Kapitola XII – Jak před smrtí trpěl, co dělal a řekl; o jeho horlivosti a trpělivosti; o jeho smrti a pohřbu.

64. Přeblažený otec František celých osmnáct let po svém obrácení nedopřál svému tělu odpočinek nebo jen málo. S námahou obcházel různé části světa a kázal a nepřestával své tělo trýznit neobvyklými a novými způsoby tvrdé kázně. I když v minulosti zakusil mnoho bolestí, ve dvou posledních letech života byl stále a těžce nemocen.

Třebaže tělo dávalo najevo přirozeným opotřebováním, že se nutně blíží konec, nehleděl na to, a pokud mohl, zachovával obvyklou přísnost. Ctihodný muž se dovedl natolik ovládat a takový byl soulad těla s duchem, že sotva pociťoval odpor těla při veškerém jednání, které duch diktoval. Světec byl duchem velmi ochoten ke každému dobru a hořel takovou horlivostí o duše a myslel na spásu bližních, že neustal v kázání a vláčel své polomrtvé tělo na oslu po městech a vesnicích.

65. Bratři mu radili a prosili ho velmi snažně a naléhavě, aby souhlasil s tím, že mu v jeho nemocech pomohou lékaři. Viděli totiž, že mu den ze dne ubývá sil. On však zcela odmítal dát bratřím za pravdu jako ten, kdo dosud nikdy nevěnoval takovou péči svému tělu, a mnohem víc toužil již zemřít a být s Kristem1. Třebaže na svém těle nosil rány Pána Ježíše2, bylo pro něj vhodné, aby ještě více naplnil, co zbývá do plnosti utrpení Kristova3, a tak se k jiným chorobám přidala ještě velmi těžká nemoc očí. Tehdy výše uvedený bratr Eliáš, kterého si vyvolil, aby mu byl matkou, a kterého ještě za svého života dal svému stádci za pastýře, jej přiměl k tomu, aby se dal léčit, a rozumně mu to zdůvodnil. Obával se, že pro svou bezstarostnost zcela oslepne. Světec ho pokorně poslechl jako otce a od té chvíle si nechal trpělivě přikládat na oči mnoho léků, ačkoliv nepřinášely žádné ulehčení a nemoc se zhoršovala.

Potom jej přivedli do Rieti, aby se tam léčil ze zmíněné nemoci. Tehdy se tam zdržoval i pan papež Honorius III., a tak byl světec přijat slavnostně a uctivě římskou kurií. Více než ostatní jej přátelsky přijal pan Hugolin, tehdy ostijský biskup. Toho si světec se souhlasem téhož pána Honoria vyvolil ze všech za otce a pána a jeho ochraně svěřil sebe i celý svůj Řád a zavázal se mu poslušností. Tomu, veden prorockým duchem, předpověděl nejen slovy, ale naznačil to i různými skutky, že se mu dostane apoštolské důstojnosti4.

66. Ten přilnul ke světci obdivuhodnou láskou. Sloužil Chudáčkovi Ježíše Krista jako sluha pánovi. On sám dosvědčoval, když již byl povýšen k apoštolské hodnosti, že nikdy nebyl tak zmaten, aby se všechna mlha v duši nerozplynula, když světce jen uviděl či uslyšel, a vrátilo se jasné světlo a příjemné blaho. Proto vždy, když jej spatřil, mu vzdal úctu jako Kristovu apoštolu5.

Stále svatého Františka nabádal, aby dbal o své zdraví. A světec ho v tom jako ve všem ostatním pokorně poslechl. Ale vůbec nic jeho zdraví neprospělo, ani pálení ohněm na hlavě, ani pouštění žilou, ani náplasti a masti. Spíše naopak, čím více léků bylo použito, tím více se nemoc zhoršovala.

Všechny tělesné nepříjemnosti snášel s velkou trpělivostí a děkováním. Nedbal na obtíže tělesných údů a v síle ducha nasměroval všechnu svou pozornost k Bohu. Aby se svobodněji mohl oddat vnitřní útěše, svěřil se do ochrany čtyřem bratřím, mužům ctnostným, kteří se s velkou pečlivostí věnovali nejen zajištění potřeb tělesných, ale i ochraně jeho vnitřního pokoje.

67. Otec, tehdy již slavný, který dospěl Boží milostí k veliké dokonalosti v tolika ctnostech, se domníval, že prožívá dny neužitečně. I když byl naprosto neschopen tělesné práce, sám sebe povzbuzoval k novým vítězným bojům. Říkával: „Začněme, bratři, sloužit Bohu. Začněme,“ pravil, „a čiňme pokroky, protože dosud jsme pokročili jen málo.“ Chtěl se opět vrátit k prostotě dřívějšího života, znovu chtěl v opovržení sloužit malomocným a odejít od lidí na místa velmi odlehlá.

