Kapitola V – Jak učil bratry modlitbě, a co mají věřit a co zachovávat; o poslušnosti a prostotě bratří, o útěchách, které skrze něho přijímali; a o jeho proměně a prorockém duchu.

27. ₁ Když tehdy bratři žádali blaženého Františka, aby je naučil modlit se, jednoduše jim předal tento způsob se slovy: „Když se modlíte, říkejte: Otče náš¹, ₂ a Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, [směrem] ke všem tvým kostelům na celém světě a chválíme tě, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět².“ ₃ To bratři pokorně konali, neboť prosté slovo považovali za příkaz poslušnosti a ukláněli se též směrem ke kostelům, které zdaleka mohli zahlédnout a skloněni k zemi se klaněli, jak byli poučeni.

₄ Protože tehdy bratři neměli řádové kněze, vyznávali se světským kněžím, ať už byli dobří nebo špatní. ₅ Nestarali se o cizí hříchy, ale podle příkladu a učení svatého otce prokazovali všem velikou úctu.

28. ₁ Tento katolický a zcela apoštolský muž ve svých kázáních především upozorňoval, že je třeba neporušeně zachovávat víru římské církve a vzdávat nejvyšší úctu kněžskému stavu pro důstojnost svátosti Páně, která se uskutečňuje službou kněží. ₂ Učil též, že je třeba mít ve veliké úctě učitele Božího zákona a všechny církevní stavy.

₃ Bratři byli tak prostí, že když jeden kněz špatné pověsti jednomu bratrovi řekl: „Dej si pozor, abys nebyl pokrytec!“, tento bratr se domníval, že opravdu pokrytec je, poněvadž si myslel, že kněz lhát nemůže. ₄ Řečený bratr nad tím velmi a dlouho rmoutil. Dostalo se mu útěchy až hřejivými slovy svatého otce, jimiž často mizely mraky ze srdcí bratří, když on moudře omluvil slova i úmysl kněze.

29. ₁ V té době prostí bratři zakoušeli útěchu z mnohých zjevení, jež si jistě zasloužili přijmout díky přítomnosti takového otce. ₂ Jednou v noci se blažený František vzdálil od bratří a tehdy, kolem půlnoci, když někteří bratři odpočívali a druzí se modlili, vjel vchodem do domu ohnivý vůz a vícekrát tím domkem projel sem a tam. ₃ Nad ním byla veliká koule podobající se slunci a ta svým jasem zahnala temnoty noci. ₄ Když se pak všichni sešli a celí užaslí zkoumali, co to mohlo být, stala se pamětihodná věc, že mocí toho obdivuhodného světla poznal každý jasně svědomí druhého. ₅ Tehdy pochopili, že to byla duše přesvatého otce, kterou si pro svoji čistotu zasloužil ukázat takto proměněnou k útěše svých synů. ₆ Jistě tento světec trojího vojska, jak bylo výše uvedeno, si vskutku zasloužil být nazván vozem i vozatajem³, když v podobě slunce jel s ohnivým čtyřspřežím. Tak již za života ve smrtelném těle se mu dostalo předzvěsti jeho proměnění.

₇ Když se muž Boží zase tělesně vrátil ke svým bratřím, začal podrobně poznávat tajnosti jejich svědomí; často se přesvědčili o tom, že mu to není skryto. ₈ Je to jistě v naší době záležitost, nad níž žasneme a z níž se radujeme, že totiž slabý člověk může poznávat tajnosti myslí druhých lidí! ₉ Tento slavný muž oznámil mnoha lidem tajnosti jejich srdcí⁴. Mnohokrát poznal, co činí nepřítomní bratři, jiným zase ve snu zakazoval, aby nedělali to či ono, jiným naopak přikazoval, co mají dělat.

₁₀ Též mnohým, kteří se navenek zdáli dobří, předpověděl špatné, odsouzeníhodné věci; ale i těm, kteří špatní byli, předpověděl budoucí dary milosti. ₁₁ Spočinul na něm dvojí prorocký duch, který zazářil mnohými zázraky, jak částečně poznáme, a předpověďmi budoucích věcí, jak krátce uvedeme.

30. ₁ Muž Boží častěji poskytoval útěchu duchovní radosti svým bratřím, od nichž byl tělem vzdálen, duchem však přítomen⁵.

₂ Uvedu krátce jeden případ z mnohých. V době, kdy bratr Jan z Florencie slavil kapitulu v provincii, kde jej blažený František ustanovil ministrem, byl na té kapitule přítomen onen ctihodný bratr Antonín, který je nyní svatým a slavným Kristovým vyznavačem. ₃ Když tento světec, plný duchovní moudrosti⁶, vykládal božská Písma na téma: „Ježíš Nazaretský, král židovský,“ a nadšenými slovy shromážděné bratry povzbuzoval, nějaký bratr jménem Monald, kněz, muž prostý a slavný svými mnohými ctnostmi, obrátil svou tvář k domovním dveřím ₄ a svýma tělesnýma očima viděl blaženého Františka vznášejícího se ve vzduchu, s rukama rozpjatýma ve tvaru kříže, jak požehnal bratřím, kteří tam byli. ₅ A taková nenadálá duchovní radost byla vlita všem i každému zvlášť, že zkušenost učinila věrohodnou výpověď kněze, který o tom vidění vyprávěl, těm, kdo se tomu podivovali.

31. ₁ Jak často pronikal skrytá tajemství srdcí druhých lidí, o tom stačí vyprávět jednu z mnoha událostí. ₂ Jeden bratr jménem Richerius, ušlechtilý mravy i rodem, si tak vážil Františkových zásluh, že si myslel, že kdo získá přízeň tohoto světce, ten si zaslouží Boží milost, a ten, kdo ji bude postrádat, si stejně tak zaslouží Boží hněv. ₃ Když se s větším úsilím snažil získat dobrodiní jeho přízně, velmi se obával, aby světec v něm nezpozoroval nějakou skrytou neřest, a tak cítil, jak se mu tato milost vzdaluje. ₄ Těmito obavami se zmíněný bratr stále těžce trápil, ale nikomu z lidí se se svými myšlenkami nesvěřil. Stalo se však, že jednoho dne, jako obvykle zneklidněný, vstoupil do cely, kde se blažený František modlil. ₅ Světec si všiml jeho příchodu i stavu jeho duše. Laskavě ho k sobě zavolal a řekl: „Synu, ničeho se neboj ani se neznepokojuj kvůli žádnému pokušení, poněvadž jsi mi velmi drahý a mezi zvlášť drahými tebe miluji obzvlášť. ₆ Když budeš chtít, tak ke mně klidně přijď a podle libosti můžeš zase odejít.“ ₇ Ten bratr nemálo užasl a radoval se ze slov svatého otce. Od té chvíle, jist si, že je milován, rostl také, jak věřil, v milosti Spasitelově.

 Další