Kapitola III – Jak podruhé změnil šat, když postupoval v evangelní dokonalosti, jak kázal a jak získal druhy jako své bratry; a jak předpověděl svou i jejich budoucnost, jak je po dvou poslal do světa a jak dosáhl jejich opětného setkání.
15. 1 Když František, jak bylo řečeno, dokončil opravu tří kostelů, nosil ještě stále poustevnický šat, chodil s holí v ruce, byl obut a přepásán řemenem.
2 Jednoho dne však během slavné mše svaté slyšel, co Kristus v evangeliu řekl učedníkům, když je posílal kázat, že totiž nemají mít ani zlato nebo stříbro, ani měšec nebo mošnu na cestu, že nemají nosit ani hůl nebo chléb a že nemají mít ani obuv nebo dvoje šaty1. 3 Když mu to pak ten kněz lépe vysvětlil, byl hned naplněn nepopsatelnou radostí a zvolal: „To je to, co hledám, to je to, po čem toužím celým svým srdcem!“ 4 Všechno, co slyšel, si dobře zapamatoval a s radostí to vykonal. Bez prodlení odložil to, co měl dvojmo, a od té doby již nenosil hůl ani boty ani měšec ani mošnu. 5 Udělal si pak pohrdáníhodný a prostý šat, odložil řemen a přepásal se provazem.
16. 1 S veškerou horlivostí srdce se snažil naplnit slova nové milosti, která slyšel. Z božského vnuknutí začal žít jako hlasatel evangelní dokonalosti a začal veřejně a prostě hlásat pokání. 2 Jeho slova nebyla planá ani směšná, byla plná moci Ducha svatého, pronikala do hlubin srdce a u posluchačů vyvolávala velký úžas. 3 Sám později dosvědčil, že Pán mu zjevil, aby používal tento pozdrav: „Pán ať tě obdaří pokojem2.“ Proto v každém svém kázání zvěstoval pokoj a na počátku své řeči takto zdravil lid. 4 Nenadále byl naplněn prorockým duchem a po způsobu proroků zvěstoval pokoj a hlásal spásu3. 5 Tak se stalo, že spasitelným napomínáním přivedl k opravdovému pokoji mnoho lidí, kteří předtím nebyli v souladu s Kristem a byli daleko od spásy.
17. 1 Když mnozí lidé poznali opravdovost prostých slov i života blaženého Františka, začali zakrátko někteří mužové podle jeho příkladu konat pokání, nechali všeho4 a přidali se k němu jak šatem, tak životem. 2 Když noví synové světcovi začali získávat zásluhy, byl i on ještě více naplněn novou duchovní útěchou5 a začal ještě horlivěji dbát o jejich spásu. 3 Zahříval a hladil je otcovskou láskou, neustále je vychovával skrze nová napomenutí a učil je neochvějně kráčet cestou svaté chudoby a pravé prostoty.
4 Těšil se z příjemného společenství šesti bratří, sedmým byl sám otec, jenž se mezi menšími nechoval jako větší, ale jako nejmenší. Tehdy ještě vůbec netušil, jak jejich život půjde dál, proto si snažně přál znát budoucnost malého stádce6.
18. 1 Jednoho dne se modlil ještě vroucněji než obvykle, vzdával díky za jemu udělená božská dobrodiní a s hořkostí v duši7 se zamýšlel nad špatně prožitými roky a chvěl se před Pánem. Tehdy začala zaplavovat celou jeho mysl podivuhodná lahodnost a radost, a to v takové míře, až se ocitl mimo sebe. 2 Tehdy zcela zmizela jistá pochybnost ohledně hříchů a byla mu dána jistota, že všechny hříchy až do posledního haléře8 jsou mu odpuštěny. 3 Potom upadl do vytržení a byl zcela proniknut podivuhodnou jasností světla. Tak se rozšířila jeho mysl a zasloužil si, aby byl ujištěn o tom, po čem toužil. Uviděl skvělé rozmnožení svých bratří ze všech národů. 4 A nejen to, ale patřil i na mnoho jiných věcí skrytých v budoucnosti. Když se probral, všechno po pořádku bratřím vyprávěl. 5 Byl zcela duchovně obnoven a své bratry napomínal, aby neklesali na mysli pro jeho nebo svoji prostotu a v Pánu je povzbudil9, že se mají rozšířit po celém světě.
19. 1 V té době se k nim přidal nějaký další muž, takže jejich počet vzrostl na osm. 2 Tehdy je světec všechny svolal k sobě a rozhodl se poslat je po dvou na různé světové strany. Hodně s nimi rozmlouval o Božím království a něžně i důrazně mluvil o pohrdání sebou a světem a zdůrazňoval i jiné věci, ale především trpělivost a pokoru. 3 Pokorné stádce se radovalo z hlasu pastýře a rádo a ochotně přijímalo prospěšné příkazy poslušnosti a pokorně se sklonilo k jeho nohám. 4 A pastýř s velkou láskou je pozvedá, vroucně je objímá jako matka svoje děti, každého líbá 5 a každého povzbuzuje prorockým slovem: „Co zamýšlíš, svěř Pánu a on se postará10.“ Ta slova často pronášel, když je rozesílal. 6 Chtěl, aby bratři svěřili své starosti Bohu, a tak se snažil zatarasit bludnou cestu nezřízené žádostivosti, neboť ani peníze v opasku neochrání srdce upnuté k zítřku před vnějšími starostmi.
20. 1 Rozdělil tedy těch šest po dvou do různých krajin, aby hlásali pokoj a pokání, sám se pak vydal s jedním bratrem do dalšího kraje. 2 Otcovská láska však nemohla snést delší nepřítomnost nového potomstva. Zanedlouho pocítil velikou touhu zase je spatřit. 3 Proto jako obvykle hledal útočiště v modlitbě, aby se naplnilo jeho přání. Zasloužil si od Boha vyslyšení, takže se brzy nenadále a podivuhodně všichni sešli. 4 Když byli takto pospolu, nebylo divu, že se dobrý otec radoval ze svých synů. 5 Synové se těšili z otcovy radosti a s radostným obdivem jednomyslně velebili vznešenost Spasitele. 6 Oznámil jim, jak Bůh vyplnil jeho přání, oni zase vyprávěli o jim prokázaných božských dobrodiních, a pokorně se obviňovali z nevděčnosti za to všechno.
7 Stalo se pak, že se k tomuto malému stádci připojili čtyři další schopní mužové, a tak se počet bratří naplnil na dvanáct. 8 Pověst o světci a jeho bratřích se začala šířit dál a dál. Denně se jejich radost zvětšovala, když se radovali z obrácení hříšníků, ať to byl kdokoliv.
1 Srv. Mt 10,9-10.
2 Srv. Nm 6,26; 2 Thes 3,16.
3 Srv. Iz 52,7.
4 Srv. Lk 5,11.
5 Srv. Sk 9,31.
6 Srv. Lk 12,32.
7 Srv. Iz 38,15.
8 Srv. Mt 5,26.
9 Srv. Ef 6,10.
10 Srv. Žl 55[54],23.