VII. kapitola

O lásce k chudobě a o podivuhodném doplňování toho, co scházelo

1. ₁ Mezi ostatními dary milostí, které od štědrého Dárce František obdržel, zasloužil si zvláštní výsadou, že láskou k nejvyšší chudobě rostl v bohatství prostoty. ₂ Protože si světec uvědomoval, že ona byla Božímu Synu blízká a že je již téměř z celého světa zapuzena, snažil se s ní zasnoubit tak trvalou láskou¹, že nejen že pro ni opustil otce i matku², ale také rozdal všechno, co mohl mít. ₃ Nikdo nedychtil po zlatě tak jako on po chudobě a žádný člověk nebyl při střežení pokladu bdělejší než on při střežení této evangelní perly. ₄ Jeho zrak pohoršovalo především to, když na bratřích viděl něco, co se zcela neshodovalo s chudobou. ₅ Ostatně sám byl od počátku Řádu až do smrti bohatý na hábit, provaz a kalhoty, a s tím byl spokojen.

₆ V slzách často vzpomínal na chudobu Ježíše Krista a jeho Matky; ₇ a tvrdil, že proto je královnou ctností, protože tak skvěle zazářila na Králi králů³ a královně, jeho Matce. ₈ Když se ho bratři v soukromí ptali, jaká ctnost je nejvíc přiblíží ke Kristu, odpověděl, jako by odkrýval tajemství svého srdce: ₉ „Vězte, bratři, že chudoba je zvláštní cestou spásy, protože je potravou pro pokoru a kořenem dokonalosti, a její ovoce je hojné, ale skryté. ₁₀ Vždyť ona je poklad ukrytý na evangelním poli⁴, kvůli jehož koupi je třeba prodat všechno, a co se prodat nedá, tím je třeba k jeho získání pohrdnout.

2. ₁ Říkával: „Ten, kdo touží dosáhnout jejího vrcholu, musí se jistým způsobem vzdát nejen světské chytrosti, ale také učené moudrosti, aby, zbaven tohoto vlastnictví, vstoupil do moci Páně a nahý se vrhl do náruče Ukřižovaného. ₂ Neboť nijak se dokonale nezříká světa ten, kdo si ve skrytosti srdce chrání pokladnici vlastního rozumu.“

₃ Často také když kázal o chudobě, zmiňoval bratřím tento výrok z evangelia: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by svou hlavu složil⁵.“ ₄ Proto učil bratry, aby si na způsob chudých stavěli chudé domy, ve kterých by nebydleli jako ve vlastních, ale jako v cizích, jako cizinci a poutníci. ₅ Říkával, že je zákonem poutníků být přijímán pod cizí střechu, prahnout po vlasti a pokojně procházet.

₆ Někdy přikazoval zbořit vystavěné domy nebo bratry odtamtud vyhnat⁶, jestliže na nich zpozoroval něco, co se buď přivlastňováním si nebo přepychem příčilo evangelní chudobě.

₇ Říkával, že ona je základem jeho Řádu, na jehož podloží celá stavba řehole především spočívá, takže jeho pevností je zpevňována a vyvrácením do základu vyvrácena.

3. ₁ Proto učil, jak se poučil ze zjevení, že vstup do svatého Řádu je třeba začít výrokem evangelia: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej to chudým; ₂ a tak přijímal do Řádu jen ty, kdo se vzdali všeho a nic si neponechali, jednak kvůli tomu, co se říká v evangeliu, ale také proto, aby ponechaný majetek nebyl k pohoršení.

₃ Proto v Marce Ankonské odpověděl jistému žadateli o přijetí do Řádu jako pravý patriarcha chudých: „Chceš-li být přidružen ke Kristovým chudým, rozdej svůj majetek chudým světa!“ ₄ Jakmile to muž uslyšel, odešel, ale veden tělesnou láskou, zanechal svůj majetek příbuzným a chudým nedal nic. ₅ Když se to od něho samého světec dozvěděl, tvrdě ho pokáral a řekl: „Běž si svou cestou, bratře moucho, protože dosud jsi nevyšel ze svého domu a ze svého příbuzenstva⁷. ₆ Svým příbuzným jsi odevzdal svůj majetek a chudé jsi podvedl, nejsi hoden svatých chudých. ₇ Začal jsi u těla a duchovní stavbě jsi tak položil mizerné základy.“ ₈ Tělesný člověk⁸ se vrátil ke svým a vzal si zpět svůj majetek, který nechtěl nechat chudým, a ctnostný záměr velmi rychle opustil.

