VIII. kapitola

O zbožnosti a o náklonnosti tvorů postrádajících rozum

1. ₁ Pravá zbožnost, která podle Apoštola napomáhá všemu¹, tak naplňovala Františkovo srdce a pronikala jeho nitro, že se zdálo, že Božího muže zcela získala do své moci. ₂ Byla to ona, která oddaností povznášela k Bohu, soucitem proměňovala v Krista, slitovností skláněla k bližnímu a celkovým smířením se všemi ho znovu přetvářela do stavu nevinnosti.

₃ Skrze ni laskavě jednal se všemi, ale zvláště s dušemi vykoupenými drahou krví Ježíše Krista, a když viděl, že jsou poskvrněny nějakou nečistotou hříchu, prosil za ně s dojemným milosrdenstvím, aby je jako matka každodenně rodil v Kristu. ₄ A ona byla hlavní příčinou jeho úcty ke služebníkům Božího slova, protože oni svým obrácením a zbožnou starostlivostí plodí potomstvo svému zemřelému bratru², totiž Kristu, ukřižovanému za hříšníky, a vysluhují ho se starostlivou zbožností. ₅ Tvrdil, že taková služba milosrdenství je Otci milosrdenství milejší než jakákoli oběť, zvláště když je naplněna úsilím o dokonalou lásku, takže se v ní působí spíše příkladem, než slovy, spíše prosbou v slzách, než mnohomluvnou řečí.

2. ₁ Proto říkával, že je třeba plakat nad kazatelem, jako když přijde o pravou zbožnost, který při kázání nehledá spásu duší, ale vlastní slávu, nebo který hříšností života ničí to, co pravdivostí nauky buduje. ₂ Říkával rovněž, že před takovým se má dávat přednost prostému a nevýmluvnému bratru, který dobrým příkladem povzbuzuje druhé k dobrému. ₃ Také výrok: Dokud neplodná neporodila mnohé³, vykládal takto: „Neplodná, je chudý bratr, který v církvi nemá úkol plodit děti. ₄ Na soudu však právě on zrodí mnohé, protože ty, které nyní v soukromých modlitbách obrací ke Kristu, mu tam soudce připíše k jeho slávě. ₅ Ta, která má mnoho synů, zchřadne⁴, protože kazatel marnivý a mnohomluvný, který se nyní raduje, že jako by svou mocí plodí mnohé, tehdy pozná, že v nich není nic jeho.“

3. ₁ Když tedy s niternou zbožností toužil po spáse duší a vroucí horlivostí po ní prahnul, říkával, že je naplněn libou vůní⁵ a jakoby pomazán drahým olejem⁶, když slyší, že mnozí jsou po celém světě přiváděni na cestu pravdy provoněnou pověstí svatých bratří. ₂ Když o tom slyšel, jásal v duchu a zahrnoval požehnáním, jehož přijetí si jistě zasloužili, ty bratry, kteří slovem nebo skutkem přiváděli hříšníky ke Kristově lásce.

₃ Ale ti, kteří poskvrňovali svatý Řád bezbožnými skutky, byli stíháni výrokem jeho nejtěžší kletby: ₄ „Tebou, nejsvětější Pane, celým nebeským dvorem i mnou, tvým maličkým, ať jsou prokleti ti, kteří svým špatným příkladem kazí a ničí to, co jsi prostřednictvím svatých bratří tohoto Řádu vystavěl a nepřestáváš stavět!“

₅ A projevoval takový smutek nad pohoršením maličkých, že by snad zemřel, kdyby nebyl posilován útěchou Boží dobrotivosti. ₆ Jednou, když byl znepokojen špatnými příklady, a s úzkostí prosil milosrdného Otce za syny, dostalo se mu od Pána této odpovědi:₇ „Proč se ty, chudý človíček, znepokojuješ? Což jsem tě ustanovil pastýřem své řehole tak, abys nevěděl, že já jsem jeho hlavním ochráncem? ₈ Proto jsem ustanovil tebe, člověka prostého, aby to, co na tobě vykonám, nebylo připisováno lidskému přičinění, ale nebeské milosti. ₉ Já jsem povolal, já zachovám i budu pást, a jestliže jedni zahynou, jiné povolám na jejich místo, tak, že i kdyby se ještě nenarodili, nechám je narodit se, a i kdyby se tento chudičký Řád otřásal jakkoli velkými nárazy, mým působením bude zachován navěky.“

