1,5 Cel 7-11

Jak byl hozen do sněhu a pak sloužil malomocným.

Kterak opravil tři kostely, podruhé změnil hábit,

snažil se o evangelní dokonalost,

získal druhy a poznal, že vyrostli v duchu Božím

Čtení VI.

7. Jakmile přestalo otcovo pronásledování, ten, který předtím nosil drahé šaty, chodil oblečený jen do hadrů. Jednou procházel lesem, zpíval v galském jazyce chvály Pánu a náhle upadl mezi lupiče. Když se ho vztekle ptali, kdo je, s důvěrou odpověděl: „Jsem hlasatelem velikého Krále.“ Tak ho surově zbili, hodili ho do jámy plné sněhu a volali: „Polež si tu, selský hlasateli Boží!“ Sotva odešli, setřepal ze sebe sníh a radostně vyskočil z jámy. Pak přišel do jednoho mnišského kláštera, kde ho považovali za nic a sotva mu dovolili, aby sloužil jako pomocník v kuchyni. Nakonec, když se nikdo neslitoval nad jeho nahotou a donutila ho potřeba, šel za jedním svým dávným přítelem do města Gubbia. Od toho přítele získal nějakou tuniku. Když pak převor zmíněného kláštera uslyšel o pověsti Božího muže a vzpomněl si, jak s ním tehdy jednal, velmi toho litoval. Přišel za ním a pokorně se mu omluvil.¹

Čtení VII.

8. Potom se milovník veškeré pokory přesunul k malomocným – pokorně jim vymýval rány a neštítil se utírat z nich hnis. Naproti tomu předtím, když je nebo jejich příbytky z dálky zahlédl, zacpával si rukama nos. Ale když ho již navštívila milost Boží a jednoho dne potkal nějakého malomocného, ač chodil ještě ve světském šatu, zázračně nad sebou zvítězil a políbil ho. Od té chvíle ještě více horlil pro pohrdání sebou samým a stále méně myslel na sebe. Zůstával ve světě a vycházel vstříc potřebám chudáků, neboť považoval za velmi hanebné nevyhovět někomu, kdo se dovolává Boha.² V prvním roce svého obrácení blažený František horlivě opravoval kdysi dávno postavený kostel sv. Damiána, který byl už v ruinách. To je místo, kde po uplynutí téměř šesti let od obrácení blaženého Františka měl přičiněním tohoto blaženého muže šťastný začátek i slavný Řád chudých paní,³ jejichž svaté chování a skvělý život si žádá vlastní pojednání a dostatek času, a proto o něm nyní pomlčíme.⁴

Čtení VIII.

9. Pak blažený otec podobně opravil další pobořený kostel v blízkosti města Assisi. Přesunul se do místa zvaného Porciunkula a začal tam znovu stavět kostel blahoslavené Panny Marie, který byl v ruinách a prakticky zbořený. Od tohoto dobrého úmyslu se nenechal odradit, dokud všechno nepřivedl k dokonalosti. Ale to už probíhal třetí rok od jeho obrácení. Tou dobou nosil něco jako poustevnický hábit, přepásán byl řemenem, v ruce třímal hůl a chodil obutý.⁵ Ale když se jednoho dne v tomto kostele četlo evangelium o tom, jak Pán rozeslal své učedníky, aby kázali, když blažený František slyšel a pochopil, že Kristovi učedníci nesmějí vlastnit ani zlato, ani stříbro, ani peníze⁶, ani mošnu, ani měšec, ani chléb, ani hůl si nesmějí brát na cestu, ani nesmějí mít obuv, ani dvě tuniky⁷, ale že mají hlásat království Boží a pokání⁸, byl náhle naplněn milostí Ducha svatého⁹ a pravil: „To je to, co chci. Celým svým nitrem to toužím dělat.“ Hned si sundal obuv z nohou¹⁰, odložil hůl, spokojil se s jednou dosti chatrnou tunikou a řemen zaměnil za provaz. A vskutku i to další, co slyšel o evangelní dokonalosti, se snažil, dokud žil, co nejpečlivěji a do písmene zachovávat.

Čtení IX.

10. Pak v naplnění velkou horlivostí ducha začal všem hlásat pokání sice prostými slovy, ale se vznešeností srdce. Často totiž nabízel slovo Boží těm, kdo se sešli, a jak mu Pán vyjevil, nejdříve zvěstoval pokoj slovy: „Ať vás Pán obdaří pokojem¹¹!“ Ten hlásal mužům i ženám i všem, které potkával. Proto mnozí, kteří nenáviděli pokoj¹², a tudíž i spásu, působením Páně celým svým srdcem přijali pokoj a stali se skutečnými syny pokoje a horlivými následovníky věčné spásy.

Z nich jako první bratr Bernard z města Assisi, poté co přijal poselství pokoje, běžel za Božím mužem. Všechno, co měl, prodal a rozdal chudým, aby tak dokonaleji naplnil příkaz evangelia:

„Chceš-li být dokonalý, jdi a prodej všechno, co máš, a rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě.¹³“ Tento způsob života vyzkoušelo dalších šest mužů a životem i hábitem se přidružili k blaženému Františkovi.¹⁴ Vskutku šťastný otec je pak každý den se vší bdělostí a horlivostí učil, aby chápali, co je v životě nejdůležitější, a vedl je, aby pevným krokem kráčeli po cestách svaté chudoby a blažené prostoty.¹⁵

11. Protože planul láskou k Bohu, vynikal nejvyšší zbožností a z celé duše si přál, aby jeho synové dělali pokroky, jednoho dne se odebral na místo modlitby, jak to dělával velmi často. Tam ho dlouho zaplavovala svatá zkroušenost a on si s hořkostí v duši připomínal špatné skutky, kterých se dopustil. Tu se začala zmocňovat jeho srdce nevýslovná sladkost a radost, kterou nikdy předtím nezažil, svlažovala vyprahlost, zahřívala chlad a osvěcovala temnoty. Když tak téměř omdlel, byl bez sebe a zcela ho pohltilo nějaké světlo. Poté, co bez pochybností přijal odpuštění všech svých vin, jeho vědomí se rozšířilo a on jasně spatřil, co se stane v budoucnosti.¹⁶ Svým bratřím o tom řekl jen to nejnutnější. Pravil: „Jak mi Pán nyní ukázal, bratři a synové, Bůh nás nechá vyrůst do velmi velkého počtu a mnoha způsoby nás rozšíří až na kraj světa. Viděl jsem totiž velké množství lidí, kteří k nám přijdou, aby s námi sdíleli svatý způsob života a šli s námi také cestou, na niž jsme se vydali. Viděl jsem, jak se veliký zástup z téměř všech národů schází do těchto míst, a jejich hlasy mi ještě znějí v uších – přicházejí Francouzi, pospíchají Španělé, Němci, přibíhají Angličané a přidávají se i další různé národy.“ Když to bratři uslyšeli, naplnilo je to spásnou radostí, jak kvůli milosti, kterou Pán Bůh světci dal, tak proto, že žíznili po prospěchu bližních a toužili, aby tak došli spásy a aby se každý den rozrůstali.¹⁷

Další