VIII. kapitola

O zbožnosti a o náklonnosti tvorů postrádajících rozum

1. Pravá zbožnost, která podle Apoštola napomáhá všemu1, tak naplňovala Františkovo srdce a pronikala jeho nitro, že se zdálo, že Božího muže zcela získala do své moci. Byla to ona, která oddaností povznášela k Bohu, soucitem proměňovala v Krista, slitovností skláněla k bližnímu a celkovým smířením se všemi ho znovu přetvářela do stavu nevinnosti.

Skrze ni laskavě jednal se všemi, ale zvláště s dušemi vykoupenými drahou krví Ježíše Krista, a když viděl, že jsou poskvrněny nějakou nečistotou hříchu, prosil za ně s dojemným milosrdenstvím, aby je jako matka každodenně rodil v Kristu. A ona byla hlavní příčinou jeho úcty ke služebníkům Božího slova, protože oni svým obrácením a zbožnou starostlivostí plodí potomstvo svému zemřelému bratru2, totiž Kristu, ukřižovanému za hříšníky, a vysluhují ho se starostlivou zbožností. Tvrdil, že taková služba milosrdenství je Otci milosrdenství milejší než jakákoli oběť, zvláště když je naplněna úsilím o dokonalou lásku, takže se v ní působí spíše příkladem, než slovy, spíše prosbou v slzách, než mnohomluvnou řečí.

2. Proto říkával, že je třeba plakat nad kazatelem, jako když přijde o pravou zbožnost, který při kázání nehledá spásu duší, ale vlastní slávu, nebo který hříšností života ničí to, co pravdivostí nauky buduje. Říkával rovněž, že před takovým se má dávat přednost prostému a nevýmluvnému bratru, který dobrým příkladem povzbuzuje druhé k dobrému. Také výrok: Dokud neplodná neporodila mnohé3, vykládal takto: „Neplodná, je chudý bratr, který v církvi nemá úkol plodit děti. Na soudu však právě on zrodí mnohé, protože ty, které nyní v soukromých modlitbách obrací ke Kristu, mu tam soudce připíše k jeho slávě. Ta, která má mnoho synů, zchřadne4, protože kazatel marnivý a mnohomluvný, který se nyní raduje, že jako by svou mocí plodí mnohé, tehdy pozná, že v nich není nic jeho.“

3. Když tedy s niternou zbožností toužil po spáse duší a vroucí horlivostí po ní prahnul, říkával, že je naplněn libou vůní5 a jakoby pomazán drahým olejem6, když slyší, že mnozí jsou po celém světě přiváděni na cestu pravdy provoněnou pověstí svatých bratří. Když o tom slyšel, jásal v duchu a zahrnoval požehnáním, jehož přijetí si jistě zasloužili, ty bratry, kteří slovem nebo skutkem přiváděli hříšníky ke Kristově lásce.

Ale ti, kteří poskvrňovali svatý Řád bezbožnými skutky, byli stíháni výrokem jeho nejtěžší kletby: „Tebou, nejsvětější Pane, celým nebeským dvorem i mnou, tvým maličkým, ať jsou prokleti ti, kteří svým špatným příkladem kazí a ničí to, co jsi prostřednictvím svatých bratří tohoto Řádu vystavěl a nepřestáváš stavět!“

A projevoval takový smutek nad pohoršením maličkých, že by snad zemřel, kdyby nebyl posilován útěchou Boží dobrotivosti. Jednou, když byl znepokojen špatnými příklady, a s úzkostí prosil milosrdného Otce za syny, dostalo se mu od Pána této odpovědi:7 „Proč se ty, chudý človíček, znepokojuješ? Což jsem tě ustanovil pastýřem své řehole tak, abys nevěděl, že já jsem jeho hlavním ochráncem? Proto jsem ustanovil tebe, člověka prostého, aby to, co na tobě vykonám, nebylo připisováno lidskému přičinění, ale nebeské milosti. Já jsem povolal, já zachovám i budu pást, a jestliže jedni zahynou, jiné povolám na jejich místo, tak, že i kdyby se ještě nenarodili, nechám je narodit se, a i kdyby se tento chudičký Řád otřásal jakkoli velkými nárazy, mým působením bude zachován navěky.“

