1,5 Cel 75-82

O nemocech jeho těla

75. Během této doby začalo jeho tělo trpět více než dříve různými chorobami. Ale ve slabém těle přebýval připravený duch, takže se vezl na oslíku, protože jinak to nešlo, projížděl po různých krajích a všude rozséval semena Božího slova.¹ Jeho duch vládl tělu, takže ono ho ochotně následovalo ve všem, co mělo vykonat.

76. I ona vzácná nádoba, v níž byl skryt nebeský poklad, byla někdy otřesena a bratři svatého otce velmi naléhavě prosili, aby si nechal pomoci od lékařů. Avšak ten, jehož vznešený duch byl obrácen k nebi a jehož jediným přáním bylo zemřít a být s Kristem, nechtěl o tom ani slyšet. Když ale nemoc zasáhla oči, bratr Eliáš, kterého si zvolil, aby mu byl matkou, a zároveň ho ustanovil ostatním bratřím za otce, ho přemluvil a podivuhodnými argumenty ho přesvědčil, aby dovolil pomoci mu léky. Svatý otec laskavě poslechl, a jak byl zvyklý, pokorně s ním souhlasil.²

77. Pak přišel do města Rieti, aby se léčil, a byl zde uctivě přijat celou římskou kurií, která tam tou dobou pobývala. Ale více než všichni ostatní mu byl nablízku pan Hugolin, ostijský biskup, kterého přesvatý muž z vůle papeže Honoria vybral, aby byl celému Řádu pánem i otcem.³

78. Blažený otec k němu přilnul od doby, kdy onen šťastný Pán působil jako legát v Tuscii. Tehdy Boží světec chtěl jít do Francie, avšak měl jen několik málo druhů. Ale uvedený pán ho od zamýšlené cesty odradil a poradil mu, co je lepší. Z Božího vnuknutí se totiž stalo, že tak silný ochránce přijal péči o bratry, když tato nová réva hned po zasazení měla hodně úkladných nepřátel, kteří se ji snažili osekat a vytrhnout. Onen blažený pán je však zahnal jako zloděje a lupiče a jejich úklady obrátil vniveč.

79. Velmi horlivě se snažil všude šířit svatý Řád a ve vzdálených oblastech velmi šířil dobrou pověst tohoto Řádu. Přizpůsoboval se způsobu života bratří a snažil se být jako jeden z nich, nakolik mu to bylo možné.⁴ Proto se mu svatý otec všemožně podřizoval a velmi si ho vážil. Vždyť ho v naplnění Duchem svatým označoval za budoucího papeže nejen slovy, ale naznačoval to i četnými činy. Když mu psal, nazýval ho biskupem celého světa a žehnal mu neobvyklými pozdravy, které naznačovaly, že dosáhne důstojné slávy.⁵

80. I pokud jde o pana Rainalda, ten pak pana Hugolina následoval v biskupském úřadu v Ostii. Když byl ještě jeho duchovním a písařem, vybízel František Hugolina, aby ho ustanovil biskupem a sám pana Rainalda nazýval svým představeným.⁶

81. Onen pán [Hugolin] měl světce velmi rád, vážil si ho jako Kristova apoštola a často se před ním duší i tělem sklonil a políbil mu ruku. Sám dosvědčil po svém pozdějším povýšení do apoštolské hodnosti, že nikdy nebyl natolik rozladěný nebo rozrušený, aby všechny temné mraky mysli nezmizely a v jeho duši se nerozjasnilo, když jen uviděl svatého otce nebo s ním promluvil. On tedy Božího služebníka napomínal, aby o sebe pečoval, a ten ho pokorně poslechl. Ale choroba očí už natolik pokročila, že ačkoli ho na několika místech na hlavě pálili, žilou mu pouštěli a dávali mu náplasti a masti, nic nevedlo k uzdravení, ale téměř vždy ještě ke zhoršení.⁷ To snášel s veškerou trpělivostí dva roky. Čtyřem bratřím svěřil péči o nemoc, zatímco jeho duch se upínal k Bohu.⁸

82. Měl již téměř mrtvé tělo a vyčerpané údy a stále planul velkou touhou a chtěl svádět nové bitvy. I když mu byla dána milost dokonalých ctností, to, co vykonal, považoval za málo nebo za nic. Říkával: „Začněme už, bratři, sloužit Bohu, neboť až dosud jsme vykonali jen málo.“ Chtěl se znovu vrátit ke službě malomocným a v záměru svaté novosti neúnavně vytrvával. Také si předsevzal, že bude utíkat před stykem s lidmi a že bude vyhledávat nejskrytější místa. Péče o vedení ho zcela přestala zajímat, říkával, že mít místo představeného je v té době nebezpečné a nade vše doporučoval být podřízeným.

Další