Kapitola IV – Jak přijal od papeže řeholi a dovolení kázat; jak v samotě obnovil své síly; jak se rozhodl, že bude trvale chudý a bude sloužit bližním; jak pečlivě bděl nad sebou i nad svými bratry.

21. Když blažený František viděl, že počet bratří všude vzrůstá, důkladněji jim vysvětlil záměr svého srdce i tajemství Božího zjevení. Brzy pak napsal řeholi a proložil ji slovy svatého evangelia, jehož dokonalosti se snažil dosáhnout, jak jen mohl. Snažně si přál, aby to, co napsal, bylo schváleno nejvyšším Veleknězem. Proto vzal s sebou svých jedenáct bratří a sám se jako dvanáctý s nimi vydal do Říma. Když tam dospěl, vyhledal jednoho biskupa kardinála, muže zkušeného a moudrého, a po pořádku mu důkladně vyložil příčinu svého příchodu. On laskavě vyslechl záležitost těchto Kristových chudých, a třebaže tento chvályhodný záměr právem schvaloval, přesto mu nejprve radil, aby zkusil život poustevnický nebo mnišský. Ale Kristův služebník pevně a odhodlaně trval na tom, co začal, a s velkou pokorou, jak jen mohl, odmítal takové přesvědčování. Nakonec přece s Boží pomocí zvítězil a týž biskup spolehlivě zařídil, aby se ta věc dostala k audienci u nejvyššího Velekněze.

Boží prozřetelnost provázela blaženého muže ve všem, co konal, a dodávala mu odvahu četnými zjeveními a viděními. Měl tehdy vidění, v němž pan papež slibuje souhlasit s jeho záměrem: viděl totiž veliký a podivuhodně vzrostlý strom1, jehož vrchol snadno rukama ohnul až k zemi. 10 Průběh té záležitosti to pak jasně potvrdil, když muž velmi vznešený a velkodušný, totiž pan papež Inocenc III., který tehdy stál v čele církve, se sklonil k chudému muži.

11 Nejvyšší Velekněz svým souhlasem potvrdil řeholi těmto dvanácti bratřím, dal jim pověření k hlásání pokání a s radostí a s požehnáním je propustil. 12 Slíbil, že v budoucnu jim dá ještě mnohem víc, až počtem vzrostou.

22. Blažený František správně uvážil, že se mu od náměstka Kristova dostalo velikých dobrodiní, a za všechno božské dobrotě vzdával díky. Po návštěvě kostela knížete apoštolů a po vykonaných modlitbách radostně odcházel se svými z Říma.

Kupředu jej pobízelo vědomí toho, co dostal, aby se neprojevil jako nevděčný. S bratry spřádal zbožné záměry, jak zachováváním řehole nejprve sami pokročí v ctnostech a jak potom budou pro Pána rozmnožovat hřivnu sobě svěřenou vzděláváním bližních.

4 Když o takových a podobných záležitostech spolu zbožně hovořili, stalo se, že na sklonku dne přišli na pusté místo2, kde od lidí nemohli očekávat pomoc, aby občerstvili svá těla znavená namáhavou cestou. Prozřetelnost Boží však své chudé neopustila, a připravila jim podivuhodně chléb skrze nějakého člověka, který se nenadále objevil a náhle zase zmizel. Jedli a přitom se velmi divili a děkovali Pánu. Značně posilněni pak pokračovali v započaté cestě. Přišli pak na nějaké pusté místo poblíž města Orte. Tam někteří odešli, aby prosili v tom městě o almužnu. Zůstali tam téměř čtyřicet dní ve velikém nedostatku těch nejnutnějších potřeb. 8 S velkou radostí obnovili počáteční svatou chudobu a stvrdili ji věčnou smlouvou.

23. Potom přišli do Spoletského údolí. Noví horlitelé o spravedlnost tam zbožně rozvažovali o tom, zda mají žít v samotě, nebo raději zůstávat mezi lidmi. Protože svatý muž Boží sám sobě nedůvěřoval, snažil se všechny záležitosti přednášet Bohu ve zbožných modlitbách a skrze ně zcela jistě poznal, co má dělat; veden božskou horlivostí si zvolil, že se bude zajímat o dobro bližních, než aby žil sám pro sebe.

Svatý František pak, posilován Pánem, z pověření apoštolského Stolce začal směle jednat3. Obcházel města, vesnice4 a hrady a s velkou vytrvalostí kázal pokání. Snažil se vše podávat tak, aby mu nešlo nic vytknout, aby pochlebovačnými slovy neškodil pravdě. Vzdělaní mužové obdivovali sílu slov toho, jehož neučil žádný člověk, když viděli, jak vznešení i prostí, bohatí i chudí k němu houfně přicházejí a pozorně mu naslouchají jako nové hvězdě vycházející v temnotách. Lidem všech stavů a povolání, přiměřeně věku a pohlaví, dával poučení o spáse. Všem dal pravidlo života, z jehož šťastného vedení, jímž se dnes řídí obojí pohlaví, jásá církev a raduje se z trojího vojska spějícího ke spáse.

