III – O těch, které vysvobodil z nebezpečí smrti

1. Na území Říma1 poskytl jeden urozený muž, jménem Rudolf, se svou Bohu oddanou manželkou pohostinství menším bratřím, jednak pro milost pohostinnosti a jednak z úcty a z lásky k blaženému Františkovi. Té noci spal strážce hradu ve vrcholku věže a ležel na hromadě dřeva uložené na okraji samotné zdi, když však jejich spojení povolilo, zřítil se na střechu paláce a odtud na zem. Celá rodina se rachotem pádu vzbudila, a když se poznalo, že spadl strážce, přiběhli hradní pán a hradní paní i s bratry. Ten však, který se zřítil z výšky, byl v tak hlubokém spánku, že se neprobudil ani během pádu, ani při hluku rodiny, která se s křikem sbíhala. Probuzen konečně rukama těch, kteří do něho strkali a žduchali do něj, začal si stěžovat, že ho připravili o sladký odpočinek, o němž tvrdil, že sladce spal v náručí blaženého Františka. Když ho ostatní zpravili o jeho pádu a viděl sám sebe dole, zatímco předtím ležel nahoře, žasl a nechápal, co se stalo, a přede všemi slíbil, že z úcty k Bohu a k blaženému Františkovi bude konat pokání.

2. V městečku Pofi, které se nachází v Kampánii2, se jistý kněz jménem Tomáš rozhodl, že opraví kostelní mlýn. Když však nepozorně procházel po okraji kanálu, ve kterém se mocným tokem hnal hluboký vířivý proud, náhle upadl a zapletl se do zhoubného dřeva, jehož pohybem se mlýn otáčí. Když ležel těsně přitisknut na dřevo a přes jeho ústa, protože ležel naznak, se valil proud vody, toliko srdcem, když nemohl jazykem, žalostně vzýval svatého Františka. Když tam tak ležel po dlouhou dobu a druhové již zcela pozbyli naděje na jeho život, silou obrátili mlýn na opačnou stranu, a takto vysvobozen byl kněz otřásán a zmítán ve vodním náhonu. A hle, jeden menší bratr, oblečen v bělostném hábitu a přepásaný provazem, s velikou něhou vytáhl tonoucího za ruku z řeky a řekl mu: „Já jsem František, kterého jsi vzýval.“ A on, takto vysvobozen, velmi užasl, chtěl líbat stopy jeho nohou, neklidně pobíhal sem a tam a ptal se druhů: „Kde je? Kam světec odešel? Kudy šel pryč?“ Muži však polekáni, padli na zem a velebili slavné veliké skutky vznešeného Boha a mocné zásluhy jeho pokorného služebníka.

3. Nějací mladíci z hradu Celana vyšli, aby sbírali byliny na jedné louce, na níž byla skryta stará studna, zakrytá až po vrchní otvor bujnou zelení, jež obsahovala vodu ve výšce čtyř kroků3. Když se chlapci každý zvlášť rozběhli po louce, jeden znenadání spadl do studny. A zatímco hluboká jáma pohlcovala tělo, duch mysli se utíkal vzhůru pro pomoc blaženého Františka a během samotného pádu s důvěrou a vírou volal: „Svatý Františku, pomoz mi!“ Ostatní se rozhlíželi kolem sebe, když chlapec nikde nebyl, a s křikem a slzami ho pořád dokola hledali. Nakonec když zjistili, že spadl do studny, rychle se s nářkem vrátili do hradu, aby ohlásili, co se stalo, a vyžádali si pomoc. Když se s velikým zástupem lidí vrátili a jeden z nich se po laně spustil do studny, spatřil chlapce, jak sedí na vodní hladině bez jakéhokoliv zranění. Když chlapce ze studny vytáhli, řekl všem, kteří tam stáli: „Když jsem znenadání padal, vzýval jsem pomoc blaženého Františka, který mi okamžitě osobně pomohl a při pádu napřáhl ruku, jemně mě uchopil a neopustil mě, dokud mě s vaší pomocí ze studny nevytáhl.“

