XIV. kapitola

O jeho trpělivosti a o přechodu smrti

1. František, který byl již jak tělesně, tak duchovně přibit s Kristem na kříž1, nejen že planul k Bohu serafínskou láskou, ale také s ukřižovaným Kristem žíznil po záchraně mnohých. Umrtvené tělo nechával tedy vozit, protože kvůli hřebům vyrostlým na nohou nemohl chodit po městech a vesnicích, aby ostatní povzbudil k nesení Kristova kříže. Také bratřím říkával: „Začněme, bratři, sloužit Pánu, našemu Bohu, protože až dosud jsme byli jen málo platní.“ Planul také velikou touhou vrátit se k počáteční pokoře, aby jako na začátku sloužil malomocným, a tělo již zesláblé přílišnou námahou chtěl znovu povolat k dřívější službě. Umiňoval si, že pod Kristovým vedením vykoná veliké věci, a třebaže údy umdlévaly, on, silný a zapálený duchem, očekával v novém zápase vítězství nad nepřítelem. Vždyť ani malátnost, ani zahálka nemá místo tam, kde ostruha lásky pobízí stále k většímu. Takový totiž byl u něho soulad mezi tělem a duchem a taková odhodlanost k poslušnosti, že když usiloval o dosažení vší svatosti, nejen že mu tělo nebránilo, ale snažilo se ho i předběhnout.

2. Aby také Božímu muži vzrostl vrchol zásluh, které se všechny vpravdě dovršují v trpělivosti, začal trpět rozličnými nemocemi tak těžce, že na něm sotva zůstalo něco z jeho údů bez utrpení nesmírné bolesti. Nakonec byl dlouhotrvajícími a ustavičnými nemocemi doveden až k tomu, že maso bylo stráveno a na kostech visela skoro už jen kůže2. A třebaže byl tísněn krutými tělesnými bolestmi, tyto své těžkosti nenazýval tresty, ale sestrami.

Když byl jednou sužován více než obvykle ostny bolestí, řekl mu jeden prostý bratr: „Bratře, pros Pána3, aby s tebou jednal mírněji, neboť se zdá, že jeho ruka tísní více než je třeba.“ Jakmile to světec uslyšel, zaúpěl a zvolal: „Kdybych neznal tvoji prostou čistotu, hrozil bych se od tohoto okamžiku tvé společnosti, protože ses odvážil posuzovat Boží soudy ohledně mě jako hodné pokárání.“ A ačkoli byl celý oslabený délkou těžké nemoci, vrhl se na zem, až si tvrdým pádem narazil slabé kosti. A když políbil zemi, řekl: „Děkuji ti, Pane Bože, za všechny tyto své bolesti a prosím tě, můj Pane, abys jich přidal i stokrát víc, když budeš chtít. To mi bude nejmilejší, když mě budeš stíhat bolestí a nebudeš mě šetřit4, protože mojí vrchovatou útěchou je naplnění tvé svaté vůle.“ Bratřím se proto zdálo, že vidí jakoby druhého Joba, kterému jak vzrůstala neduživost těla, narůstala zároveň i síla ducha.

10 Sám také dlouho předem předvídal svůj skon, a když se den přechodu blížil, řekl bratřím, že zakrátko odložit stánek5 svého těla, jak mu bylo Kristem zjeveno.

3. Když byl tedy po dvou letech od vtištění posvátných stigmat, tedy ve dvacátém roce od svého obrácení, jako kámen určený pro stavbu nebeského Jeruzaléma, opracován mnoha zkušebními údery trýznivých nemocí a jako dílo tepané pod kladivem rozličného trápení byl přiveden k dokonalosti, požádal, aby byl přenesen k Svaté Marii z Porciunkule, aby tam, kde přijal Ducha milosti6, odevzdal ducha života7. Když ho tam přivezli, aby příkladem Pravdy ukázal, že nemá se světem nic společného, v oné tak těžké nemoci, která se končila v úplném vyčerpání, lehl si v zápalu ducha zcela nahý na holou zem, aby v poslední hodině, v níž mohl ještě nepřítel zuřit, zápasil nahý s nahým. Když tak ležel na zemi, poté, co odložil drsné roucho, jak byl zvyklý, pozdvihl tvář k nebi8 a celý zahleděný do Jeho slávy9, levou rukou si zakryl ránu na pravém boku, aby nebyla vidět. A bratřím řekl: „Co jsem měl udělat, to jsem učinil10, co máte dělat vy, ať vás naučí Kristus.“

4. Světcovi druhové rozplakali, protože byli zasaženi zázračným šípem soucitu. Jeden z nich, o němž svatý muž říkal, že je jeho kvardiánem, z Božího vnuknutí poznal jeho přání. Rychle vstal a podal Kristovu chudému hábit s provazem i kalhoty, které chtěl, se slovy: „Toto ti jako chudému půjčuji a ty to z příkazu svaté poslušnosti přijmi.“ Svatý muž se z toho raduje a jásá nesmírnou radostí srdce, a protože vidí, že až do konce zachoval věrnost paní chudobě, pozdvihne dlaně k nebi11 a velebí svého Krista, za to, že zbaven všeho, kráčí k němu svobodný. Vždyť i to, že nechtěl mít ani hábit, leda půjčený od druhého, to všechno konal z horlivosti pro chudobu.

