Vznik spisů

Je mimo jakoukoli pochybnost, že sv. František uměl číst a také psát. V tehdejší době to znamenalo, že alespoň trochu uměl latinsky. Jistého vzdělání se mu dostalo ve farní škole sv. Jiří, to pak bylo dále rozvíjeno v rámci Řádu, kde spolu s ostatními bratry recitoval latinské oficium. Autografy, které se nám dochovaly (Požehnání bratru Lvovi, List bratru Lvovi), svědčí svým kostrbatým písmem o nevypsané ruce autora, což znamená, že psát už pro Františka samozřejmostí nebylo. Také mnohé italianismy prozrazují, že jeho latina nebyla nejlepší. Proto také využíval bratří sekretářů, kteří latinu zvládali, a to, co chtěl sdělit, jim diktoval. Tak vznikla většina jeho spisů. Ve své Závěti se o tom nakonec sám zmiňuje, že svou prvotní řeholi nechal napsat – a tutéž formulaci pak používá ohledně svých spisů mnohokrát. Svou vlastní rukou tedy napsal jen malou část z toho, co se nám jako jeho spisy dochovalo. Prozkoumáme-li latinu originálních textů, zjistíme, že jednotlivé spisy se liší jak způsobem vyjadřování, tak i stylizací. Počínaje autografy, kde najdeme i gramatické chyby, až po Řeholi či List celému řádu, které jsou naopak psány gramaticky bezchybnou a zvučnou latinou. Což znamená, že to nebyl jeden a tentýž bratr, který Františkovy myšlenky zapisoval, ale že k tomuto účelu používal bratry různé, jejichž úroveň znalosti latinského jazyka nebyla stejná. Od Františkových životopisců se dozvídáme jména alespoň čtyř z jeho sekretářů¹: Lev z Assisi², Cesarius ze Špýru³, Benedikt z Pioraca⁴ a Bonizzo z Boloně⁵.

Z druhé strany můžeme předpokládat, že Františkova pasivní znalost latiny byla dostatečná, jinak by asi nebyl schopen složit své Oficium o utrpení Páně, ale s aktivní znalostí tohoto jazyka to už bylo jiné. Proto své myšlenky diktoval v tehdejším umbrijském nářečí (které bylo víc podobné latině než dnešní italštině) a sekretář je překládal do spisovné latiny. Tím se také vysvětlují některé neobvyklé formulace, které se v originálních textech vyskytují. František však měl samozřejmě možnost ovlivňovat konečnou podobu textů.

Ke konci svého života (kdy už byl téměř slepý) podepisoval své texty znamením „Tau“, jak o tom svědčí Celano (PojZáz 3 a 159) a Bonaventura (VětLeg 4,9; MenLeg 3,9). Takové znamení se nachází na autografu Požehnání bratru Lvovi. Lze v tom vidět znamení vyvolených z knihy proroka Ezechiela (Ez 9,4) nebo znamení anděla šesté pečetě (Zj 7,2), ale také praktickou nutnost, vzhledem k nemoci a slepotě, a pak také tímto způsobem zřejmě dával najevo svou „neučenost“ ve srovnání s tolika učenci, kteří již v té době byli členy jeho Řádu.

Co se týče jednotlivých spisů, liší se značně podle toho, v jaké situaci byly napsány a komu byly určeny. Je až s podivem, že se nám jich nedochovalo víc, když si František přál, aby byly pečlivě uchovávány, opisovány – a nic aby v nich nebylo měněno. Rukopisná tradice je bohužel na mnohých místech porušená a neúplná, a tak dalo velkou práci Kajetanu Esserovi a jeho týmu dát dohromady pravděpodobnou původní podobu Františkových spisů. Kupříkladu i nejstarší dochovaný rukopis, Assiský kodex 338, který pochází z poloviny 13. století, obsahuje pouze polovinu Františkových spisů. Písaři navíc přidávali k Františkovým spisům své úvodní či závěrečné poznámky, které jsou tak v různých rukopisech různé a obvykle chtějí naznačit, kdo, komu a co píše.

Klářiny spisy jsou na tom ještě hůře. Výjimku tvoří pouze Řehole svaté Kláry, jejíž originál byl objeven r. 1893 zašitý v rukávu hábitu sv. Kláry, který byl uchováván v relikviáři kláštera klarisek v Assisi, a pak další čtyři listy sv. Kláry sv. Anežce České. Dosti velké diskuse se vedly ohledně autenticity Závěti sv. Kláry, jejího Listu sestře Ermentrudě z Bruges a ohledně jejího Požehnání.

Publikování spisů obou světců v jednom svazku je prvním takovým pokusem v češtině. Bude tak snadnější nabýt reálnějšího pohledu na vztah obou světců a propojenost jejich spirituality.

Úvody, které předcházejí každému ze spisů, jsou souhrnem práce mnoha bratří ze všech tří větví františkánského prvního řádu.

Každý mystik používá jiného jazyka, aby popsal to, co s Bohem prožil. Františkův jazyk je velmi prostý a jednoduchý. Nesnaží se popisovat své citové prožitky, ale žasne nad Tím, kdo mu je dal. Tak nepřivádí své čtenáře k sobě, ale co nejkratší cestou je vede k Tomu, který je Původcem všeho dobra. Nemůžeme tedy od něj očekávat popis samotných mystických prožitků (sám takové počínání ve svých spisech nedoporučuje), ale spíše povzbuzení k tomu, abychom žili tak, aby nám nezůstaly cizí.