Kapitola XII – Jak před smrtí trpěl, co dělal a řekl; o jeho horlivosti a trpělivosti; o jeho smrti a pohřbu.

64. ₁ Přeblažený otec František celých osmnáct let po svém obrácení nedopřál svému tělu odpočinek nebo jen málo. S námahou obcházel různé části světa a kázal a nepřestával své tělo trýznit neobvyklými a novými způsoby tvrdé kázně. ₂ I když v minulosti zakusil mnoho bolestí, ve dvou posledních letech života byl stále a těžce nemocen.

₃ Třebaže tělo dávalo najevo přirozeným opotřebováním, že se nutně blíží konec, nehleděl na to, a pokud mohl, zachovával obvyklou přísnost. ₄ Ctihodný muž se dovedl natolik ovládat a takový byl soulad těla s duchem, že sotva pociťoval odpor těla při veškerém jednání, které duch diktoval. ₅ Světec byl duchem velmi ochoten ke každému dobru a hořel takovou horlivostí o duše a myslel na spásu bližních, že neustal v kázání a vláčel své polomrtvé tělo na oslu po městech a vesnicích.

65. ₁ Bratři mu radili a prosili ho velmi snažně a naléhavě, aby souhlasil s tím, že mu v jeho nemocech pomohou lékaři. Viděli totiž, že mu den ze dne ubývá sil. ₂ On však zcela odmítal dát bratřím za pravdu jako ten, kdo dosud nikdy nevěnoval takovou péči svému tělu, a mnohem víc toužil již zemřít a být s Kristem¹. ₃ Třebaže na svém těle nosil rány Pána Ježíše², bylo pro něj vhodné, aby ještě více naplnil, co zbývá do plnosti utrpení Kristova³, a tak se k jiným chorobám přidala ještě velmi těžká nemoc očí. ₄ Tehdy výše uvedený bratr Eliáš, kterého si vyvolil, aby mu byl matkou, a kterého ještě za svého života dal svému stádci za pastýře, jej přiměl k tomu, aby se dal léčit, a rozumně mu to zdůvodnil. Obával se, že pro svou bezstarostnost zcela oslepne. ₅ Světec ho pokorně poslechl jako otce a od té chvíle si nechal trpělivě přikládat na oči mnoho léků, ačkoliv nepřinášely žádné ulehčení a nemoc se zhoršovala.

₆ Potom jej přivedli do Rieti, aby se tam léčil ze zmíněné nemoci. Tehdy se tam zdržoval i pan papež Honorius III., a tak byl světec přijat slavnostně a uctivě římskou kurií. ₇ Více než ostatní jej přátelsky přijal pan Hugolin, tehdy ostijský biskup. Toho si světec se souhlasem téhož pána Honoria vyvolil ze všech za otce a pána a jeho ochraně svěřil sebe i celý svůj Řád a zavázal se mu poslušností. ₈ Tomu, veden prorockým duchem, předpověděl nejen slovy, ale naznačil to i různými skutky, že se mu dostane apoštolské důstojnosti⁴.

66. ₁ Ten přilnul ke světci obdivuhodnou láskou. Sloužil Chudáčkovi Ježíše Krista jako sluha pánovi. ₂ On sám dosvědčoval, když již byl povýšen k apoštolské hodnosti, že nikdy nebyl tak zmaten, aby se všechna mlha v duši nerozplynula, když světce jen uviděl či uslyšel, a vrátilo se jasné světlo a příjemné blaho. ₃ Proto vždy, když jej spatřil, mu vzdal úctu jako Kristovu apoštolu⁵.

₄ Stále svatého Františka nabádal, aby dbal o své zdraví. A světec ho v tom jako ve všem ostatním pokorně poslechl. ₅ Ale vůbec nic jeho zdraví neprospělo, ani pálení ohněm na hlavě, ani pouštění žilou, ani náplasti a masti. Spíše naopak, čím více léků bylo použito, tím více se nemoc zhoršovala.

₆ Všechny tělesné nepříjemnosti snášel s velkou trpělivostí a děkováním. Nedbal na obtíže tělesných údů a v síle ducha nasměroval všechnu svou pozornost k Bohu. ₇ Aby se svobodněji mohl oddat vnitřní útěše, svěřil se do ochrany čtyřem bratřím, mužům ctnostným, kteří se s velkou pečlivostí věnovali nejen zajištění potřeb tělesných, ale i ochraně jeho vnitřního pokoje.