4. Nactiutrhání, tedy neřesti, která je nepřítelem zdroje zbožnosti a milosti, se děsil jako uštknutí hada a nejstrašnější nákazy, a tvrdil, že je nejlaskavějšímu Bohu odporná, protože nactiutrhač se živí krví duší, které zabíjí mečem jazyka7. Když jednou slyšel, jak jistý bratr očerňuje pověst druhého, obrátil se na svého vikáře a řekl: „Vstaň, vstaň a pečlivě to vyšetři; a jestliže shledáš obviněného bratra nevinným, žalobci to dej na pamětnou přísným pokáráním přede všemi!“ Soudil také, že ten, kdo zbavil svého bratra dobré pověsti, by měl svléknout hábit a neměl by své oči pozvednout8 k Bohu dříve, než by se postaral, jak jen by mohl, aby vrátil to, co vzal. Říkával: „Mnohem větší je hřích nactiutrhačů, než zlodějů, protože Kristův zákon, který je naplněn v přikázání lásky, nás zavazuje, abychom toužili spíše po spáse duše než po záchraně těla.“

5. S podivuhodnou něhou soucitu vycházel vstříc každému, kdo byl sužován jakýmkoli tělesným neduhem, a jestliže na někom spatřil nějakou nouzi nebo nějaký nedostatek, s něžností soucitného srdce to přednášel Kristu. Měl vskutku vrozenou laskavost, kterou ještě zdvojnásobila shůry vlitá Kristova láska. Proto jeho srdce tálo vůči chudým a nemocným a těm, kterým nemohl pomoci, projevoval soucit. Jednou se stalo, že jeden z bratří odpověděl poněkud tvrdě nějakému chudákovi, který nevhodně prosil o almužnu. Když to uslyšel laskavý milovník chudých, přikázal bratru, aby se svlečený položil k nohám toho chudáka, prohlásil se za provinilého a prosil o modlitbu a odpuštění. Jakmile to pokorně vykonal, otec něžně dodal: „Když vidíš, bratře, chudého, předkládá se ti zrcadlo Pána a jeho chudé Matky. V nemocných pak podobně rozvažuj o slabostech, které na sebe vzal!“

Když tedy, sám nejkřesťanštější chudý, na všech chudých spatřoval Kristovu podobu, jestliže měl něco potřebného k životu, co dostal, nejen že to ochotně odevzdával těm, které cestou potkal, ale také soudil, že je třeba jim to vrátit, jako by jim to patřilo.

Jednou se stalo, že když se vracel ze Sieny, potkal na cestě nějakého chudáka, přičemž sám měl z důvodu nemoci přes hábit přehozený nějaký plášť. 10 Když však laskavým zrakem pohleděl na jeho bídu, řekl svému druhu: „Je správné, abychom vrátili plášť tomuto chudákovi, vždyť je jeho. 11 Půjčili jsme si ho totiž, dokud se nepodařilo najít chudšího.“ 12 Druh ovšem pamětliv na potřebu laskavého otce, vytrvale odporoval, aby se nestaral o druhého tím, že bude zanedbávat sebe. 13 Ale on řekl: „Domnívám se, že by mi to měl velký Almužník počítat za krádež, kdybych snad nuznějšímu nedal to, co mám.“

14 Proto si obvykle u všeho, co dostával k ulehčení tělesných potřeb, vyprosil od dárců dovolení, aby to mohl svobodně darovat, když by potkal někoho nuznějšího.

15 A nic neshromažďoval, ani pláště, ani hábity, ani knihy, dokonce ani oltářní plátna, ale všechno toto, když by mohl, by rozdal potřebným, aby naplnil přikázání lásky.

16 Často, když na cestě potkal chudé s nákladem, podkládal svá slabá ramena pod jejich náklad.

