XIV. kapitola

O jeho trpělivosti a o přechodu smrti

1. ₁ František, který byl již jak tělesně, tak duchovně přibit s Kristem na kříž¹, nejen že planul k Bohu serafínskou láskou, ale také s ukřižovaným Kristem žíznil po záchraně mnohých. ₂ Umrtvené tělo nechával tedy vozit, protože kvůli hřebům vyrostlým na nohou nemohl chodit po městech a vesnicích, aby ostatní povzbudil k nesení Kristova kříže. ₃ Také bratřím říkával: „Začněme, bratři, sloužit Pánu, našemu Bohu, protože až dosud jsme byli jen málo platní.“ ₄ Planul také velikou touhou vrátit se k počáteční pokoře, aby jako na začátku sloužil malomocným, a tělo již zesláblé přílišnou námahou chtěl znovu povolat k dřívější službě. ₅ Umiňoval si, že pod Kristovým vedením vykoná veliké věci, a třebaže údy umdlévaly, on, silný a zapálený duchem, očekával v novém zápase vítězství nad nepřítelem. ₆ Vždyť ani malátnost, ani zahálka nemá místo tam, kde ostruha lásky pobízí stále k většímu. ₇ Takový totiž byl u něho soulad mezi tělem a duchem a taková odhodlanost k poslušnosti, že když usiloval o dosažení vší svatosti, nejen že mu tělo nebránilo, ale snažilo se ho i předběhnout.

2. ₁ Aby také Božímu muži vzrostl vrchol zásluh, které se všechny vpravdě dovršují v trpělivosti, začal trpět rozličnými nemocemi tak těžce, že na něm sotva zůstalo něco z jeho údů bez utrpení nesmírné bolesti. ₂ Nakonec byl dlouhotrvajícími a ustavičnými nemocemi doveden až k tomu, že maso bylo stráveno a na kostech visela skoro už jen kůže². ₃ A třebaže byl tísněn krutými tělesnými bolestmi, tyto své těžkosti nenazýval tresty, ale sestrami.

₄ Když byl jednou sužován více než obvykle ostny bolestí, řekl mu jeden prostý bratr: „Bratře, pros Pána³, aby s tebou jednal mírněji, neboť se zdá, že tě jeho ruka tísní více než je třeba.“ ₅ Jakmile to světec uslyšel, zaúpěl a zvolal: „Kdybych neznal tvoji prostou čistotu, hrozil bych se od tohoto okamžiku tvé společnosti, protože ses odvážil posuzovat Boží soudy ohledně mě jako hodné pokárání.“ ₆ A ačkoli byl celý oslabený délkou těžké nemoci, vrhl se na zem, až si tvrdým pádem narazil slabé kosti. ₇ A když políbil zemi, řekl: „Děkuji ti, Pane Bože, za všechny tyto své bolesti a prosím tě, můj Pane, abys jich přidal i stokrát víc, když budeš chtít. ₈ To mi bude nejmilejší, když mě budeš stíhat bolestí a nebudeš mě šetřit⁴, protože mojí vrchovatou útěchou je naplnění tvé svaté vůle.“ ₉ Bratřím se proto zdálo, že vidí jakoby druhého Joba, kterému jak vzrůstala neduživost těla, narůstala zároveň i síla ducha.

₁₀ Sám také dlouho předem předvídal svůj skon, a když se den přechodu blížil, řekl bratřím, že má zakrátko odložit stánek⁵ svého těla, jak mu bylo Kristem zjeveno.

3. ₁ Když byl tedy po dvou letech od vtištění posvátných stigmat, tedy ve dvacátém roce od svého obrácení, jako kámen určený pro stavbu nebeského Jeruzaléma, opracován mnoha zkušebními údery trýznivých nemocí a jako dílo tepané pod kladivem rozličného trápení byl přiveden k dokonalosti, požádal, aby byl přenesen k Svaté Marii z Porciunkule, aby tam, kde přijal Ducha milosti⁶, odevzdal ducha života⁷. ₂ Když ho tam přivezli, aby příkladem Pravdy ukázal, že nemá se světem nic společného, v oné tak těžké nemoci, která se končila v úplném vyčerpání, lehl si v zápalu ducha zcela nahý na holou zem, aby v poslední hodině, v níž mohl ještě nepřítel zuřit, zápasil nahý s nahým. ₃ Když tak ležel na zemi, poté, co odložil drsné roucho, jak byl zvyklý, pozdvihl tvář k nebi⁸ a celý zahleděný do Jeho slávy⁹, levou rukou si zakryl ránu na pravém boku, aby nebyla vidět. ₄ A bratřím řekl: „Co jsem měl udělat, to jsem učinil¹⁰, co máte dělat vy, ať vás naučí Kristus.“

4. ₁ Světcovi druhové rozplakali, protože byli zasaženi zázračným šípem soucitu. Jeden z nich, o němž svatý muž říkal, že je jeho kvardiánem, z Božího vnuknutí poznal jeho přání. Rychle vstal a podal Kristovu chudému hábit s provazem i kalhoty, které chtěl, ₂ se slovy: „Toto ti jako chudému půjčuji a ty to z příkazu svaté poslušnosti přijmi.“ ₃ Svatý muž se z toho raduje a jásá nesmírnou radostí srdce, a protože vidí, že až do konce zachoval věrnost paní chudobě, pozdvihne dlaně k nebi¹¹ a velebí svého Krista, za to, že zbaven všeho, kráčí k němu svobodný. ₄ Vždyť i to, že nechtěl mít ani hábit, leda půjčený od druhého, to všechno konal z horlivosti pro chudobu.

