1,5 Cel 57-62

Jak bojoval s ďáblem, když se modlil na osamělých místech,

o jeho stálosti a o způsobu jeho kázání,

o jeho pokoře a soucitu s chudými

57. Služebník Boží František se všemi způsoby snažil osvobodit se od toho, co je ve světě, aby pozemské starosti nerušily klid jeho ducha. Začal být necitlivý vůči vnějšímu hluku a celou svou vnitřní silou soustředil své vnější smysly, aby byl jen s Bohem. Často proto vyhledával osamělá místa, aby mohl cele svou mysl obrátit k Bohu. Ale nebyl rozmrzelý, když poznal, že je třeba zabývat se něčím jiným, a s radostí pracoval na spáse bližních. Jeho nejbezpečnějším přístavem byla modlitba. Jí se oddával stále, i když se jeho tělo něčím zabývalo. Přespával v opuštěných kostelích, aby se tam modlil, a často tam překonával mnoho strachu a duševní úzkosti, které mu působil ďábel.¹ Viděl ho v jeho strašných podobách a utkával se s ním tělo na tělo. Těmito duchovními cvičeními se vycvičil tak, že dosáhl velké stálosti. Byl tak plný nebeské nauky, že z ní svou čistou myslí čerpal jistotu při svých kázáních. Promlouval obdivuhodně a účinně, aniž to měl předem promyšlené. Co si promyslel, to často zapomněl. Bez uzardění se tedy shromážděným lidem přiznal a nebál se, že se druzí o jeho chybě dozvědí. Byl to div! Získal najednou takovou výmluvnost, že se duše posluchačů naplnily údivem. Se stejnou stálostí mysli promlouval k mnoha lidem jako k málu.²

58. Vždyť s velkou jistotou kázal i kardinálům před panem papežem Honoriem. Ti obdivovali vyrovnanost Božího muže, dotklo se to jejich srdcí a vnímali, že je hojně obdařen Boží milostí.

59. I když byl připraven napomínat druhé spíš životem než slovem, ještě raději se nechával napomínat a usměrňovat. Když se jednoho dne vezl na oslu, projížděl přes pole nějakého sedláka, který tam pracoval. Sedlák k němu rychle přiběhl a dychtivě se ho ptal, jestli je bratr František. On odpověděl: „Jsem.“ Sedlák mu řekl: „Snaž se, bratře, být takový, jak to kážeš lidem. Mnozí ti totiž důvěřují. Vybízím tě, abys nikdy nebyl jiný, než jak doufají.“ Když to světec Boží uslyšel, seskočil z osla na zem, padl před sedlákem, líbal mu nohy a děkoval mu, že se uvolil ho napomenout.

60. Byl velmi pokorný a stal se chudým pro všechny chudé. Tuniku, do níž byl oblečen, s nimi často sdílel a nosil ji po způsobu chudých. Často ji nevyspravoval látkou, ale kůrou stromů nebo rostlinami. Když byla velká zima, vyprošoval si oblečení od bohatých, ale přijímal je s tím, aby je nečekali nazpátek, a co sám přijal, předával chudým, které potkával.³

61. Jaký div! Když ještě žil ve světě a přijel jako obchodník s obchodníky do Říma, viděl před bazilikou sv. Petra jako obvykle sedět mnoho žebráků a chudých. Měl s nimi soucit a chtěl zakusit jejich bídu, i když je dříve nemohl snést. Aniž to jeho druhové věděli, odložil své šaty a oblékl si potrhané a smradlavé šaty chudáků. Přišel mezi ně, sedl si, žebral a s radostí i pojedl. Tvrdil pak, že nikdy nejedl takové pochoutky.

62. Jako milovník ctností totiž změnil i tělesnou chuť.⁴ Stejně tak ho ale trápilo, když viděl, že někdo napadá někoho chudého. Jednou se stalo, že jeden bratr napadl nadávkami chudáka: „Možná, že jsi hodně bohatý, a jen předstíráš, že jsi chudý!“ Když to slyšel patriarcha chudých, svatý František, velmi se zarmoutil a toho, kdo to pronesl, tvrdě pokáral a nechal ho, aby se před chuďasem svlékl a aby políbil chudákovi nohy a prosil ho o odpuštění. Říkával totiž: „Kdo zlořečí chudému, uráží Krista, který se stal pro nás na tomto světě chudým.“ Proto, když na cestě potkával chudáky obtěžkané otepí dříví nebo jiným břemenem, i když byl slabý, nabízel se, že jim pomůže břemeno nést.⁵

Další