4. V kostele svatého Františka v Assisi, když za přítomnosti římské kurie kázal ostijský pan biskup4, který se později stal nejvyšším veleknězem Alexandrem, spadl na hlavu jedné ženy velký těžký kámen, uvolněný přílišnou zátěží, když byl z nedbalosti ponechán na vyvýšené kamenné kazatelně. Když kolemstojící zjistili, že je jistě mrtvá a její hlava je zcela rozdrcena, zakryli ji plátnem, který měla na sobě, aby ji, jakmile kázání skončí, vynesli z kostela ke smutnému pohřbu. Avšak ona se s důvěrou odevzdala blaženému Františkovi, před jehož oltářem ležela. A hle, jakmile kázání skončilo, žena přede všemi vstala tak zdráva, že na ní nebyla vidět jediná známka zranění. Ale, a to je ještě podivuhodnější, ačkoli po dlouhou dobu až do tohoto okamžiku trpěla téměř ustavičnou bolestí hlavy, byla od té chvíle zcela zbavena všeho soužení choroby, jak sama později dosvědčila.

5. V Cornetu5, když se na místo, kde pobývali bratři, sešli jistí zbožní muži, aby odlili zvon, přinesl jeden osmiletý klučina, jménem Bartoloměj, nějaký dárek bratřím pro pracující. Tu se náhle silný vítr obořil na dům6 a veliká a těžká vrata brány spadla na chlapce s tak mocným náporem, že se mělo zato, že ten, kterého zasáhla tak nesmírná váha, je rozdrcen smrtelným úderem. Ležel totiž tak zcela pohřben pod vahou, že ani nic nečouhalo ven. Seběhli se všichni, kteří tam byli, a vzývali mocnou pravici blaženého Františka. I jeho otec, který se, jak mu strnuly údy, nemohl bolestí ani hnout, nabízel syna sliby i slovy svatému Františkovi. Nakonec byla smrtonosná váha z chlapce sňata a hle, toho, o kterém věřili, že je mrtev, nalezli, jako by se probudil ze sna, veselého a bez jakéhokoliv zranění. Proto, když mu bylo čtrnáct let, stal se menším bratrem, později vzdělaným mužem a slavným kazatelem.

6. Muži z Lentina odtrhli od skály velmi obrovský kámen, jež měl být umístěn jako oltář v jednom kostele blaženého Františka, který měl být již brzy posvěcen. Když se však téměř čtyřicet mužů pokoušelo onen kámen naložit na vůz a znovu a znovu napínali síly, na jednoho člověka kámen spadl a zavalil ho na způsob hrobu. A protože zmateni nevěděli, co dělat, většina mužů z beznaděje utekla. Avšak deset mužů, kteří zůstali, smutným hlasem vzývalo svatého Františka, aby nedopustil, že by v jeho službě zemřel člověk tak strašlivou smrtí. Když se nakonec vzchopili, zdvihli kámen s takovou lehkostí, že nikdo nepochyboval, že jim pomohla Františkova síla. Ten člověk vstal, na všech údech zdráv, a navíc znovu nabyl i jasného zraku, který měl dříve zakalený, aby se tak dalo všem na srozuměnou, jak jsou i v beznadějných záležitostech mocné zásluhy ctnosti blaženého Františka.

7. Něco podobné se stalo v San Severino v Marce Ankonské. Zatímco totiž byl silou mnohých tažen kámen, dovezený z Konstantinopole pro basiliku blaženého Františka, byl náhlým pádem zavalen jeden z těch, kteří ho táhli. Ačkoliv se mělo zato, že je nejen mrtev, ale také docela rozdrcen, přispěl mu blažený František na pomoc a kámen nadlehčil, takže jakmile byl zbaven váhy kamene, vstal bez nějakého zranění živ a zdráv.

8. 1 Bartoloměj, gaetský občan, když se nemálo namáhal na stavbě jednoho kostela blaženého Františka, byl vážně zraněn, když mu na hlavu spadl trám, který se zřítil, protože byl nedbale zajištěn. Když cítil, že smrt je už blízko, protože to byl věřící a zbožný muž, požádal jednoho bratra o viaticum. Onen bratr mu však nemohl viaticum tak rychle přinést, protože se zdálo, že okamžitě zemře, nabídl mu výrok blaženého Augustina: „Věř a jedl jsi.“ Následující noci se mu s jedenácti bratry zjevil blažený František, jak nese na ramenou beránka, přistoupil k jeho lůžku, zavolal ho jménem a řekl: „Bartoloměji, neboj se, neboť nepřítel, který ti chtěl v mé službě zabránit, nic proti tobě nezmůže7. Toto je Beránek, kterého ses dožadoval, aby ti byl dán, kterého jsi ve zbožném přání přijal a jehož mocí dosáhneš uzdravení obojího člověka.“ A když pak rukou přejel přes zranění, přikázal mu, aby se vrátil k práci, kterou začal. On tedy brzy ráno vstal a přivedl k údivu a k úžasu ty, kteří ho zanechali polomrtvého, když se jim ukázal zdravý a radostný, a i v jejich mysli vzbudil úctu a lásku k blaženému otci jak svým příkladem, tak i světcovým zázrakem.