6. Když uvažoval o prvotním počátku všeho, byl naplněn překypující láskou a jakkoli malá stvoření nazýval bratry a sestrami, protože poznal, že ona mají společně s ním stejný počátek. Přesto však niterněji a něžněji miloval ta stvoření, která přirozenou podobností odkazují na Kristovu láskyplnou mírnost a jsou symbolickým obrazem Písma. Mnohokrát vykoupil beránky, kteří byli vedeni na zabití, pamětliv onoho nejmírnějšího Beránka, který chtěl být veden na porážku9, aby vykoupil hříšníky.

Jednou když byl služebník Boží hostem v klášteře svatého Verecunda v biskupství Gubbio, vrhla tam té noci jedna ovečka malého beránka. Byla tam také velmi zuřivá svině, která neušetřila nevinného života a hltavým kousnutím ho usmrtila. Když se o tom laskavý otec doslechl, byl pohnut obdivuhodnou lítostí, rozpomenul se na Beránka bez poskvrny, naříkal přede všemi nad smrtí jehňátka a řekl: „Běda, bratře beránku, nevinné zvíře, které lidem představuješ Krista, ať je prokleta ona bezbožná, která tě zahubila, proto ať nikdo, člověk ani zvíře, z ní nepojí.“ A jaký zázrak! Zlořečená svině ihned onemocněla, po tři dny snášela tělesné trápení, a nakonec za trest pošla. Pak byla pohozena do klášterního příkopu, kde dlouhou dobu ležela, až byla vyschlá jako prkno, a žádnému hladovci neposloužila za pokrm.

10 Ať tedy lidská zpupnost uváží, jakým trestem bude nakonec potrestána, jestliže i zvířecí krutost byla stižena tak hroznou smrtí. 11 I upřímná oddanost ať uvažuje, jak obdivuhodnou sílu a překypující něhu měla láska Božího služebníka, že ho také svým způsobem oslavovala i živočišná říše.

7. Také když procházel kolem města Sieny, uviděl na pastvinách veliké stádo ovcí. Když je, jak měl ve zvyku, laskavě pozdravil, zanechaly pastvy a všechny se k němu seběhly, zvedaly své hlavy a upřeně na něho hleděly. A projevovaly mu takovou náklonnost, že se tomu divili pastýři i bratři, když viděli kolem něho tolik jehňat a beranů v tak podivuhodné radosti.

Jindy u Panny Marie z Porciunkule, byla Božímu muži nabídnuta ovečka, kterou s radostí přijal z lásky k nevinnosti a k prostotě, jež jsou patrné v ovčí nátuře. Zbožný muž ovečku nabádal, aby se věnovala Božím chválám a vystříhala se jakéhokoliv pohoršení pro bratry; ovečka, jako by chápala lásku Božího muže, pečlivě zachovávala jeho pokyny. Když totiž slyšela bratry, jak zpívají v chóru, sama vstoupila do kostela a bez jakéhokoliv příkazu poklekla a před oltářem Panny, Matky Beránkovy, bekotala, jako by ji chtěla pozdravit. A navíc, když bylo při slavení mše svaté pozdvihováno nejsvětější tělo Kristovo, skláněla se na kolena, aby tak uctivé zvíře usvědčovalo z neuctivosti nevěrné a Kristovy oddané povzbuzovalo k úctě před Svátostí.

Jindy zas, z úcty k onomu nejmírnějšímu Beránkovi, měl s sebou v Římě beránka, kterého při svém odchodu odevzdal do opatrování urozené dámě, tedy paní Jakubě ze Settesoli. Beránek, jako by byl světcem vychován v duchovních záležitostech, vytrvale, uctivě a věrně doprovázel paní, kdykoli šla do kostela. 10 Jestliže brzy ráno paní váhala se vstáváním, beránek vstal, dorážel na ni růžky a bečením ji budil, povzbuzoval ji posunky a náznaky, aby spěchala do kostela. 11 Proto paní beránka, Františkova učedníka, který se stal učitelem zbožnosti, chovala jako zázračného a milovaného.

8. Jindy zase byl Božímu muži darován v Grecciu živý zajíc, a i když ho volně postavili na zem, aby mohl utéci, kdyby chtěl, na zavolání laskavého otce rychle přiběhl a skočil mu do klína. Ten ho zahrnoval laskavou náklonností srdce a měl s ním soucit jako matka, když ho laskavými slovy napomínal, aby se příště nedal chytit, a dovolil mu, aby si volně šel. Když však byl mnohokrát položen na zem, aby odešel, vždy se vrátil otci do klína, jako kdyby skrytým smyslem vycítil lásku jeho srdce; nakonec ho bratři na otcův příkaz odnesli do bezpečnějších míst.