67. ₁ Otec, tehdy již slavný, který dospěl Boží milostí k veliké dokonalosti v tolika ctnostech, se domníval, že prožívá dny neužitečně. ₂ I když byl naprosto neschopen tělesné práce, sám sebe povzbuzoval k novým vítězným bojům. ₃ Říkával: „Začněme, bratři, sloužit Bohu. Začněme,“ pravil, „a čiňme pokroky, protože dosud jsme pokročili jen málo.“ ₄ Chtěl se opět vrátit k prostotě dřívějšího života, znovu chtěl v opovržení sloužit malomocným a odejít od lidí na místa velmi odlehlá.

₅ Snažil se vymanit z každé starosti o vedení a prohlašoval, že z mnoha důvodů je nebezpečné, zvláště v této době, být představeným; a že je mnohem užitečnější být veden než vést.

₆ Když se asi šest měsíců před svou smrtí zdržoval u Sieny, trpěl na celém svém těle více než obvykle a zdálo se, že brzy zemře. ₇ Proto rychle zdaleka přispěchal bratr Eliáš, a když se Františkovi po jeho příchodu poněkud ulehčilo, vzal ho s sebou do Celly u Kortony. ₈ Tam se krátce zdržel, a když se nemoc zhoršovala, přál si, aby jej dovedli do Assisi. ₉ Když tam přišel, celé město velmi jásalo. Děkovali Pánu a jednomyslně ho chválili za to, že mají naději ukrýt takový poklad u sebe.

68. ₁ Když jej tedy dovedli do paláce assiského biskupa, začalo zakrátko celé jeho tělo ochabovat ₂ a pociťoval ve všech údech tak hroznou bolest, že na otázku, zda by raději snášel mučednictví od kata, odpověděl, že tři dny takového utrpení, i když se mu ve shodě s Boží vůlí líbí a je přijímá, je těžší než jakékoli mučednictví.

₃ Když poznal, že se blíží poslední den jeho života, o němž ze zjevení již dva roky věděl, svolal k sobě bratry, které chtěl⁶, a jednotlivým požehnal, jak mu bylo shůry dáno. ₄ Protože se mu oči zahalily tmou a neviděl jako kdysi patriarcha Jakub, zkřížil ruce a pravou ruku položil⁷ na bratra sedícího po levici. ₅ Když se zeptal, kdo to je, a dozvěděl se, že je to bratr Eliáš (jehož, jak bylo řečeno, ustanovil místo sebe)⁸, řekl, že si to tak přeje. ₆ Nejprve tedy požehnal jemu a potom všem bratřím v jeho osobě a prosil pro něho o mnohá dobrodiní a stvrdil to rozličnými požehnáními. ₇ Když skončil, dodal: „Synové, buďte všichni zdrávi v bázni před Pánem a zůstaňte vždy v něm, neboť se k vám blíží soužení a v budoucnu budete velmi pokoušeni. ₈ Šťastni jsou ti, kdo vytrvají⁹ v dobru, které začali.“

₉ Potom požádal, aby jej neprodleně donesli ke Svaté Marii do Porciunkule, jelikož svou duši chtěl odevzdat Bohu tam, kde, jak bylo řečeno, poprvé dokonale poznal cestu pravdy¹⁰. ₁₀ Bratřím nařídil, aby to místo chránili s veškerou úctou a poctou. ₁₁ Prohlásil, že to místo je zvlášť vhodné pro bohoslužbu a modlitby. Řekl také, že toto místo je hojně navštěvováno nebeskými duchy.

69. ₁ Na tomto místě, po němž toužil, několik dní odpočíval, dokud nepoznal, že konečně nastává hodina smrti. Zavolal si dva bratry a přikázal jim, aby nadšeně prozpěvovali Bohu chvály za blížící se jeho smrt. ₂ Sám pak, nakolik mohl, začal tento žalm: „Svým hlasem k Pánu volám, svým hlasem Pána zapřísahám¹¹.“ ₃ Jeden z přítomných bratří mu ve své starostlivosti o druhé řekl: „Ach, laskavý otče, hle, tvoji synové zůstanou bez otce! ₄ Pamatuj tedy na sirotky, které opouštíš, odpusť jim všechna provinění a přítomné i nepřítomné potěš svým svatým požehnáním.“ ₅ Předobrý otec mu odpověděl: „Hleď, synu, Pán už mě volá! ₆ Všem svým bratřím, nepřítomným i přítomným, odpouštím všechny přestupky a viny, a nakolik mohu, je rozhřešuji; oznam jim to, synu, a mým jménem všem požehnej.“

₇ Požádal, aby mu četli evangelium podle Jana od toho místa, které začíná: Bylo před velikonočními svátky¹². Potom přikázal, aby ho přikryli kajícím šatem a posypali popelem. ₈ A tak, obklopen truchlícími syny, svatý otec šťastně v Pánu zemřel¹³.

