1,5 Cel 52-56

Jak zachránil námořníky z nebezpečí na moři rozmnožením pokrmů,

jak se z touhy po mučednictví vydal do Španělska

a jak nakonec přišel k babylonskému sultánovi

52. V šestém roce po svém obrácení chtěl blažený František v roznícení touhou po svatém mučednictví plout do Sýrie a zde kázat Saracénům Kristovo evangelium. Avšak loď do Sýrie, na kterou nastoupil, byla nepříznivým větrem zahnána na pobřeží Dalmácie. Cítil zklamání, že své rozhodnutí a touhou nemůže uskutečnit, a protože nenašel nikoho, kdo by plul do Sýrie, prosil na lodi, která směřovala do přístavu v Ankoně, ale námořníci ho rozhodně odmítali svézt. Vstoupil na ni tedy se svým druhem tajně. Boží prozřetelnost se o něj postarala, neboť na loď přišel někdo, kdo s sebou přinesl potřebné jídlo a dal ho někomu na lodi, aby mu ho předal. Tak bylo o Božího světce i jeho druha postaráno. A stalo se, že se na moři rozpoutala dlouhá bouře. Námořníci snědli všechno, co měli k snědku, ale Františkovo skromné jídlo se začalo z Boží moci rozmnožovat tak, že stačilo na několik dní pro potřeby všech až do přístavu v Ankoně. Když námořníci viděli, že z nebezpečí smrti vyvázli pro zásluhy Božího služebníka, vzdali díky Spasitelově laskavosti.¹

53. Boží služebník vystoupil tedy z moře na pevninu a procházel krajem, zúrodňoval ho Božím slovem, zaséval semena života a sbíral plody mnoha duší, které ho tehdy zbožně následovaly. Přesto jeho vznešené rozhodnutí a vřelá touha po mučednictví nevychladly. Krátce nato se totiž vydal do Maroka, aby Miramamolinovi a jeho lidem hlásal Kristovo evangelium. Jeho horlivost byla vskutku taková, že průvodce na své pouti nechal mnohdy pozadu a s nadšením spěchal, aby uskutečnil svůj svatý záměr. Ale když se dostal do Španělska, Bůh ho ke spáse mnoha lidí vážnou tělesnou nemocí odvolal zpět do Itálie.²

54. Když se vrátil ke kostelíku svaté Marie v Porciunkuli, vstoupilo do Řádu několik učených mužů a několik šlechticů. On se k nim choval důstojně a s úctou, neboť byl obdařen mimořádným darem rozlišování. Ale co sám měl, dával druhým.³

55. Tehdy přijal do Řádu bratra Jana Parentiho, který se vyznačoval znameními svatosti a později se stal generálním ministrem Řádu. Ten pak, dokud žil, celou svou rodinu učil následovat Krista a z věrného zachovávání evangelní dokonalosti neslevil ani písmeno, dokud nedosáhl vrcholu.

56. Avšak Boží světec František neměl klid, dokud se nerozhodl ještě horlivěji uskutečnit svaté předsevzetí. Proto putoval v třináctém roce svého obrácení do Sýrie, kde se vedly každodenní urputné boje mezi křesťany a Saracény. U Damiety pohrdl smrtí a vstoupil do tábora pohanů. Ti ho napadali četnými urážkami a nadávkami, ale on z rukou bezbožníků unikl a neochvějně dospěl až k sultánovi. Kdo by mohl vylíčit, s jakou pevností ducha se mu postavil a s jakou silou ducha mu hlásal Krista? Sultána jeho slova dojala, rád mu naslouchal a chtěl ho odměnit vzácnými dary. On vším pohrdl jako výkaly, a tím ohromil nevěřící, kteří ho obdivovali jako výjimečného. Pán těmito událostmi nesplnil Františkovo přání, ale rozhodl se, že ho později vyznamená jedinečnou milostí svých posvátných ran.⁴

Další