4. ₁ Jindy, když byla na místě Panny Marie z Porciunkule taková bída, že nemohli posloužit bratřím, kteří tam přicházeli na návštěvu, ani v tom, co si žádala nutnost, přišel za Božím mužem jeho vikář⁹, ₂ vylíčil mu bídu bratří a žádal, aby bylo dovoleno ponechat si nějaké věci vstupujících noviců, k jejichž použití by se bratři mohli uchýlit v pravý čas¹⁰. ₃ Muž znalý vyššího úradku mu odpověděl: „Ať je nám to cizí, nejmilejší bratře, abychom pro jakéhokoli člověka jednali v řeholi bezbožně. ₄ Spíše si přeji, abys obnažil oltář slavné Panny, když si toho žádá nutnost, než aby ses i jen nepatrně prohřešil proti slibu chudoby a zachovávání evangelia. ₅ Neboť blažené Panně bude milejší, že je její oltář obnažen a rada svatého evangelia dokonale zachovávána, než aby byl oltář ozdoben, ale slíbená rada jejího Syna byla opomíjena.“

5. ₁ Když jednou procházel muž Boží s druhem Apulií, nalezl na cestě u Bari veliký měšec, naditý, jako by byl téměř plný peněz, kterému se hovorově říká prak. ₂ Druh napomíná a vytrvale pobízí Kristova chudého, aby zvedl měšec ze země a peníze rozdal chudým. ₃ Muž Boží to však odmítl a tvrdil, že v nalezeném měšci je ďábelská nástraha a že bratr neradí věc záslužnou, ale hříšnou, totiž brát a darovat cizí. ₄ Odcházejí proto z toho místa a spěchají , aby dokončili započatou cestu. ₅ Ale bratr, oklamaný lichým soucitem, nedal pokoj a káral Božího muže jako toho, kdo se snad ani nestará o ulehčení chudým v jejich bídě. ₆ Nakonec smířlivý muž souhlasil, aby se na to místo vrátili, ne však aby vykonal bratrovu vůli, ale aby odhalil ďábelskou lest. ₇ Vrátil se tedy s bratrem a s jedním mladíkem, který byl na cestách, k praku. Nejprve se pomodlil a pak přikázal druhu, aby ho zvedl. ₈ Rozechvělý bratr se ulekl, už totiž tušil ďábelskou hrůznost; přesto pro příkaz svaté poslušnosti zahnal ze srdce pochybnost a vztáhl ruku po měšci. ₉ A hle, z měšce vylezl velký had, který vzápětí i s měšcem znenadání zmizel, a tak odhalil bratru ďábelský úklad. ₁₀ Když byly odhaleny nástrahy nepřátelské zchytralosti, řekl svatý muž svému druhu: „Peníze, bratře, nejsou pro Boží služebníky ničím jiným než ďáblem a jedovatým hadem.“

6. ₁ Potom se svatému muži přihodilo něco podivuhodného, když se z nutného důvodu ubíral do města Sieny. ₂ Potkal na cestě, na veliké rovině mezi místy Campiglia a San Quirico, tři chudičké ženy, které si byly zcela podobné postavou, věkem i tváří a které ho obdařily nezvyklým pozdravem: „Buď vítána, paní chudobo!“ ₃ Jakmile to pravý milovník chudoby zaslechl, byl naplněn nevyslovitelnou radostí, protože mu z lidských pozdravů nebyl žádný tak milý, jako ten, který ony zvolily. ₄ Když ženy náhle zmizely, uvažovali bratři, kteří ho provázeli, o jejich obdivuhodné podobnosti, o nezvyklém pozdravu, setkání i zmizení a moudře usoudili, že to naznačuje něco mystického o svatém muži.

₅ Jistě, jak se zdá, prostřednictvím oněch tří chudých žen, se kterými se setkali a které měly tak stejnou tvář, tak nezvykle pozdravily a tak náhle zmizely, je dost vhodně ukázáno, že krása evangelní dokonalosti, totiž čistoty, poslušnosti a chudoby, zářila dokonale stejnou měrou na Božím muži, třebaže nejraději se chlubil výsadou chudoby, kterou měl ve zvyku nazývat buď matkou¹¹, nebo snoubenkou nebo paní.

₆ Ten, který se od ní naučil pokládat se za nejnižšího ze všech, toužil v ní předstihnout ostatní. ₇ Proto jestliže spatřil podle vnějšího oblečení někoho chudšího než sebe, ihned sám sebe pokáral a povzbuzoval se k podobnému, jako kdyby v žárlivé chudobě soutěžil a bál se, že v ní bude poražen.