Ve všem se chtěl skutečně podobat Kristu ukřižovanému, který chudý, v bolestech a nahý visel na kříži. Proto, když na počátku svého obrácení zůstal nahý před biskupem, chtěl i na konci života odejít ze světa nahý a bratry, kteří byli přítomni, zavázal poslušností lásky, aby ho nechali, až uvidí, že zemřel, ležet na zemi nahého po takovou dobu, za jakou by někdo mohl pohodlně urazit jednu míli. Byl mužem vskutku plně křesťanským, když se snažil dokonale napodobovat za života Krista žijícího, v umírání umírajícího a po smrti mrtvého, a zasloužil si, aby byl ozdoben i podobností navenek.

5. Když se konečně přiblížila hodina jeho odchodu, nechal k sobě zavolat všechny bratry, kteří na tom místě byli, a v zármutku nad jeho smrtí je konejšil útěšnými slovy a s otcovskou náklonností je vyzýval k Boží lásce. Promluvil také o zachovávání trpělivosti, chudoby a víry svaté římské církve, přičemž dával ve všech ustanoveních přednost svatému evangeliu. A když všichni bratři seděli okolo, vztáhl nadruce12 a s rukama složenýma na způsob kříže, neboť to znamení vždycky miloval, mocí a jménem Ukřižovaného požehnal všem bratřím, jak přítomným, tak nepřítomným. Pak dodal: „Prospívejte všichni synové v bázni Boží a zůstávejte v ní vždycky. A protože se blíží budoucí pokušení a soužení13, šťastní ti, kteří vytrvají14 v tom, co začali. Já už vážně spěchám k Bohu, jehož milosti vás všechny svěřuji.“ Poté co dokončil toto milé napomenutí, přikázal muž Bohu nejmilejší, aby mu byla přinesena kniha evangelií, a prosil, aby mu četli evangelium podle Jana, které začíná od místa: Před velikonočními svátky15. Sám pak, nakolik mohl, začal nahlas žalm: Hlasitě k Hospodinu volám, hlasitě Hospodina zapřísahám, až do konce, dokud nepravil: obklopí mě spravedliví, až se mě ujmeš16.

6. Nakonec, když se na něm naplnila všechna tajemství, ona přesvatá duše opustila tělo a byla přijata do hlubiny Božího jasu a blažený muž zesnul v Pánu.

Jeden z jeho bratří a učedníků viděl onu blaženou duši, jak je v podobě velmi jasné hvězdy, položené na bělostném obláčku17, která byla nesena nad spoustami vod18 přímou cestou vzhůru do nebe, jako by zářila bělostí vznešené svatosti a byla plná jak hojností nebeské moudrosti, tak hojností milosti, pro které si svatý muž zasloužil vejít do místa světla a míru, kde s Kristem odpočívá navěky.

V té době byl ministrem bratří v Terra di Lavoro bratr Augustin, svatý a spravedlivý muž, který byl již v posledním tažení a dlouho předtím už pozbyl řeči. Náhle, jak slyšeli ti, kteří tam stáli, vykřikl a řekl: „Počkej na mě, otče, počkej, vždyť už jdu s tebou!“ A když se bratři ptali a velice divili, na koho tak směle mluví, odpověděl: „Což nevidíte našeho otce Františka, jak jde do nebe?“ A hned se jeho svatá duše odloučila od těla a následovala přesvatého otce.

Assiský biskup se z důvodu poutě právě v té době nacházel v kapli svatého Michaela na Monte Gargano, když se mu blažený František zjevil během té noci, kdy zemřel, a řekl mu: „Opouštím svět a jdu do19 nebe.“ Jakmile biskup ráno vstal, vyprávěl druhům, co viděl, a vrátil se do Assisi, kde, když se bedlivě vyptal, s jistotou poznal, že blažený otec z tohoto světa odešel v tu hodinu, kdy mu to ve vidění oznámil.

Ptáci skřivani, přátelé světla, kteří se bojí temnot soumraku, v hodinu přechodu svatého muže, když již nastal soumrak nadcházející noci, přiletěli ve velikém množství nad střechu domu 10 a dlouho tam kroužili s nezvyklým jásotem a vydávali tak radostné a jasné svědectví20 o slávě světce, který měl ve zvyku vyzývat je k Boží chvále.

Další

1 Srv. Gal 2,19.

2 Srv. Job 19,20; Pláč 4,8.

3 Srv. Sir 38,9.

4 Srv. Job 6,10.

5 Srv. 2 Petr 1,14.

6 Srv. Žid 10,29.

7 Srv. Gn 6,17.

8 Srv. Job 11,15.

9 Srv. Sk 7,55.

10 Srv. 1 Král 19,20.

11 Srv. 2 Par 6,13.

12 Srv. Gn 48,14.

13 Srv. Sir 27,6.

14 Srv. Mt 10,22.

15 Srv. Jan 13,1.

16 Srv. Žl 141[142],2-8. Sv. Bonaventura při popisu smrti sv. Františka vynechává některé detaily, které uvádí 1Cel 108 a 2Cel 216.

17 Srv. Zj 14,14.

18 Srv. Žl 28[29],3.

19 Srv. Jan 16,28.

20 Srv. Jan 1,7.

Přejít nahoru