Jak jsme se již dříve zmínili, založil totiž tři řády. Prvního si pro sliby a šat nad jiné vážil a nazval jej Řádem menších bratří, jak to napsal v Řeholi. I shora zmíněný druhý řád chudých paní a panen má v něm šťastný počátek. 10 A třetí řád velké dokonalosti se nazývá řádem kajícníků a shromažďuje kleriky i laiky, panny, osamělé i manžele a spásonosně sdružuje lidi obojího pohlaví.

24. Kdo může podrobně vypovědět, jak sám blažený František skvěle uchoval Řád menších bratří na vrcholu všech ctností tím, že se pro něj zcela vydával, jak své bratry a syny vzdělával ve všem, v čem spočívá pravá zbožnost? Vždyť ve všem, co je dokonalé, byl dostatečně poučen vedením milosti Ducha svatého a zkušenost dosvědčuje, že chtěl nejprve dokonalost ve všem sám na sobě poznat. A tak bratry nejdříve učil skutky všemu, k čemu je pak povzbuzoval častými a medovými slovy.

Myslím, že je lépe pomlčet o tom, jak bratři osobně pokračovali v každé dokonalosti pod vedením takového vůdce, podle jeho příkladu a učení, než podrobně a rozvláčně o tom mluvit. Blažený muž totiž velmi starostlivě bděl nad sebou i nad svými bratry. Snažil se totiž předejít nejen tomu, aby snad upadli do nějakého zjevného hříchu, ale aby se ani z nějaké skryté myšlenky nezrodila neřest, aby se pod zdáním ctnosti či nutnosti neskrýval tajný úmysl či aby neopatrností a nestřežením vnějších smyslů nevnikla snad do lidského srdce smrt.

Není pokroku ani u sebe, ani u druhých, když se někdo přestane trestat tvrdou kázní, neboť právě uvolněná ruka nedbalosti vede k malátnosti. Tak i k sobě byl přísný, že když, jak to bývá, se vkrádalo tělesné pokušení, vrhal se v zimě na místo plné ledu a sněhu, dokud nedovolené hnutí nepřestalo.

25. Ostatní bratry to vedlo k tomu, aby jednali podobně, když viděli, jak je k sobě přísný. Muž Boží, jak bylo řečeno, nejen přísností potíral tělesná hnutí, ale i tělesné smysly opevnil závorami největší opatrnosti, aby nenasály nějakou marnost.

Když totiž prodléval u Rivo Torto blízko Assisi, stalo se, že kolem projížděl císař Otto s velkým, nádherným doprovodem, aby byl v Římě korunován. Blažený František se zdržoval se svými bratry nedaleko cesty, ale nechtěl, aby on nebo někdo z bratří alespoň vyšel ven, nebo se z chatrče podíval a uviděl císaře. Jen jednomu z nich přikázal, aby císaři odhodlaně řekl, že taková sláva nemá dlouhé trvání.

26. Tento velmi opravdový horlitel o chudobu se se svými bratry uchýlil do nějakého opuštěného obydlí na tom místě, aby tam byli chráněni před horkem a deštěm. To obydlí bylo tak těsné, že v něm ani nemohli pohodlně odpočívat. Ale stísněnost místa nezúžila šíři jejich srdce. Žili tam v největší chudobě, radostně setrvávali v díkůvzdání a chválách.

Světec napsal na trámy té chatrče jména bratří, aby jeden druhého ani jen málo nerušil při odpočinku nebo při modlitbě, aby tak každý našel svoje určené místo.

Jednoho dne přišel na to místo nějaký člověk s oslem; snad hledal stín a chtěl vstoupit do chatrče; aby nebyl odmítnut a mohl snadněji vstoupit, takto promluvil k oslu: „Jdi dovnitř, prokážeme tomuto místu dobrodiní.“ Ale Boží muž těžce nesl slova a úmysl toho člověka (on se totiž domníval, že se tam shromáždili, aby tam stavěli domy nebo to místo rozšířili nebo si ho přivlastnili), a to obydlí potom opustil a přesunul se na místo zvané Porciunkula, kde obnovil kostel slavné Panny.

 Další

1 Srv. Dan 4,7.

2 Srv. Mt 14,15.

3 Srv. Sk 9,28.

4 Srv. Mt 9,35.

 

Přejít nahoru