4. ₁ Nactiutrhání, tedy neřesti, která je nepřítelem zdroje zbožnosti a milosti, se děsil jako uštknutí hada a nejstrašnější nákazy, a tvrdil, že je nejlaskavějšímu Bohu odporná, protože nactiutrhač se živí krví duší, které zabíjí mečem jazyka⁷. ₂ Když jednou slyšel, jak jistý bratr očerňuje pověst druhého, obrátil se na svého vikáře a řekl: ₃ „Vstaň, vstaň a pečlivě to vyšetři; a jestliže shledáš obviněného bratra nevinným, žalobci to dej na pamětnou přísným pokáráním přede všemi!“ ₄ Soudil také, že ten, kdo zbavil svého bratra dobré pověsti, by měl svléknout hábit a neměl by své oči pozvednout⁸ k Bohu dříve, než by se postaral, jak jen by mohl, aby vrátil to, co vzal. ₅ Říkával: „Mnohem větší je hřích nactiutrhačů, než zlodějů, protože Kristův zákon, který je naplněn v přikázání lásky, nás zavazuje, abychom toužili spíše po spáse duše než po záchraně těla.“

5. ₁ S podivuhodnou něhou soucitu vycházel vstříc každému, kdo byl sužován jakýmkoli tělesným neduhem, a jestliže na někom spatřil nějakou nouzi nebo nějaký nedostatek, s něžností soucitného srdce to přednášel Kristu. ₂ Měl vskutku vrozenou laskavost, kterou ještě zdvojnásobila shůry vlitá Kristova láska. ₃ Proto jeho srdce tálo vůči chudým a nemocným a těm, kterým nemohl pomoci, projevoval soucit. ₄ Jednou se stalo, že jeden z bratří odpověděl poněkud tvrdě nějakému chudákovi, který nevhodně prosil o almužnu. ₅ Když to uslyšel laskavý milovník chudých, přikázal bratru, aby se svlečený položil k nohám toho chudáka, prohlásil se za provinilého a prosil o modlitbu a odpuštění. ₆ Jakmile to pokorně vykonal, otec něžně dodal: „Když vidíš, bratře, chudého, předkládá se ti zrcadlo Pána a jeho chudé Matky. ₇ V nemocných pak podobně rozvažuj o slabostech, které na sebe vzal!“

₈ Když tedy, sám nejkřesťanštější chudý, na všech chudých spatřoval Kristovu podobu, jestliže měl něco potřebného k životu, co dostal, nejen že to ochotně odevzdával těm, které cestou potkal, ale také soudil, že je třeba jim to vrátit, jako by jim to patřilo.

₉ Jednou se stalo, že když se vracel ze Sieny, potkal na cestě nějakého chudáka, přičemž sám měl z důvodu nemoci přes hábit přehozený nějaký plášť. ₁₀ Když však laskavým zrakem pohleděl na jeho bídu, řekl svému druhu: „Je správné, abychom vrátili plášť tomuto chudákovi, vždyť je jeho. ₁₁ Půjčili jsme si ho totiž, dokud se nepodařilo najít chudšího.“ ₁₂ Druh ovšem pamětliv na potřebu laskavého otce, vytrvale odporoval, aby se nestaral o druhého tím, že bude zanedbávat sebe. ₁₃ Ale on řekl: „Domnívám se, že by mi to měl velký Almužník počítat za krádež, kdybych snad nuznějšímu nedal to, co mám.“

₁₄ Proto si obvykle u všeho, co dostával k ulehčení tělesných potřeb, vyprosil od dárců dovolení, aby to mohl svobodně darovat, když by potkal někoho nuznějšího.

₁₅ A nic neshromažďoval, ani pláště, ani hábity, ani knihy, dokonce ani oltářní plátna, ale všechno toto, když by mohl, by rozdal potřebným, aby naplnil přikázání lásky.

₁₆ Často, když na cestě potkal chudé s nákladem, podkládal svá slabá ramena pod jejich náklad.

