Předmluva

Ve jménu Páně.

Úvod k životu svatého Františka.

₁ Písmo svaté se zmiňuje o minulých chybách některých světců, které Pán rozhodl povýšit nad jiné pro jejich budoucí zásluhy. To proto, abychom obdivovali a zároveň chválili nevyzpytatelnou hloubku Božího rozhodnutí, podle něhož někteří hříšníci dosahují pro své vynikající zásluhy větší dokonalosti než mnozí spravedliví. ₂ Ale také nevinní nemají ztrácet naději, když ve víře ve svou vlastní spravedlnost¹ upadnou do nízkosti neřestí. Ať nezoufají nad svými ničemnostmi, ale pro slíbenou milost ať bez bázně přistupují k Pánu, zdroji milosrdenství. ₃ Spravedliví však ve své opravdové pokoře mají mít bázeň před Pánem, spravedlivým soudcem, aby je opovážlivá pýcha nepřivedla k pádu. ₄ Hříšníci zase ať spoléhají s pevnou a upřímnou nadějí na laskavost dobrotivého Otce, aby je nepohltila hrozná propast zoufalství. ₅ Proto ať je velebena ve všem obdivuhodná a chvályhodná vznešená sláva Páně, která s nezištnou láskou pomáhá spravedlivým, aby nepadli, a dobrotivě pozvedá klesající, aby nezahynuli. ₆ Tak Krista zapřel jeho první zástupce; tak se podobně i dočítáme, že Kristova vyvolená nádoba pronásledovala církev²; ₇ že apoštol a evangelista byl předtím celníkem a že zvlášť milá Kristova učednice byla posedlá sedmi zlými duchy. ₈ Nyní chceme krátce popsat činy slavného vyznavače a jáhna Kristova, Františka. Nejprve však předešleme některá jeho dřívější pochybení ₉ a porovnáme jeho pozdější skutky, které dokonale a přiměřeně nedokážeme popsat, s jeho skutky prvotními, aby tak byl ještě okázaleji všemi chválen původce toho obrácení ₁₀ a přispělo to k růstu zbožné pokory nevinných a chybujícím to dodalo pevnější naději na odpuštění.

Předmluva končí.

 Další