₅ Ve všem se chtěl skutečně podobat Kristu ukřižovanému, který chudý, v bolestech a nahý visel na kříži. ₆ Proto, když na počátku svého obrácení zůstal nahý před biskupem, chtěl i na konci života odejít ze světa nahý ₇ a bratry, kteří byli přítomni, zavázal poslušností lásky, aby ho nechali, až uvidí, že zemřel, ležet na zemi nahého po takovou dobu, za jakou by někdo mohl pohodlně urazit jednu míli. ₈ Byl mužem vskutku plně křesťanským, když se snažil dokonale napodobovat za života Krista žijícího, v umírání umírajícího a po smrti mrtvého, a zasloužil si, aby byl ozdoben i podobností navenek.

5. ₁ Když se konečně přiblížila hodina jeho odchodu, nechal k sobě zavolat všechny bratry, kteří na tom místě byli, a v zármutku nad jeho smrtí je konejšil útěšnými slovy a s otcovskou náklonností je vyzýval k Boží lásce. ₂ Promluvil také o zachovávání trpělivosti, chudoby a víry svaté římské církve, přičemž dával ve všech ustanoveních přednost svatému evangeliu. ₃ A když všichni bratři seděli okolo, vztáhl nad ně ruce¹² a s rukama složenýma na způsob kříže, neboť to znamení vždycky miloval, mocí a jménem Ukřižovaného požehnal všem bratřím, jak přítomným, tak nepřítomným. ₄ Pak dodal: „Prospívejte všichni synové v bázni Boží a zůstávejte v ní vždycky. ₅ A protože se blíží budoucí pokušení a soužení¹³, šťastní ti, kteří vytrvají¹⁴ v tom, co začali. ₆ Já už vážně spěchám k Bohu, jehož milosti vás všechny svěřuji.“ ₇ Poté co dokončil toto milé napomenutí, přikázal muž Bohu nejmilejší, aby mu byla přinesena kniha evangelií, a prosil, aby mu četli evangelium podle Jana, které začíná od místa: Před velikonočními svátky¹⁵. ₈ Sám pak, nakolik mohl, začal nahlas žalm: Hlasitě k Hospodinu volám, hlasitě Hospodina zapřísahám, až do konce, dokud nepravil: obklopí mě spravedliví, až se mě ujmeš¹⁶.

6. ₁ Nakonec, když se na něm naplnila všechna tajemství, ona přesvatá duše opustila tělo a byla přijata do hlubiny Božího jasu a blažený muž zesnul v Pánu.

₂ Jeden z jeho bratří a učedníků viděl onu blaženou duši, jak je v podobě velmi jasné hvězdy, položené na bělostném obláčku¹⁷, která byla nesena nad spoustami vod¹⁸ přímou cestou vzhůru do nebe, jako by zářila bělostí vznešené svatosti a byla plná jak hojností nebeské moudrosti, tak hojností milosti, pro které si svatý muž zasloužil vejít do místa světla a míru, kde s Kristem odpočívá navěky.

₃ V té době byl ministrem bratří v Terra di Lavoro bratr Augustin, svatý a spravedlivý muž, který byl již v posledním tažení a dlouho předtím už pozbyl řeči. Náhle, jak slyšeli ti, kteří tam stáli, vykřikl a řekl: ₄ „Počkej na mě, otče, počkej, vždyť už jdu s tebou!“ ₅ A když se bratři ptali a velice divili, na koho tak směle mluví, odpověděl: „Což nevidíte našeho otce Františka, jak jde do nebe?“ ₆ A hned se jeho svatá duše odloučila od těla a následovala přesvatého otce.

₇ Assiský biskup se z důvodu poutě právě v té době nacházel v kapli svatého Michaela na Monte Gargano, když se mu blažený František zjevil během té noci, kdy zemřel, a řekl mu: „Opouštím svět a jdu do¹⁹ nebe.“ ₈ Jakmile biskup ráno vstal, vyprávěl druhům, co viděl, a vrátil se do Assisi, kde, když se bedlivě vyptal, s jistotou poznal, že blažený otec z tohoto světa odešel v tu hodinu, kdy mu to ve vidění oznámil.

₉ Ptáci skřivani, přátelé světla, kteří se bojí temnot soumraku, v hodinu přechodu svatého muže, když již nastal soumrak nadcházející noci, přiletěli ve velikém množství nad střechu domu ₁₀ a dlouho tam kroužili s nezvyklým jásotem a vydávali tak radostné a jasné svědectví²⁰ o slávě světce, který měl ve zvyku vyzývat je k Boží chvále.

Další