6. ₁ Když uvažoval o prvotním počátku všeho, byl naplněn překypující láskou a jakkoli malá stvoření nazýval bratry a sestrami, protože poznal, že ona mají společně s ním stejný počátek. ₂ Přesto však niterněji a něžněji miloval ta stvoření, která přirozenou podobností odkazují na Kristovu láskyplnou mírnost a jsou symbolickým obrazem Písma. ₃ Mnohokrát vykoupil beránky, kteří byli vedeni na zabití, pamětliv onoho nejmírnějšího Beránka, který chtěl být veden na porážku⁹, aby vykoupil hříšníky.

₄ Jednou když byl služebník Boží hostem v klášteře svatého Verecunda v biskupství Gubbio, vrhla tam té noci jedna ovečka malého beránka. ₅ Byla tam také velmi zuřivá svině, která neušetřila nevinného života a hltavým kousnutím ho usmrtila. ₆ Když se o tom laskavý otec doslechl, byl pohnut obdivuhodnou lítostí, rozpomenul se na Beránka bez poskvrny, naříkal přede všemi nad smrtí jehňátka a ₇ řekl: „Běda, bratře beránku, nevinné zvíře, které lidem představuješ Krista, ať je prokleta ona bezbožná, která tě zahubila, proto ať nikdo, člověk ani zvíře, z ní nepojí.“ ₈ A jaký zázrak! Zlořečená svině ihned onemocněla, po tři dny snášela tělesné trápení, a nakonec za trest pošla. ₉ Pak byla pohozena do klášterního příkopu, kde dlouhou dobu ležela, až byla vyschlá jako prkno, a žádnému hladovci neposloužila za pokrm.

₁₀ Ať tedy lidská zpupnost uváží, jakým trestem bude nakonec potrestána, jestliže i zvířecí krutost byla stižena tak hroznou smrtí. ₁₁ I upřímná oddanost ať uvažuje, jak obdivuhodnou sílu a překypující něhu měla láska Božího služebníka, že ho také svým způsobem oslavovala i živočišná říše.

7. ₁ Také když procházel kolem města Sieny, uviděl na pastvinách veliké stádo ovcí. ₂ Když je, jak měl ve zvyku, laskavě pozdravil, zanechaly pastvy a všechny se k němu seběhly, zvedaly své hlavy a upřeně na něho hleděly. ₃ A projevovaly mu takovou náklonnost, že se tomu divili pastýři i bratři, když viděli kolem něho tolik jehňat a beranů v tak podivuhodné radosti.

₄ Jindy u Panny Marie z Porciunkule, byla Božímu muži nabídnuta ovečka, kterou s radostí přijal z lásky k nevinnosti a k prostotě, jež jsou patrné v ovčí nátuře. ₅ Zbožný muž ovečku nabádal, aby se věnovala Božím chválám a vystříhala se jakéhokoliv pohoršení pro bratry; ovečka, jako by chápala lásku Božího muže, pečlivě zachovávala jeho pokyny. ₆ Když totiž slyšela bratry, jak zpívají v chóru, sama vstoupila do kostela a bez jakéhokoliv příkazu poklekla a před oltářem Panny, Matky Beránkovy, bekotala, jako by ji chtěla pozdravit. ₇ A navíc, když bylo při slavení mše svaté pozdvihováno nejsvětější tělo Kristovo, skláněla se na kolena, aby tak uctivé zvíře usvědčovalo z neuctivosti nevěrné a Kristovy oddané povzbuzovalo k úctě před Svátostí.

₈ Jindy zas, z úcty k onomu nejmírnějšímu Beránkovi, měl s sebou v Římě beránka, kterého při svém odchodu odevzdal do opatrování urozené dámě, tedy paní Jakubě ze Settesoli. ₉ Beránek, jako by byl světcem vychován v duchovních záležitostech, vytrvale, uctivě a věrně doprovázel paní, kdykoli šla do kostela. ₁₀ Jestliže brzy ráno paní váhala se vstáváním, beránek vstal, dorážel na ni růžky a bečením ji budil, povzbuzoval ji posunky a náznaky, aby spěchala do kostela. ₁₁ Proto paní beránka, Františkova učedníka, který se stal učitelem zbožnosti, chovala jako zázračného a milovaného.

