VI. kapitola

O pokoře a poslušnosti a o Božích dobrodiních prokázaných mu na jeho přání

1. Pokora, strážkyně a ozdoba všech ctností, naplnila Božího muže hojným bohatstvím. Podle vlastního mínění nebyl nic než hříšník, ačkoliv ve skutečnosti byl zrcadlem a odleskem veškeré svatosti. Na pokoře se snažil zbudovat sám sebe, aby jako moudrý stavitel napřed položil základy1, jak se to naučil od Krista. Říkával, že proto Syn Boží sestoupil z výsosti Otcova lůna do našeho ponížení, aby jako Pán a Mistr vyučoval pokoře jak příkladem, tak slovem. Proto se jako Kristův učedník snažil být ničím ve svých očích i v očích druhých, pamětliv výroku samotného Mistra: To, co je u lidí veliké, je u Boha ohavné2. Měl také ve zvyku říkat tento výrok: „Člověk je pouze tím, čím je v Božích očích, a nic víc3.“ Pokládal proto za hloupost nechat se vynášet světskou přízní, radoval se z nadávek a rmoutil se, když ho chválili. Chtěl o sobě raději slyšet pokárání než pochvalu, protože věděl, že jedna vede k nápravě, druhá však že směřuje k pádu. A proto často, když lidé na něm chválili zásluhy svatosti, přikazoval některému z bratří, aby mu naopak do uší důrazně pronášel pohrdlivá slova. 10 A když ho onen bratr, třebaže nerad, nazýval nevzdělancem, nádeníkem, hlupákem a darmojedem, radoval se jak v duchu, tak i ve tváři a odpovídal: 11 Ať ti Pán žehná4, nejmilejší synu, protože říkáš čirou pravdu a sluší se, aby to syn Petra Bernardone poslouchal.“

2. A aby se i druhým jevil pohrdání hodný, nevyhýbal se ostudě, ale vlastní nedostatky veřejně vyjevoval v kázání přede vším lidem. Jednou, když byl sužován nemocí, se stalo, že poněkud polevil v přísné zdrženlivosti, aby se uzdravil. Ale jakmile ten, který pravdivě sebou pohrdal, sebral tělesné síly, vzplanul výčitkou proti svému tělu a řekl: „Nesluší se, aby lid věřil, že jsem zdrženlivý, a já abych se naopak tajně tělesně občerstvoval.“ Proto roznícen duchem svaté pokory vstal, a když byl na náměstí v Assisi svolán lid, slavnostně s mnoha bratry, které s sebou přivedl, vstoupil do největšího kostela, a před zraky všech s provazem uvázaným na krku přikázal, aby ho nahého, pouze v kalhotách, táhli až ke kameni, na který byli obvykle za trest postaveni zločinci. Vystoupil na něj a třebaže měl zimnici a byl slabý, v krutém mrazu kázal s velikým zápalem ducha a všem naslouchajícím tvrdil, že není hoden úcty jako duchovní muž, ale naopak, že je ode všech hoden pohrdání jako člověk tělesný a žrout. Nato ti, kteří se sešli, aby viděli tak velkolepé divadlo, užasli, a protože již znali jeho přísnost, zbožným srdcem pohnuti, prohlašovali takovou pokoru spíše za hodnou obdivu než následování. A ačkoli se zdálo, že je to spíše znamení5 na způsob prorockého výkladu než příklad k následování, přesto však bylo svědectvím dokonalé pokory, kterým Kristův následovník ukázal, že je třeba pohrdat oslavou pomíjející chvály, potlačovat pýchu vypínavého chlubení a vyvracet prolhanost přetvářky.

3. Mnoho věcí konal často tímto způsobem , aby se navenek jevil jako rozbitá nádoba6, ale uvnitř měl ducha posvěcení. Pánovo dobrodiní7 se snažil skrývat v tajnosti svého srdce, protože nechtěl odhalit ke slávě to, co mohlo být příčinou k pádu. Často, když byl mnohými veleben, pronášel tato slova: „Mohl bych ještě mít syny a dcery, nechvalte tak jistě! Nemá být chválen nikdo, jehož konec je nejistý.“

To říkával těm, kteří ho chválili, sobě pak: „Kdyby Nejvyšší tolik udělil zločinci, byl by, Františku, lepší než ty!“

Bratřím často říkával: „Z toho všeho, co hříšník může, nemá nikdo lichotit sobě nespravedlivým obdivem. Hříšník,“ říkal, „se může postit, modlit se, plakat a trýznit své tělo. Ale toto jediné nemůže: totiž být věrný svému Pánu. Tímto se tedy máme chlubit, vracíme-li Pánu jeho slávu, když mu sloužíme věrně a jemu připisujeme to, co nám dává.“

4. Aby však tento evangelní obchodník zbohatl mnoha způsoby a všechen přítomný čas rozdmýchal v zásluhu, nechtěl ani tak řídit, jako být podřízen, a ani tak rozkazovat jako být poslušný. Proto když odstoupil z úřadu generála, požádal o kvardiána, jehož vůli by se ve všem podřídil. Tvrdil totiž, že plod svaté poslušnosti je tak bohatý, že těm, kteří poddají svou šíji jejímu jhu8, ani chvilka neuplyne bez zásluhy. Proto měl vždy ve zvyku slibovat a zachovávat poslušnost bratru, který ho obvykle doprovázel. Jednou řekl druhům: „Mezi jiným, co mi Boží dobrota laskavě udělila, byla i ta milost, abych tak svědomitě poslouchal novice od první hodiny, kdyby mi byl dán za kvardiána, jako by to byl nejstarší a nejmoudřejší bratr. Podřízený,“ říkával, „má svého představeného považovat ne za člověka, ale za toho, pro jehož lásku je poddán. A čím je představený pohrdání hodnější, tím více se líbí pokora poslušnosti.“

