1,5 Cel 27-34

O bdělosti nad chudobou a strohosti jeho života,

o tom, co dělal, aby se druhým jevil jako nejobyčejnější,

o úctě, kterou k němu lidé chovali,

a jak učil úctě ke kněžím a k učitelům Božího zákona

27. Boží přítel František lnul s velkou horlivostí ke svaté chudobě, potřeby uznával jen ty nutné, aby to nevedlo k tomu, že vyhoví žádostivosti. Sotva snesl, aby v domě bylo nějaké náčiní, bez kterého by se obešli, kdyby nebylo nezbytně nutné.¹ Pozorně a pečlivě zkoumal jednání bratří, nic neprošlo beztrestně, ale také nepřikládal žhavé železo svého pokárání tam, kde se jednalo správně.

28. Jednoho dne bratři v jisté poustevně připravili dosti chudý stůl, ale pečlivěji, než jak bylo obvyklé. Když to šťastný otec uviděl, hlasitě vzdechl a začal tvrdit, že tento stůl není chudý, ale bohatý. Utekl do rohu domu, dřepl si, a jako by mu druzí ubližovali, žebral o almužnu.

29. Skoro vůbec nebo jen zřídka přijímal vařená jídla. A když je přijal, buď je posypal popelem, nebo jejich chuť zničil studenou vodou. Vína okusil jen málo, ale ani samotnou vodu nepil dostatečně. Chodil světem a hlásal radostnou zvěst o Božím království, a když vstoupil do domů světských lidí, kvůli zachovávání evangelia pojedl i trochu masa, když mu ho předložili, a zbytek opatrně odložil jinam, aby si toho nevšimli.² Lůžkem mu byla holá zem, na niž jen položil tuniku. Často spal vsedě, aniž by si lehl, a pod hlavu si dával dřevo či kámen.³

30. V jedné vesnici se stalo, že když byl nemocný, pojedl trochu kuřecího masa, a když pak nabyl tělesných sil, vešel do Assisi. Když došel k branám města, přikázal jednomu bratrovi, aby mu uvázal provaz kolem krtku, jako lotra ho táhl přes celé město a hlasitě vyvolával: „Hle, pohleďte na žrouta, který tajně tloustl z kuřecího masa!“ Mnoho lidí se seběhlo k tomuto podivnému představení a jejich srdce to zasáhlo tak, že se prohlašovali za bídáky.⁴

31. Takové věci dělal často, aby sám sebou dokonale opovrhoval a aby druhé podněcoval k tomu, aby pohrdali jím. Lidé ho velebili, ale on sám se považoval za nicotného. Aby se chránil před projevy přízně lidí, zavolal si k sobě nějakého bratra a nařídil mu, aby ho poslechl a proti přízni lidí a jejich nepatřičné chvále, kterou mu prokazovali, zasáhl tak, že mu bude urážlivě spílat. Ten to dělal nerad a nazýval ho tedy hrubcem, ničemou a povalečem. Ale náš světec se usmíval, radoval se a odpovídal: „Ať ti Pán žehná, drahý synu, neboť říkáš úplnou pravdu a syn Petra Bernardona si zaslouží, aby to slyšel!“⁵

32. Z vůle Boží každý den rostla víra a zbožnost lidí, a když ho spatřili, všichni se sbíhali s takovou touhou, že se div neušlapali. A také ten, kdo se mohl aspoň dotknout jeho šatů, se z velké zbožnosti považoval za šťastného. Vždyť ruka Páně byla s ním, srdce lidí přiváděl ke kajícnosti, takže až třicet mužů společně na jednom místě jednou přijalo řeholní hábit. Když vcházel do nějakého města či vesnice, zvonily zvony, lidé ho slavnostně vítali a všichni mu šli naproti s větvičkami stromů.⁶

33. Díky znamením jeho svatosti a podivuhodným zázrakům byla zahanbována heretická nepravost a katolická víra sílila. Všechny totiž učil zachovávat víru svaté římské církve. Říkal, že jen v ní je spása pro všechny, kdo mají být spaseni. Kněžím, učitelům božského zákona a každému církevnímu stavu prokazoval velkou lásku a učil, že je lidé mají ctít víc než ostatní.⁷

34. Lidé mu nosili chléb, aby ho požehnal. Ten pak dlouho opatrovali, a když z něho jedli, byli uzdravováni z rozličných nemocí. Ale často se stávalo, že lidé tak dychtivě a s velkou důvěrou ustříhávali kousíčky z jeho hábitu, že nejednou zůstal téměř nahý.⁸ Ale aby si jeho tělo kvůli tomuto počínání nepřisvojovalo žádnou slávu, neváhal lidem vyjevovat své hříchy. Vším možným způsobem prchal před obdivem, aby se neušpinil ješitností.⁹

Další