Podobně byl na ostrově perugijského jezera chycen a darován Božímu muži králík, který když unikl všem, s přátelskou jistotou se svěřil do jeho rukou a klína.

Když jednou jel přes Rietské jezero do poustevny u Greccia, daroval mu ze zbožnosti jeden rybář vodního ptáka. S radostí přijal a otevřenými dlaněmi ho pobízel, aby odletěl, ale když nechtěl odejít, pozdvihl oči k nebi a setrval v dlouhé modlitbě; když se po dlouhé době vrátil jakoby odjinud, laskavě ptáčkovi znovu přikázal, aby odletěl a chválil Pána. Tak přijal s dovolením i požehnání, pohybem těla dal najevo radost a odletěl.

Na stejném jezeře mu byla podobně darována velká, živá ryba, kterou podle obvyklého zvyku nazval sestrou a vrátil ji do vody vedle loďky. A ryba si před Božím mužem ve vodě hrála a jako by byla vábena jeho láskou, nijak se nechtěla od lodi vzdálit, dokud jí nepožehnal a nedal jí dovolení.

9. Jindy, když procházel s jedním bratrem přes benátské bažiny, narazil na obrovské množství ptáků, kteří seděli a zpívali v křovinách. Jakmile je uviděl, řekl svému druhu: „Bratři ptáci chválí svého Stvořitele; tak i my, když procházíme mezi nimi, zpívejme chvály a kanonické hodinky Pánu.“ A když mezi ně vstoupili, ptáci se nehnuli z místa; a protože se kvůli jejich štěbetání při modlitbě hodinek navzájem neslyšeli, obrátil se světec k ptákům a řekl: „Bratři ptáci, přestaňte zpívat, dokud nedokončíme náležité Boží chvály!“ Oni ihned umlkli a setrvali v tichosti tak dlouho, než od Božího světce, až se zvolna pomodlili hodinky a vzdali chválu, nedostali dovolení zpívat. Jakmile jim však Boží muž ono dovolení dal, ihned se znovu chopili svého zpěvu jako obvykle.

U Svaté Marie z Porciunkuly se na fíkovníku u cely Božího muže usadila cikáda a hrála; když služebníka Páně, který se naučil také v malých věcech obdivovat velikost Stvořitele, častěji povzbuzovala svým zpěvem k Božím chválám, jednou ji zavolal a ona jako by byla z nebe poučena, přiletěla mu na ruku. On jí pak řekl: „Hraj, moje sestro cikádo, a chval svým jásotem Pána Stvořitele!“, bez váhání poslechla, začala hrát a nepřestala, dokud na otcův příkaz neodletěla na své místo. Zůstala tam po osm dní a každého dne dle jeho příkazu přicházela, zpívala i odcházela. 10 Nakonec řekl muž Boží svým druhům: „Propusťme již naši sestru cikádu, neboť nás již dost potěšila svým zpěvem, když nás po osm dní povzbuzovala k Božím chválám.“ 11 A jakmile byla propuštěna, odešla a už se tam víc neukázala, jako by se neodvažovala nijak překročit jeho příkaz.

10. Když byl nemocen v Sieně, nějaký šlechtic mu poslal živého bažanta, nedávno chyceného. Ten ihned, jakmile svatého muže uslyšel a uviděl, přilnul k němu takovou náklonností, že nijak nestrpěl, aby byl od něho odloučen. Byl totiž mnohokrát bratry z toho místa odnesen do vinice, aby si odešel, kdyby chtěl, ale on se vždy rychlým během vrátil k otci, jako by byl od něho po celou dobu vychováván. Když byl pak darován jednomu muži, který ze zbožnosti často Božího služebníka navštěvoval, jako by mu přišlo zatěžko, že je pryč z dohledu laskavého otce, úplně odmítal žrát. A když byl nakonec znovu k Božímu služebníku přinesen, hned, jak ho spatřil, dal najevo svou radost a hladově se pustil do žraní.

