělo z jeho příchodu velkou radost, a protože doufali, že ho budou moci brzy uchovávat jako velmi vzácný poklad, všichni se svorně radovali.¹ Zatím se však nemoc zhoršovala, když pobýval v paláci assiského biskupa, pevnost jeho těla slábla, všechny síly ho opouštěly a celé tělo ho krutě trápilo. Byl dotázán, co si myslí o tom, že snáší tak velkou tělesnou bolest. Odvětil, že by mu byl milejší jakýkoliv druh mučednictví. „Ale Boží vůle,“ pravil, „činí lehkým vše obtížné.“²

84. Když [František] viděl, že se blíží jeho poslední den,³ jak se dozvěděl dva roky předtím od bratra Eliáše, jemuž se Pán uvolil vyjevit otcovu smrt,⁴ dal k sobě zavolat bratry a syny, které chtěl, a podle vnuknutí shůry, jako kdysi praotec Jakub, každému dal požehnání. Eliáš zaujal místo po jeho levici, ostatní synové usedli kolem a světec zkřížil ruce a položil pravici na jeho hlavu. Ale protože mu bylo vzato světlo očí, otázal se: „Nad kým držím svou pravici?“ Odpověděli: „Nad bratrem Eliášem!“ „To také chci,“ pravil a pokračoval: „Tobě, synu, žehnám ve všem a pro všechno,

tobě, který jsi nesl na svých ramenou mé břemeno a statečně jsi snášel potřeby bratří. A jelikož ve tvých rukou Nejvyšší rozmnožil jejich počet a ty jsi je chránil, tak v tobě žehnám i jim všem.

Na nebi i na zemi ať ti žehná Bůh, Král nejvyšší. Žehnám ti, jak mohu, a víc, než mohu. A co nemohu já, může v tobě ten, který může všechno! Nechť Bůh chová v paměti tvé námahy a tvou práci a při odměňování spravedlivých ať naplní tvůj podíl! Kéž Bůh požehná všemu, co si žádáš, a kéž ti splní všechno dobré, co si přeješ! Zůstávejte, všichni synové, v bázni Boží a vytrvejte v ní vždycky. V budoucnu vás totiž čekají těžká pokušení a blíží se trápení. Šťastní jsou ti, kdo vytrvají v tom, co započali. Já nyní spěchám k Pánu, do jehož milosti vás všechny svěřuji.“⁵

85. Pak požádal o přenesení ke Svaté Marii v Porciunkuli, aby odevzdal duši Pánu tam, kde poprvé dokonale poznal cestu pravdy.⁶ Věděl totiž, že toto místo je naplněno zvláštní milostí a že ho častěji navštěvují nebeští duchové.⁷ Vždycky chtěl, aby se bratři o toto místo s úctou starali, neboť zde byl zasazen nový řád, který nejprve vyrostl a pak naplnil celou zemi.

86. Když několik dní odpočíval na vytouženém místě a poznal, že se hodina jeho smrti blíží, nechal k sobě zavolat bratra Anděla a bratra Lva, kteří mu byli ze všech nejbližší, a nařídil jim, aby za jeho blízký přechod radostně zpívali Chvály Pánu. Nakolik jen mohl, sám zpíval tento žalm: Svým hlasem k Pánu volám, svým hlasem Pána zapřísahám⁸. Hned pak přikázal, aby mu přinesli knihu evangelií a prosil, aby mu z ní předčítali evangelium podle Jana od toho místa, které začíná Šest dní před Velikonocemi⁹. Pak se obrátil na toho, kterého miloval, a pravil: „Všem mým bratřím, jak blízkým, tak i vzdáleným mým jménem požehnáš, odpouštím jim všechny přestupky i viny, a nakolik mohu, je rozhřešuji.“¹⁰

87. Potom, když ho oblékli do kajícího roucha, posypali popelem a byl obklopen plačícími syny a bratry, jeho přesvatá duše se odpoutala od těla a byla přijata do moře světla bez hranic. Tělo pak zesnulo v Pánu. Avšak jeden z jeho učedníků, jehož věhlas je velmi známý, viděl duši přesvatého otce, která byla jako hvězda o velikosti měsíce, zářila však více než slunce. Vznášela se nad spoustami vod na světlém obláčku a stoupala do nebe přímou cestou.¹¹

88. Nato se sešlo mnoho lidí, chválili a oslavovali jméno Páně. Seběhlo se celé město Assisi a spěchali i lidé z okolí, aby uviděli veliká Boží díla, která Pán přeslavně zjevil na svém služebníkovi. Synové, kteří ztratili tak velkého otce, truchlili a slzami a vzdechy dávali najevo hluboké dojetí. Přece však nový zázrak proměnil nářek v radost a smutek v jásot.¹² Patřili na tělo blaženého otce ozdobené Kristovými ranami, kde uprostřed dlaní a na nohou byly ne stopy po hřebech, ale hřeby utvořené z jeho těla, černé jako železo, které ale jeho tělo přečnívaly, a na krvavou červeň rány v jeho pravém boku.¹³ Tělo, které dříve bylo tmavé, nyní zářilo jasným světlem jako příslib odměny blaženého zmrtvýchvstání. Údy se staly měkkými a ohebnými, ne ztuhlými, jak to obyčejně bývá u mrtvých, vrátila se jim jemnost dětského věku.¹⁴ Synové radostí plakali a líbali místa znamení nejvyššího Krále.¹⁵ Bratři a synové, kteří se sešli spolu s velkým množstvím lidí, strávili tu noc, kdy svatý otec zesnul, chválením Boha, takže to pro sladkost oslavy a jasnost světla vypadalo, jako by tu byli na stráži andělé.¹⁶

89. Za časného rána se sešly zástupy lidí, někteří trhali olivové a jiné ratolesti, a zatímco stále přibývalo světel, za hlaholu trub a za zpěvu hymnů a chval odnášeli svaté tělo do města Assisi. Synové nesli zbožného otce a tak došli k místu, kde kdysi založil řád chudých paní, a na chvíli se zastavili v kostele svatého Damiána. Tu se otevřelo malé okénko, kterým Kristovy služebnice v určitou hodinu obvykle přijímaly svátost Těla Páně, a hle, paní Klára, která byla vskutku jasná [clara] zásluhami své svatosti, neboť byla první sazeničkou svatého řádu, přišla se s ostatními dcerami podívat na tělo přesladkého otce.¹⁷ S bolestnými vzdechy a v hojných slzách se na něho dívaly a zastřeným hlasem začaly volat: „Otče, otče, co si počneme? Komu nás, ubohé, svěříš? Proč nás, opuštěné, opouštíš? S tebou nám mizí všechna naše útěcha a nebude podobného potěšení pro ty, které zemřely světu.“ Tak líbaly jeho ruce, ozdobené vzácnými drahokamy a vybranými perlami, což zadrželo jejich velký pláč. A když ho pak odnesli, zavřela se jejich brána, která se pro tak velkou ránu už nikdy neotevře.¹⁸

90. Všichni pak došli do města a s velkou radostí a jásotem uložili přesvaté tělo na posvěceném místě. A to na místě, kde se jako chlapec nejprve naučil číst, tam též později začal kázat, a tak velmi příhodně po šťastném začátku následovalo ještě šťastnější a plnější dosažení vrcholu nebeské slávy.¹⁹

Další