9. Jistý muž z městečka Ceprano, jménem Mikuláš, upadl jednoho dne do rukou krutých nepřátel. Se zvířecí krutostí mu zasazovali ránu za ránou a běsnili na něm ubohém tak dlouho, dokud se jim nezdál mrtev nebo alespoň těsně před smrtí. Avšak zmíněný Mikuláš, jakmile dostal první údery, volal mocným hlasem: „Svatý Františku, pospěš mi na pomoc! Svatý Františku, pomoz mi!“ Toto volání slyšelo z dálky mnoho lidí, ale pomoc mu poskytnout nemohli. Nakonec byl dopraven domů, a ačkoli byl celý zalitý vlastní krví, s důvěrou tvrdil, že pro tato zranění smrti neuzří8 a že ani v té chvíli necítí bolesti, protože mu svatý František přispěl na pomoc a vymohl mu u Pána, aby konal pokání. A to potvrdila i následující skutečnost: neboť když byl umyt od krve, proti lidskému očekávání ihned vstal zdráv.

10. Syn jednoho šlechtice z Castel San Gimignano když byl sužován vážnou nemocí a pozbyl již veškerou naději na uzdravení, se nacházel těsně před smrtí. Stružky krve se mu totiž řinuly z očí tak, jako obvykle prýští z pažní žíly, a když se i na ostatním těle jevily další neklamné známky blízké smrti, byl považován již za mrtvého. I pro velmi slabý dech a sílu smyslů, když ztratil schopnost pohybu, zdálo se, že nadobro odchází. Příbuzní a přátelé se podle zvyku sešli, aby ho oplakali a vykonali pohřeb, ale jeho otec, který měl důvěru v Pána, rozběhl se rychlým krokem ke kostelu blaženého Františka, který byl v tom městě vystavěn a s opaskem zavěšeným na krku padl se vší pokorou na zem. Takto když činil sliby a hromadil prosby, vzdechy a nářky, dosáhl u Krista, že měl svatého Františka za svého přímluvce. Když se pak otec hned vrátil k synovi a shledal, že mu bylo navráceno zdraví, jeho pláč se obrátil v radost.

11. Něco podobného vykonal Pán pro světcovy zásluhy i na jedné dívce v Katalánsku z vesnice jménem Thamarit a ještě na jiné z Ancony, které se nacházely pro příliš vážnou nemoc v posledním tažení, ale blažený František, rodiči s důvěrou vzývaný, je navrátil náhle k úplnému zdraví.

12. Jistý klerik z Vicalvi, jménem Matouš, vypil smrtící jed, a tak se mu přitížilo, že vůbec nemohl mluvit a už jen čekal na poslední odchod. Jeden kněz ho vybídl, aby se mu vyzpovídal, ale nepodařilo se mu z něho vypáčit ani slovo. On však ve svém srdci pokorně prosil Krista, aby ho ráčil pro zásluhy blaženého Františka vytrhnout z jícnu smrti. Krátce nato, co byl Pánem posílen, před svědky, kteří tam byli, pronesl s věrnou zbožností jméno blaženého Františka, a když vyvrhl jed, vzdal díky svému zachránci.

Další

1 Ohledně odstavců 1-3 srov. PojZáz 49; 50; 51.

2 Dnes Ciociaria.

3 Středověká délková míra jeden krok je přibližně 0,8 m.

4 Tuto epizodu Tomáš z Celana nezmiňuje. Biskupem je míněn Rinaldo dei Congi di Segni, který se stal biskupem v Ostii v r. 1234 a za papeže byl zvolen v r. 1254.

5 Ohledně odstavců 5-12 srov. PojZáz 54; 57; 58; 59; 56; 61; 52; 187.

6 Srv. Job 1,19.

7 Srv. Jer 19,1.

8 Srv. Lk 2,26.

Přejít nahoru