70. ₁ Jeden z nich, jeho důvěrný žák, muž věhlasný dobrou pověstí, jehož jméno zamlčíme, protože nechtěl být za svého života oslavován pro takovou dobrou zprávu, viděl tu oslavenou duši, osvobozenou od těla, v podobě velké a zářící hvězdy. ₂ Viděl ji, pravím, jako by se nad spoustou vod¹⁴ vznášela na bílém obláčku¹⁵ a vystupovala přímo do nebe.

₃ Tak zajisté ten, kdo na namáhavém poli tohoto života s pohrdáním vymlátil klas těla pošlapáním pozemských věcí a odstranil plevy, vchází jako čisté zrno do stodoly nejvyššího Krále. ₄ Zemřel smrtelnému životu, aby žil věčně, spojuje se s živým chlebem¹⁶, kdo sytil hladový Kristův zástup ze sýpky chudoby, aby na cestě nezemdlel¹⁷. ₅ A správně byl viděn, jak vystupuje v podobě hvězdy nad spoustami vod a vznáší se na bílém obláčku, protože byl vzat čistý z pozemských vod¹⁸ rozkoše a mnohým lidem zářil zázraky, životem i učením. ₆ Těm, kdo na široké cestě záhuby tápali jako slepí, svítil na cestu ke slávě, které se dříve obávali jako těsné, když jen málo lidí po ní kráčelo, a rozšířil ji na cestu života¹⁹ pro ty, kdo ho v zástupech následovali. ₇ Kraluje tedy ve vlasti, bohatý pro velkou přechodnou chudobu, kraluje, pravím, pozemským králům sobě oddaným a obohacuje je nuzným nedostatkem věcí pomíjejících.

71. ₁ Sešlo se tedy velké množství lidí z města Assisi a společně chválili Boha a radovali se, že jim prokázal přízeň a svěřil jim takový poklad. ₂ Zpočátku synové velmi truchlili, že jim byl odňat takový otec, ale zanedlouho se nářek změnil v radostný jásot. ₃ Viděli totiž to nové, co učinil Pán na zemi, viděli, pravím, div hodný jásotu a ne nářku, totiž svaté tělo ozdobené Kristovými ranami. ₄ Dívali se totiž na jeho údy, dříve nemocné a studené, ale nyní vláčné a ohebné podle libosti toho, kdo se jich dotýkal; ₅ tělo, dříve tvrdé a zsinalé, jako by na sebe vzalo něžnost dítěte, zářilo podivuhodným jasem a jako by předem vyzařovalo veliký půvab oslaveného těla. ₆ Bylo povznášející vidět na tak zářícím těle podobu ran po hřebech, dokonce uprostřed rukou a nohou z masa vytvořené hřeby, černé jako železo, a pravý bok zbrocený svatou krví.

₇ Synové samou radostí plakali a líbali na otci znamení nejvyššího Krále.

72. ₁ Tak skončila ona noc, kdy světec zemřel, za Božích chval v přítomnosti množství lidí a v záři světel. Za časného jitra²⁰ se tam sešlo celé město Assisi spolu s těmi, kdo se v hojném počtu shromáždili z okolních měst. ₂ Za zpěvu a chval i za zvuku trub s ratolestmi stromů v rukou slavnostně vykonávali posvátné pohřební obřady, pak zvedli svaté tělo a s úctou je nesli. ₃ Bratři nesli dobrého otce ke kostelu svatého Damiána, který jako první opravil, jak bylo řečeno, a tam se zastavili. ₄ Ukázali jej jeho dcerám, které tam zasadil, totiž chudým paním a svatým pannám. ₅ Jejich zbožné matce, první sazeničce tohoto společenství, Kláře podle jména i ve skutečnosti, a jejím dcerám bylo umožněno podívat se na tělo nejmilejšího otce. Klára jej s velkým smutkem oplakávala, poněvadž ze všech lidí především ona byla neodvratně ochuzena o takovou útěchu. ₆ Rovněž ostatní plakaly, jak jim dovolovala panenská ostýchavost. ₇ Nakonec každá políbila jeho ruce, ozdobené nejdrahocennějšími drahokamy. Když vynášeli jeho tělo, jak již bylo zapotřebí, loučily se s ním s převelikou bolestí.

₈ Nejsvětější tělo pak bylo přeneseno do města a pohřbeno na místě, kde jako chlapec získal první vzdělání a kde také potom poprvé kázal, ₉ aby se tak vhodně projevilo, jak šťastný byl začátek života, šťastnější jeho pokračování a nejšťastnější jeho dokončení; to vše se spojilo v jediný vrchol slávy.

 Další