₈ Stalo se totiž, že potkal na cestě jakéhosi chudáka, a když spatřil jeho chudobu, byl v srdci sklíčen a smutným hlasem řekl svému druhu: ₉ „Jeho bída nám uštědřila velikou ostudu, protože my jsme si vyvolili chudobu za veliké bohatství a ejhle, na něm září více.“

7. ₁ Pro lásku ke svaté chudobě služebník všemohoucího Boha mnohem raději užíval almužen vyprošených od dveří ke dveřím, než nabídnutých. ₂ Jestliže byl někdy pozván urozenými lidmi a měl být poctěn vybranějšími pokrmy, vyžebral si v sousedních domech zbytky chleba a pak, takto obohacen nouzí, usedl ke stolu. ₃ Jednou to tak učinil, když byl pozván ostijským pánem, který zahrnoval Kristova chudého zvláštní láskou, ale tehdy si jako biskup postěžoval, proč že mu ubírá na jeho cti, když šel po žebrotě a měl požívat jeho pohostinství, muž Boží mu takto odpověděl: „Prokázal jsem vám, můj pane, velikou poctu, když jsem uctil ještě většího Pána. ₄ Vždyť Pán našel v chudobě zalíbení, a zvláště v té, která je pro Krista dobrovolnou žebrotou. ₅ A tuto královskou důstojnost, kterou pro nás Pán Ježíš přijal, když se stal chudým, aby nás svou chudobou obohatil a vpravdě chudé v duchu ustanovil za vládce a heroldy nebeského království¹², nechci opustit pro léno falešného bohatství, které mi na hodinu propůjčíte.“

8. ₁ Často, když povzbuzoval bratry k žebrání, užíval těchto slov: ₂ „Běžte, protože v tuto poslední hodinu¹³ jsou menší bratři propůjčeni světu, aby na nich vyvolení vyplnili to, čím by se Soudci zalíbili, až uslyší onen velmi milý výrok: Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili¹⁴. ₃ Proto říkával, že je radost žebrat jménem menších bratří, které Učitel evangelní pravdy svými ústy tak výslovně jmenoval v souvislosti s odměnou spravedlivých.

₄ Také o zvláštních svátcích, když k tomu byla příležitost, obvykle žebral a říkal, že se na svatých chudých naplňuje tento prorocký výrok: Člověk jedl chléb andělů¹⁵. ₅ Říkával, že andělský chléb je jistě ten, který, vyprošovaný pro lásku Boží a za pomoci blažených andělů, pro stejnou lásku poskytnutý, sbírala svatá chudoba od dveří ke dveřím.

9. ₁ Proto jednou, když na Boží hod velikonoční pobýval v jedné poustevně, tak vzdálené od lidských obydlí, že nemohl jít žebrat jako obvykle, se vzpomínkou na toho, který se téhož dne zjevil učedníkům jdoucím do Emauz v podobě poutníka¹⁶, žádal i on jako poutník a chudák od svých bratří almužnu. ₂ A když ji pokorně přijal, poučoval je svatými slovy, aby pouští světa procházeli jako poutníci a cizinci¹⁷ a jako praví Hebreové, aby Pánovu Paschu, totiž přechod z tohoto světa k Otci¹⁸, ustavičně slavili v chudobě ducha. ₃ A protože při žádostech o almužnu nebyl veden touhou po zisku, ale svobodou ducha, vypadalo to tak, že Bůh, Otec chudých, mu prokazuje zvláštní péči.

10. ₁ Jednou se totiž stalo, že když byl Boží služebník sužován nemocí v místě Nocerra, měl být přenesen do Assisi urozenými posly, které k tomu ze zbožnosti vyslal assiský lid. ₂ Když tedy přenášeli Kristova služebníka, dorazili k jisté chudé osadě, jménem Satriano, kde když k tomu hlad i hodina vybízely, šli, ale nenalezli nic, co by se dalo koupit, a proto se vrátili s prázdnou. ₃ Svatý muž jim řekl: „To proto jste nic nenalezli, že jste více spoléhali na své mouchy než na Boha¹⁹.“ ₄ Peníze totiž nazýval mouchami. ₅ „Ale vraťte se,“ pravil, „do domů, které jste obešli, a jako cenu nabízejte lásku Boží a pokorně proste o almužnu! ₆ A nepokládejte to v mylném domnění za zahanbující a nízké, protože po pádu poskytl onen veliký Almužník z překypující slitovnosti všechno jako almužnu hodným i nehodným.“ ₇ Rytíři tedy odkládají stud, a když svobodně prosí o almužnu, za lásku Boží kupují více než za peníze. ₈ Chudí rolníci totiž, pohnuti v srdci Božím vnuknutím, nabízeli dobrovolně nejenom své věci, ale i sebe samotné. ₉ Tak se stalo, že nouzi, kterou nemohly zmírnit peníze, naplnila Františkova bohatá chudoba.