Když František dorazil do poustevny na La Verně, aby tam slavil čtyřicetidenní půst ke cti archanděla Michaela, poletovali kolem jeho cely ptáci různých druhů, jako by se radovali z jeho příchodu, a zdálo se, že zvučným zpěvem a projevy radosti zvou a vábí laskavého otce, aby se zdržel. Když to viděl, řekl svému druhu: „Vidím, bratře, že je Boží vůlí, abychom se tady na nějakou dobu zdrželi; vždyť je zřejmé, jak jsou bratři ptáčci naší přítomností potěšeni.“

Když tam tedy pobýval, připoutal se k němu silným svazkem přátelství sokol, který tam hnízdil. Pokaždé totiž v noci tu hodinu, v kterou obvykle svatý muž vstával k Božím chválám, předcházel svým zpěvem a křikem. 10 A Božímu služebníku to bylo zvláště milé, protože taková starostlivost, kterou ho zahrnoval, odháněla veškerou otupělost zahálky. 11 Když však byl Kristův služebník více než obvykle sužován nemocí, šetřil ho sokol a neohlašoval tak časné bdění. 12 A jako kdyby byl veden Bohem, až kolem úsvitu lehkým úderem rozezníval zvon svého hlasu.

13 Je zřejmé, že jak jásot ptáků rozličných druhů, tak i zpěv sokola, byly Božím znamením tehdy, když ten, který Boha tolik chválil a ctil, byl na křídlech kontemplace vynesen, aby byl na tom místě vyznamenán zjevením serafa.

11. Když se jednou zdržoval v poustevně v Grecciu, byli místní lidé stíháni mnoha různými pohromami. Smečka dravých vlků totiž dávila nejen dobytek, ale i lidi, a krupobití za letní bouřky poničilo obilí i vinice. Když takto stíhaným lidem hlasatel svatého evangelia kázal, řekl jim: „Ke cti a chvále všemohoucího Boha vám zaručuji, že všechno toto neštěstí přestane, Pán na vás shlédne a rozmnoží vaše časné dobro, jestliže mi uvěříte, slitujete se nad sebou a po upřímné zpovědi ponesete ovoce hodné pokání10. Také vám oznamuji, že jestliže si toho nebudete vážit a vrátíte se k tomu, co jste vyzvraceli11, pohroma se znovu obnoví, trest se zdvojnásobí a ještě větší hněv proti vám vzplane12.“ Od okamžiku, kdy se na jeho výzvu dali na pokání, pohromy ustaly, nebezpečí pominula a nedotkly se jich žádné těžkosti s vlky nebo s krupobitím. Ba co více, když někdy přecházelo krupobití přes pole sousedů a blížilo se k jejich hranicím, zastavilo se tam, nebo se obrátilo na jinou stranu. Krupobití i vlci zachovávali úmluvu Božího služebníka a nepokusili se více proti zákonu zbožnosti útočit na lidi ke zbožnosti obrácené, dokud oni podle smlouvy nejednali bezbožně proti přesvatým Božím zákonům.

Zbožně je třeba proto naslouchat o zbožnosti blaženého muže, když byla tak podivuhodně sladká a mocná, že krotila zuřivé, ochočovala divoké, mírné poučovala a zvířecí přirozenost padlému člověku odbojnou skláněla k jeho poslušnosti. 10 Vpravdě je to ona, která si získává všechno stvoření, je užitečná ke všemu a má zaslíbení pro život budoucí i ten, který je nyní13.

Další

1Srv. 1 Tim 4,8.

2Srv. Dt 25,5.

3Srv. 1 Sam 2,5.

4Srv. 1 Sam 2,5.

5Srv. Ex 29,18.

6Srv. Jan 12,3.

7Srv. Žl 56[57],5.

8Srv. Lk 18,13.

9Srv. Iz 53,7.

10Srv. Mt 3,8.

11Srv. Přís 26,11.

12Srv. Joz 22,18.

13Srv. 1 Tim 4,8.

Přejít nahoru