Snažil se vymanit z každé starosti o vedení a prohlašoval, že z mnoha důvodů je nebezpečné, zvláště v této době, být představeným; a že je mnohem užitečnější být veden než vést.

Když se asi šest měsíců před svou smrtí zdržoval u Sieny, trpěl na celém svém těle více než obvykle a zdálo se, že brzy zemře. Proto rychle zdaleka přispěchal bratr Eliáš, a když se Františkovi po jeho příchodu poněkud ulehčilo, vzal ho s sebou do Celly u Kortony. Tam se krátce zdržel, a když se nemoc zhoršovala, přál si, aby jej dovedli do Assisi. Když tam přišel, celé město velmi jásalo. Děkovali Pánu a jednomyslně ho chválili za to, že mají naději ukrýt takový poklad u sebe.

68. Když jej tedy dovedli do paláce assiského biskupa, začalo zakrátko celé jeho tělo ochabovat a pociťoval ve všech údech tak hroznou bolest, že na otázku, zda by raději snášel mučednictví od kata, odpověděl, že tři dny takového utrpení, i když se mu ve shodě s Boží vůlí líbí a je přijímá, je těžší než jakékoli mučednictví.

Když poznal, že se blíží poslední den jeho života, o němž ze zjevení již dva roky věděl, svolal k sobě bratry, které chtěl6, a jednotlivým požehnal, jak mu bylo shůry dáno. Protože se mu oči zahalily tmou a neviděl jako kdysi patriarcha Jakub, zkřížil ruce a pravou ruku položil7 na bratra sedícího po levici. Když se zeptal, kdo to je, a dozvěděl se, že je to bratr Eliáš (jehož, jak bylo řečeno, ustanovil místo sebe)8, řekl, že si to tak přeje. Nejprve tedy požehnal jemu a potom všem bratřím v jeho osobě a prosil pro něho o mnohá dobrodiní a stvrdil to rozličnými požehnáními. Když skončil, dodal: „Synové, buďte všichni zdrávi v bázni před Pánem a zůstaňte vždy v něm, neboť se k vám blíží soužení a v budoucnu budete velmi pokoušeni. Šťastni jsou ti, kdo vytrvají9 v dobru, které začali.“

Potom požádal, aby jej neprodleně donesli ke Svaté Marii do Porciunkule, jelikož svou duši chtěl odevzdat Bohu tam, kde, jak bylo řečeno, poprvé dokonale poznal cestu pravdy10. 10 Bratřím nařídil, aby to místo chránili s veškerou úctou a poctou. 11 Prohlásil, že to místo je zvlášť vhodné pro bohoslužbu a modlitby. Řekl také, že toto místo je hojně navštěvováno nebeskými duchy.

69. Na tomto místě, po němž toužil, několik dní odpočíval, dokud nepoznal, že konečně nastává hodina smrti. Zavolal si dva bratry a přikázal jim, aby nadšeně prozpěvovali Bohu chvály za blížící se jeho smrt. Sám pak, nakolik mohl, začal tento žalm: „Svým hlasem k Pánu volám, svým hlasem Pána zapřísahám11.Jeden z přítomných bratří mu ve své starostlivosti o druhé řekl: „Ach, laskavý otče, hle, tvoji synové zůstanou bez otce! Pamatuj tedy na sirotky, které opouštíš, odpusť jim všechna provinění a přítomné i nepřítomné potěš svým svatým požehnáním.“ Předobrý otec mu odpověděl: „Hleď, synu, Pán už mě volá! Všem svým bratřím, nepřítomným i přítomným, odpouštím všechny přestupky a viny, a nakolik mohu, je rozhřešuji; oznam jim to, synu, a mým jménem všem požehnej.“

Požádal, aby mu četli evangelium podle Jana od toho místa, které začíná: Bylo před velikonočními svátky12. Potom přikázal, aby ho přikryli kajícím šatem a posypali popelem. A tak, obklopen truchlícími syny, svatý otec šťastně v Pánu zemřel13.

70. Jeden z nich, jeho důvěrný žák, muž věhlasný dobrou pověstí, jehož jméno zamlčíme, protože nechtěl být za svého života oslavován pro takovou dobrou zprávu, viděl tu oslavenou duši, osvobozenou od těla, v podobě velké a zářící hvězdy. Viděl ji, pravím, jako by se nad spoustou vod14 vznášela na bílém obláčku15 a vystupovala přímo do nebe.

