1,5 Cel 12-17

Jak poslal bratry po dvou do světa

a jak mu papež Inocenc dal pověření kázat a potvrdil Řeholi

a jak po posílení samotou ustanovili,

že přijmou chudobu a budou ku prospěchu bližním

12. Tou dobou jejich počet stoupl na osm, protože se k nim přidal další muž. Blažený otec je sdružil do dvojic a rozdělil je do různých částí světa s úkolem ohlašovat pokoj a kázat o pokání. A když jim pečlivě vyložil mnohé o Božím království, nade vše jim doporučil pokoru a trpělivost. Oni pak s radostí přijali svatou poslušnost tohoto poslání a s pokorou se mu vrhli k nohám. On je jako dobrotivá matka objal a prorockým slovem každému z nich pravil: „Svou starost hoď na Pána, on tě bude živit.“¹ Byla to stejná slova, jaká často užíval, když vyzýval bratry k poslušnosti, neboť chtěl, aby se s veškerou horlivostí vydali Bohu.²

13. Když uplynul krátký čas, jak mu to pak Pán vyjevil, všichni bratři se podle jeho přání současně vrátili. Pociťovali velikou radost, že vidí blaženého otce, a velmi se podivovali, že se takto sešli na jednom místě ve stejnou dobu. Pokorně vyznávali viny a obviňovali se z přestoupení a z veškeré nevděčnosti. Božímu světci odhalili veškeré své smýšlení, jak jen mohli.³ Tehdy se k nim přidali další čtyři vhodní muži, takže počet bratří vzrostl na dvanáct. O této skutečnosti se mezi lidmi velmi povídalo a pověst Božího muže se začala šířit do daleka.⁴

14. Když blažený František viděl, že Pán každý den zvětšoval počet bratří, sepsal pro sebe i pro současné a budoucí bratry prostě a několika málo slovy způsob života a řeholi. Použil především slova svatého evangelia, po jehož dokonalosti nade všechno prahnul. Přesto přidal i něco málo dalšího, co bylo nutné pro praktikování svatého způsobu života. Protože opravdu chtěl, aby to, co sepsal, bylo potvrzeno nejvyšším veleknězem, on, dvanáctý, šel s jedenácti bratry, které měl, do Říma.⁵ Byl představen jedním z kardinálů, rozvážným a bohabojným mužem, panu papeži Inocencovi, předložil mu svůj záměr a pokorně mu vyjevil svůj slib. Boží milost tak způsobila, že pan papež udělil souhlas, což znamenalo, že o co Boží muž žádal, toho dosáhl. Pan papež Inocenc je velmi povzbudil, Božímu světci potvrdil řeholi, jeho bratry pověřil, aby kázali pokání všem a slíbil, že jim v budoucnu budou svěřeny věci větší a důležitější.⁶ Když to blažený František uslyšel, vzdal díky Bohu, oběma mužům se uklonil a od nejvyššího velekněze přijal požehnání. Pak navštívili místa svatých apoštolů, opustili město a vydali se do světa.⁷

15. František se podivoval, že se jeho touha tak snadno vyplnila, a jeho důvěra ve Spasitele, který mu svými svatými zjeveními předem ukázal, že se to vše stane, stále rostla. Proto noví učedníci Kristovi spolu horlivě diskutovali o tom, jak dále růst v ctnostech, aby mohli být příklady před Bohem i pro bližní. Když se den schýlil k večeru a oni byli cestou znaveni, dorazili na pusté místo. Byli velmi unavení a bez lidské pomoci, ale Bůh s nimi měl soucit a poslal jim chléb, který jim někdo rychle přinesl, ale ještě rychleji zmizel. A tak se posílili a s velkým údivem vzdávali chválu Bohu. Potom urazili zbývající část cesty.⁸

16. Tak dospěli na jisté místo v blízkosti města Orte, kde pobyli několik dní⁹, a protože neměli žádnou pozemskou útěchu, radost jim přinášelo jenom objetí svaté chudoby. Uzavřeli s ní spojenectví, a aby k ní ještě vroucněji přilnuli, stvrdili to věčnou smlouvou. A tak se hledači věčných záležitostí, když to místo opustili, společně radili, jestli by měli žít mezi lidmi, nebo se odebrat na osamělá místa. Ale Boží světec, který se nespoléhal na své schopnosti, ale všemu jeho rozhodování předcházela svatá modlitba, si zvolil, že nebude žít jen pro sebe, ale že bude usilovat o dobro bližních.

17. Zdatný Kristův rytíř František obcházel města i vesnice a hlásal slovo Boží ne vemlouvavými slovy lidské moudrosti, ale naukou a silou Ducha¹⁰. Díky získanému apoštolskému schválení vystupoval s jistotou, nikomu se nepodbízel a slovní lichotky odmítal. Vždyť k čemu druhé vybízel slovy, k tomu nejprve vybídl sám sebe skutky. Nebál se výtek a s velkou jistotou hlásal pravdu. Velmi vzdělaní muži byli udiveni silou jeho kázání a všichni spěchali, aby spatřili toho, který nebyl vzdělán člověkem, a naslouchali mu jako člověku z jiného světa.¹¹ Mnozí z lidu, vznešení i prostí, klerici i laici, byli zasaženi božskou inspirací a začali kráčet v jeho stopách, pohrdli světskými starostmi a žili podle jeho učení.¹²

Další