1,5 Cel 18-22

O třech řádech, které blažený František založil,

jak sám i jeho druhové zachovávali přísnou kázeň,

jak opustil ono místo a přesunul se do Porciunkuly

a jak učil bratry modlit se

18. Tento blažený světec ustanovil tři řády, jak to bylo naznačeno třemi kostely, které na začátku opravil, ačkoliv to sám nevěděl. Každému dal pravidla života a pravdivě mu ukázal cestu spásy. Byl přece vynikajícím umělcem, podle jehož příkladu, pravidel i nauky se Kristova církev po svém pádu obnovila v obojím pohlaví a triumfuje v trojím šiku těch, kdo mají být spaseni!¹ Ale zde máme v rukou pojednání zvláště o řádu, který přijal a měl hábit a sliby. O kterém tedy? Nejprve založil Řád menších bratří a při té příležitosti mu dal toto jméno. V Řeholi totiž bylo napsáno: „A ať jsou menší.“² Když tuto větu vysvětloval, řekl: „Chci, aby se toto bratrské společenství nazývalo Řádem menších bratří.“³

19. Ale kdo by mohl popsat duchovní budovu všech ctností, kterou tento světec velmi šťastně vystavěl v sobě a podivuhodně k ní jak příkladem, tak slovy dopomohl i svým synům? Vedla ho vyučující milost, snažil se dosáhnout vrcholu všech ctností, duchem se upínal k vyšším věcem a umrtvoval tělo kajícností. Byl neúprosný v kázni a ve dne v noci bděl na stráži. Když ho totiž, jak se někdy stává, přepadlo tělesné pokušení, vrhl se do jámy plné ledu, jaké bývají v zimě, a zůstal tam tak dlouho, až všechno tělesné pokušení ustoupilo. Také ostatní horlivě následovali jeho příklad takového umrtvování.⁴ Učil je nejen umrtvovat zlé náklonnosti a potlačovat tělesné žádosti, ale i vnější smysly, jimiž do duše vchází smrt.⁵

20. Šťastný otec se svými syny tehdy pobýval na jednom místě u města Assisi, které se nazývá Rivo Torto, kde byla opuštěná chatrč. Ale ta chatrč byla tak malá, že se v ní sotva dalo sedět či ležet.⁶ A když se jim často nedostávalo chleba, jedli jen řepu, kterou si v nouzi tu a tam vyžebrali. Na trámy budovy napsal jména bratří, aby každý, kdo by se chtěl modlit nebo si odpočinout, poznal své místo a aby kvůli malému prostoru nerušil mlčení myslí nevhodný hluk. Když tam tak přebývali, stalo se, že jednou nějaký člověk, který vedl osla, přišel k přístřeší, kde pobýval Boží muž se svými druhy. Aby ho neodmítli vpustit, pobízel svého osla, aby tam vešel, a říkal mu: „Běž dovnitř, neboť tomuto místu prokážeme dobrodiní.“ Když to svatý František uslyšel, vzal vážně slova i úmysl muže, brzy chatrč opustil a přesunul se na místo zvané Porciunkula.

21. Tehdy ho bratři prosili, aby je naučil, jak se mají modlit, a on jim odpověděl: „Když se modlíte, říkejte ‘Otče náš‘ a ‘Klaníme se ti, Kriste, klaníme se i směrem ke všem tvým kostelům na celém světě a chválíme tě, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět‘. “⁷ Bratři se to snažili svědomitě zachovávat a na každém místě, odkud mohli z dálky zahlédnout nějaký kostel, sklonili se duší i tělem a klaněli se, jak je to Boží světec naučil. Posvátná prostota je dokonale naplňovala a nevinnost života je učila, že i prosté slovo považovali za příkaz poslušnosti.

22. Protože bratři našeho Řádu tenkrát neměli kněze, vyznávali se jak dobrým, tak i špatným sekulárním kněžím a nezabývali se jejich levotami, ale prokazovali jim veškerou zbožnost a úctu. Když například jeden řekl jistému bratrovi: „Dávej si pozor, abys nebyl pokrytcem,“ onen bratr se pro tato jeho slova považoval za pokrytce. Bratři viděli, jak tím velmi duševně trpí, a když poznali příčinu, povzbuzovali ho, aby se za takového nepovažoval. On však nevěřil, že by kněz mohl lhát, a bolest neodložil, dokud blažený otec slovo kněze nevysvětlil a jeho úmysl moudře neomluvil. Stěží mohl v něčí mysli zůstat velký zmatek, když jeho plamenná řeč rozptýlila každý mrak a vracela jasné nebe.

Další