11. ₁ V době, kdy ležel nemocen v poustevně²⁰ nedaleko Rieti, prokazoval mu často jistý lékař vhodnou službu. ₂ Když však Kristův chudý nebyl schopen zaplatit mu mzdu, kterou za svou práci zasluhoval, přelaskavý Bůh, aby ho nepropustil bez časné odměny, vynahradil mu na místo chudého jeho laskavou službu tímto dobrodiním. ₃ Domu tohoto lékaře, který si v té době nově postavil za celý svůj majetek, hrozilo, že se brzy zřítí, kvůli rozsáhlé trhlině ve zdech, která sahala od shora až dolů, takže se zdálo nemožné zabránit lidským úsilím jeho pádu. ₄ On však plně důvěřoval v zásluhy svatého muže a s velmi zbožnou vírou žádal jeho druhy, aby mu dali něco, čeho se muž Boží rukama dotýkal. ₅ Nakonec vytrvalými prosbami získal trochu jeho vlasů a k večeru je vložil do pukliny ve zdi. Když se ráno probudil, nalezl onu puklinu uzavřenou tak pevně, že nemohl ani vytáhnout relikvie, které tam položil, ani nalézt nějakou stopu po předchozí trhlině. ₆ Tak se stalo, že ten, který horlivě pomáhal zhroucenému tělu Božího služebníka, unikl neštěstí zřícení vlastního domu.

12. ₁ Jindy, když se chtěl muž Boží dostat do jedné poustevny²¹, aby se mohl volněji oddávat kontemplaci, protože byl slabý, jel na oslíku jakéhosi chudého muže. ₂ Bylo léto a onen muž, jak při doprovodu Kristova služebníka vystupoval do hor, byl po dosti strmé a dlouhé cestě unaven pochodem a k tomu vyčerpán palčivou žízní, začal proto za světcem naléhavě volat: „Ach, zemřu žízní, jestli se hned neobčerstvím pomocí nějakého nápoje.“ ₃ Muž Boží bez váhání slezl z osla, poklekl na zem, vztáhl ruce k nebi a nepřestal se modlit, dokud nepoznal, že byl vyslyšen. ₄ Když se tedy domodlil, řekl tomu muži: „Pospěš si k té skále a tam najdeš živou vodu, kterou ti v tuto hodinu Kristus laskavě vyvedl z kamene²², aby ses napil.“ ₅ Jak úžasná je laskavost Boží, která se tak snadno sklání ke svým služebníkům! ₆ Pro ctnost modlícího se, pil žíznivý člověk vodu ze skály a pohár naplnil z nejtvrdšího kamene. ₇ Ten pramen vody tam dříve nebyl a ani později se nedal nalézt, třebaže ho pečlivě hledali.

13. ₁ Jak také pro zásluhy svého chudého rozmnožil Kristus jídlo na moři, o tom je třeba se zmínit níže na svém místě; nyní stačí připomenout jen to, že z nepatrné almužny, která mu byla poskytnuta, vysvobodil na mnoho dní námořníky z nebezpečí hladu a smrti, ₂ aby tak bylo možné jasně poznat, že jako se služebník Boha všemohoucího při vyvedení vody ze skály stal podobný Mojžíšovi, tak se při rozmnožení pokrmů podobal Eliseovi.

₃ Proto ať je Kristovým chudým na hony vzdálena jakákoli nedůvěra. ₄ Jestliže totiž byla Františkova chudoba schopna tak překypujícího dostatku, že nedostatek těch, kteří mu pomáhali, doplňovala tak podivuhodnou mocí, že nescházel ani pokrm, ani nápoj, ani přístřeší, třebaže selhaly peníze, zručnost i přirozená schopnost, ₅ tím spíše se dosáhne toho, co je obecně poskytováno Boží prozřetelností v obvyklém řádu. ₆ Jestliže, jak jsem řekl, na slovo chudého podala vyprahlá skála žíznivému chudákovi plný pohár k pití, neodepře již nijak v ničem svou službu těm, kteří pro Původce všeho všechno opustili.

Další