8. ₁ Jindy zase byl Božímu muži darován v Grecciu živý zajíc, a i když ho volně postavili na zem, aby mohl utéci, kdyby chtěl, na zavolání laskavého otce rychle přiběhl a skočil mu do klína. ₂ Ten ho zahrnoval laskavou náklonností srdce a měl s ním soucit jako matka, když ho laskavými slovy napomínal, aby se příště nedal chytit, a dovolil mu, aby si volně šel. ₃ Když však byl mnohokrát položen na zem, aby odešel, vždy se vrátil otci do klína, jako kdyby skrytým smyslem vycítil lásku jeho srdce; nakonec ho bratři na otcův příkaz odnesli do bezpečnějších míst.

₄ Podobně byl na ostrově perugijského jezera chycen a darován Božímu muži králík, který když unikl všem, s přátelskou jistotou se svěřil do jeho rukou a klína.

₅ Když jednou jel přes Rietské jezero do poustevny u Greccia, daroval mu ze zbožnosti jeden rybář vodního ptáka. ₆ S radostí přijal a otevřenými dlaněmi ho pobízel, aby odletěl, ale když nechtěl odejít, pozdvihl oči k nebi a setrval v dlouhé modlitbě; když se po dlouhé době vrátil jakoby odjinud, laskavě ptáčkovi znovu přikázal, aby odletěl a chválil Pána. ₇ Tak přijal s dovolením i požehnání, pohybem těla dal najevo radost a odletěl.

₈ Na stejném jezeře mu byla podobně darována velká, živá ryba, kterou podle obvyklého zvyku nazval sestrou a vrátil ji do vody vedle loďky. ₉ A ryba si před Božím mužem ve vodě hrála a jako by byla vábena jeho láskou, nijak se nechtěla od lodi vzdálit, dokud jí nepožehnal a nedal jí dovolení.

9. ₁ Jindy, když procházel s jedním bratrem přes benátské bažiny, narazil na obrovské množství ptáků, kteří seděli a zpívali v křovinách. ₂ Jakmile je uviděl, řekl svému druhu: „Bratři ptáci chválí svého Stvořitele; tak i my, když procházíme mezi nimi, zpívejme chvály a kanonické hodinky Pánu.“ ₃ A když mezi ně vstoupili, ptáci se nehnuli z místa; ₄ a protože se kvůli jejich štěbetání při modlitbě hodinek navzájem neslyšeli, obrátil se světec k ptákům a řekl: „Bratři ptáci, přestaňte zpívat, dokud nedokončíme náležité Boží chvály!“ ₅ Oni ihned umlkli a setrvali v tichosti tak dlouho, než od Božího světce, až se zvolna pomodlili hodinky a vzdali chválu, nedostali dovolení zpívat. ₆ Jakmile jim však Boží muž ono dovolení dal, ihned se znovu chopili svého zpěvu jako obvykle.

₇ U Svaté Marie z Porciunkuly se na fíkovníku u cely Božího muže usadila cikáda a hrála; když služebníka Páně, který se naučil také v malých věcech obdivovat velikost Stvořitele, častěji povzbuzovala svým zpěvem k Božím chválám, jednou ji zavolal a ona jako by byla z nebe poučena, přiletěla mu na ruku. ₈ On jí pak řekl: „Hraj, moje sestro cikádo, a chval svým jásotem Pána Stvořitele!“, bez váhání poslechla, začala hrát a nepřestala, dokud na otcův příkaz neodletěla na své místo. ₉ Zůstala tam po osm dní a každého dne dle jeho příkazu přicházela, zpívala i odcházela. ₁₀ Nakonec řekl muž Boží svým druhům: „Propusťme již naši sestru cikádu, neboť nás již dost potěšila svým zpěvem, když nás po osm dní povzbuzovala k Božím chválám.“ ₁₁ A jakmile byla propuštěna, odešla a už se tam víc neukázala, jako by se neodvažovala nijak překročit jeho příkaz.