Tak zajisté ten, kdo na namáhavém poli tohoto života s pohrdáním vymlátil klas těla pošlapáním pozemských věcí a odstranil plevy, vchází jako čisté zrno do stodoly nejvyššího Krále. Zemřel smrtelnému životu, aby žil věčně, spojuje se s živým chlebem16, kdo sytil hladový Kristův zástup ze sýpky chudoby, aby na cestě nezemdlel17. A správně byl viděn, jak vystupuje v podobě hvězdy nad spoustami vod a vznáší se na bílém obláčku, protože byl vzat čistý z pozemských vod18 rozkoše a mnohým lidem zářil zázraky, životem i učením. Těm, kdo na široké cestě záhuby tápali jako slepí, svítil na cestu ke slávě, které se dříve obávali jako těsné, když jen málo lidí po ní kráčelo, a rozšířil ji na cestu života19 pro ty, kdo ho v zástupech následovali. Kraluje tedy ve vlasti, bohatý pro velkou přechodnou chudobu, kraluje, pravím, pozemským králům sobě oddaným a obohacuje je nuzným nedostatkem věcí pomíjejících.

71. Sešlo se tedy velké množství lidí z města Assisi a společně chválili Boha a radovali se, že jim prokázal přízeň a svěřil jim takový poklad. Zpočátku synové velmi truchlili, že jim byl odňat takový otec, ale zanedlouho se nářek změnil v radostný jásot. Viděli totiž to nové, co učinil Pán na zemi, viděli, pravím, div hodný jásotu a ne nářku, totiž svaté tělo ozdobené Kristovými ranami. Dívali se totiž na jeho údy, dříve nemocné a studené, ale nyní vláčné a ohebné podle libosti toho, kdo se jich dotýkal; tělo, dříve tvrdé a zsinalé, jako by na sebe vzalo něžnost dítěte, zářilo podivuhodným jasem a jako by předem vyzařovalo veliký půvab oslaveného těla. Bylo povznášející vidět na tak zářícím těle podobu ran po hřebech, dokonce uprostřed rukou a nohou z masa vytvořené hřeby, černé jako železo, a pravý bok zbrocený svatou krví.

Synové samou radostí plakali a líbali na otci znamení nejvyššího Krále.

72. Tak skončila ona noc, kdy světec zemřel, za Božích chval v přítomnosti množství lidí a v záři světel. Za časného jitra20 se tam sešlo celé město Assisi spolu s těmi, kdo se v hojném počtu shromáždili z okolních měst. Za zpěvu a chval i za zvuku trub s ratolestmi stromů v rukou slavnostně vykonávali posvátné pohřební obřady, pak zvedli svaté tělo a s úctou je nesli. Bratři nesli dobrého otce ke kostelu svatého Damiána, který jako první opravil, jak bylo řečeno, a tam se zastavili. Ukázali jej jeho dcerám, které tam zasadil, totiž chudým paním a svatým pannám. Jejich zbožné matce, první sazeničce tohoto společenství, Kláře podle jména i ve skutečnosti, a jejím dcerám bylo umožněno podívat se na tělo nejmilejšího otce. Klára jej s velkým smutkem oplakávala, poněvadž ze všech lidí především ona byla neodvratně ochuzena o takovou útěchu. Rovněž ostatní plakaly, jak jim dovolovala panenská ostýchavost. Nakonec každá políbila jeho ruce, ozdobené nejdrahocennějšími drahokamy. Když vynášeli jeho tělo, jak již bylo zapotřebí, loučily se s ním s převelikou bolestí.

Nejsvětější tělo pak bylo přeneseno do města a pohřbeno na místě, kde jako chlapec získal první vzdělání a kde také potom poprvé kázal, aby se tak vhodně projevilo, jak šťastný byl začátek života, šťastnější jeho pokračování a nejšťastnější jeho dokončení; to vše se spojilo v jediný vrchol slávy.

 Další

1 Srv. Flp 1,23.

2 Srv. Gal 6,17.

3 Srv. Kol 1,24.

4 Že bude papežem.

5 Srv. 1 Kor 1,1.

6 Srv. Mk 3,13.

7 Srv. Gn 48,14.

8 Že Julián ze Špýru vkládá oproti 1Cel 108 do popisu smrti sv. Františka tuto větu znamená, že otázka, kdo má být ve vedení Řádu, byla v době sepsání tohoto životopisu velmi aktuální.

9 Srv. Mt 10,22.

10 Srv. Žl 118[119],30.

11 Žl 141[142],2-8.

12 Jan 13,1.

13 Srv. Sk 7,60.

14 Srv. Žl 28[29],3.

15 Srv. Zj 14,14.

16 Srv. Jan 8,20.

17 Srv. Mt15,32.

18 Srv. Žl 17[18],17.

19 Srv. Mt 7,13-14.

20 Srv. Jan 21,4.

Přejít nahoru