10. ₁ Když byl nemocen v Sieně, nějaký šlechtic mu poslal živého bažanta, nedávno chyceného. ₂ Ten ihned, jakmile svatého muže uslyšel a uviděl, přilnul k němu takovou náklonností, že nijak nestrpěl, aby byl od něho odloučen. ₃ Byl totiž mnohokrát bratry z toho místa odnesen do vinice, aby si odešel, kdyby chtěl, ale on se vždy rychlým během vrátil k otci, jako by byl od něho po celou dobu vychováván. ₄ Když byl pak darován jednomu muži, který ze zbožnosti často Božího služebníka navštěvoval, jako by mu přišlo zatěžko, že je pryč z dohledu laskavého otce, úplně odmítal žrát. ₅ A když byl nakonec znovu k Božímu služebníku přinesen, hned, jak ho spatřil, dal najevo svou radost a hladově se pustil do žraní.

₆ Když František dorazil do poustevny na La Verně, aby tam slavil čtyřicetidenní půst ke cti archanděla Michaela, poletovali kolem jeho cely ptáci různých druhů, jako by se radovali z jeho příchodu, a zdálo se, že zvučným zpěvem a projevy radosti zvou a vábí laskavého otce, aby se zdržel. ₇ Když to viděl, řekl svému druhu: „Vidím, bratře, že je Boží vůlí, abychom se tady na nějakou dobu zdrželi; vždyť je zřejmé, jak jsou bratři ptáčci naší přítomností potěšeni.“

₈ Když tam tedy pobýval, připoutal se k němu silným svazkem přátelství sokol, který tam hnízdil. ₉ Pokaždé totiž v noci tu hodinu, v kterou obvykle svatý muž vstával k Božím chválám, předcházel svým zpěvem a křikem. ₁₀ A Božímu služebníku to bylo zvláště milé, protože taková starostlivost, kterou ho zahrnoval, odháněla veškerou otupělost zahálky. ₁₁ Když však byl Kristův služebník více než obvykle sužován nemocí, šetřil ho sokol a neohlašoval tak časné bdění. ₁₂ A jako kdyby byl veden Bohem, až kolem úsvitu lehkým úderem rozezníval zvon svého hlasu.

₁₃ Je zřejmé, že jak jásot ptáků rozličných druhů, tak i zpěv sokola, byly Božím znamením tehdy, když ten, který Boha tolik chválil a ctil, byl na křídlech kontemplace vynesen, aby byl na tom místě vyznamenán zjevením serafa.

11. ₁ Když se jednou zdržoval v poustevně v Grecciu, byli místní lidé stíháni mnoha různými pohromami. ₂ Smečka dravých vlků totiž dávila nejen dobytek, ale i lidi, a krupobití za letní bouřky poničilo obilí i vinice. ₃ Když takto stíhaným lidem hlasatel svatého evangelia kázal, řekl jim: ₄ „Ke cti a chvále všemohoucího Boha vám zaručuji, že všechno toto neštěstí přestane, Pán na vás shlédne a rozmnoží vaše časné dobro, jestliže mi uvěříte, slitujete se nad sebou a po upřímné zpovědi ponesete ovoce hodné pokání¹⁰. ₅ Také vám oznamuji, že jestliže si toho nebudete vážit a vrátíte se k tomu, co jste vyzvraceli¹¹, pohroma se znovu obnoví, trest se zdvojnásobí a ještě větší hněv proti vám vzplane¹².“ ₆ Od okamžiku, kdy se na jeho výzvu dali na pokání, pohromy ustaly, nebezpečí pominula a nedotkly se jich žádné těžkosti s vlky nebo s krupobitím. ₇ Ba co více, když někdy přecházelo krupobití přes pole sousedů a blížilo se k jejich hranicím, zastavilo se tam, nebo se obrátilo na jinou stranu. ₈ Krupobití i vlci zachovávali úmluvu Božího služebníka a nepokusili se více proti zákonu zbožnosti útočit na lidi ke zbožnosti obrácené, dokud oni podle smlouvy nejednali bezbožně proti přesvatým Božím zákonům.

₉ Zbožně je třeba proto naslouchat o zbožnosti blaženého muže, když byla tak podivuhodně sladká a mocná, že krotila zuřivé, ochočovala divoké, mírné poučovala a zvířecí přirozenost padlému člověku odbojnou skláněla k jeho poslušnosti. ₁₀ Vpravdě je to ona, která si získává všechno stvoření, je užitečná ke všemu a má zaslíbení pro život budoucí i ten, který je nyní¹³.

Další