Když se ho jednou ptali, kdo má být považován za skutečně poslušného, vzal si za příklad podobenství o mrtvém těle. Řekl: „Vezmi mrtvé tělo a polož ho, kam chceš! 10 Uvidíš, že se neprotiví pohybu, že nereptá proti svému umístění, ani neprotestuje proti zbavení úřadu. 11 Umístí-li ho na trůn, nebude hledět nahoru, ale dolů; bude-li oblečeno do purpuru, bude dvojnásob bledé. 12 Ten,“ pravil, „je skutečně poslušný, kdo nezkoumá, proč ho přemisťují; nestará se o to, kam bude umístěn; nenaléhá, aby byl přeložen; 13 když je povýšen do úřadu, udržuje si obvyklou pokoru; a čím více je uctíván, tím více se pokládá za nehodného.“

5. Jednou řekl svému druhu: „Nepovažoval bych se za menšího bratra, kdybych nebyl ve stavu, který ti popíšu. Tedy, jako představený bratří jdu na kapitulu, kážu a napomínám bratry, až nakonec je proti mně řečeno: Nehodíš se nám, protože jsi nevzdělaný, neumíš mluvit, jsi hloupý a9 prostý; na to jsem s ostudou vyhnán a všichni mnou pohrdají. Říkám ti, že nevyslechnu-li tato slova s týmž výrazem ve tváři, s toutéž radostí mysli a s týmž svatým úmyslem, menším bratrem vůbec nejsem.“ A dodal: „V představenství je pád, v chvále je propast a v pokoře podřízeného je zisk duše. Proč tedy usilujeme více o nebezpečí než o zisk, když nám byl dán čas, abychom získávali?“

Proto z tohoto důvodu chtěl František, vzor pokory, aby byli jeho bratři nazýváni menšími a představeným jeho Řádu, aby se říkalo ministři10, aby se tak užilo slov evangelia, které slíbil zachovávat, a aby se podle samotného jména jeho učedníci naučili, že přišli do školy pokorného Krista, aby se naučili pokoře. Vždyť učitel pokory, Ježíš Kristus, aby vyučil učedníky dokonalé pokoře, řekl jim: „Kdokoli chce být mezi vámi větší, ať je vaším služebníkem11, a kdokoli chce být mezi vámi první, ať je vaším otrokem.

A když se ho ostijský pán, ochránce a zvláštní podporovatel Řádu menších bratří, který byl později, jak také světec prorokoval, vyvýšen ke cti nejvyššího velekněze pod jménem Řehoř IX., ptal na to, zda se mu líbí, že se jeho bratři dostávají k církevním úřadům12, odpověděl: „Pane, moji bratři se proto nazývají menší, aby si nenárokovali stát se většími. 10 Jestliže chcete,“ řekl, „aby v Boží církvi přinášeli ovoce, nechte je a uchovejte je ve stavu jejich povolání a nijak jim nedovolujte vystupovat k církevním hodnostem.“

6. A protože jak u sebe tak u druhých dával přednost pokoře před poctami, uznal ho Bůh, milovník pokorných, hodným vyššího postavení, podle toho, co ukázalo zjevení seslané z nebe jednomu bratru13, muži vynikající ctnosti a zbožnosti. Když totiž pobýval ve společnosti Božího muže a společně s ním se horlivě modlil v jednom opuštěném kostele, upadl do vytržení, v němž uviděl v nebi mnoho trůnů, mezi kterými jeden vynikal nad ostatní důstojností, byl ozdoben drahými kameny a zářil vší slávou. Když v srdci žasl nad září vyvýšeného trůnu, začal usilovně přemýšlet, kdo by na něj měl vystoupit. V tom uslyšel hlas, který mu říkal14: „Tento trůn patřil jednomu z padlých a nyní je vyhrazen pokornému Františkovi.“ Když se pak bratr z vytržení modlitby vrátil k sobě, následoval jako obvykle blaženého muže, který vycházel ven. Když kráčeli po cestě, bavili se navzájem o Bohu a onen bratr, který nezapomněl na své vidění, se ho obratně zeptal, co si o sobě myslí. Na to mu pokorný Kristův služebník odvětil: „Pokládám se za největšího z hříšníků.“ Když mu bratr odporoval, že to nemůže se zdravým svědomím říci, ani si to myslet, dodal: „Kdyby kohokoli z bezbožných lidí provázel Kristus takovým milosrdenstvím, vpravdě soudím, že by byl Bohu mnohem milejší než já.“ Když bratr uslyšel vyznání tak podivuhodné pokory, utvrdil se v přesvědčení o pravdivosti zjeveného vidění a poznal podle svědectví svatého evangelia, že vskutku k výsosti slávy, odkud je svržen pyšný, bude povýšen pokorný.

7. A jindy, zatímco se modlil v jednom opuštěném kostele v kraji Massa v Monte Casale, poznal v duchu, že na tom místě zůstaly svaté ostatky. A když zarmoucený poznával, jak jsou již po dlouhou dobu připraveny o povinnou úctu, přikázal bratřím, aby je s úctou odnesli na místo15. Ale když od nich odešel, protože to okolnosti vyžadovaly, synové zapomněli na otcův příkaz a nehleděli na zásluhu poslušnosti. Avšak jednoho dne, když chtěli slavit posvátná tajemství a sundali svrchní pokrývku oltáře, ne bez údivu nalezli překrásné a silně vonící kosti a hleděli na ostatky, které nepřenesla lidská ruka, ale Boží moc. Když se zanedlouho Bohu oddaný muž vrátil, začal se pečlivě vyptávat, zda bylo splněno to, co přikázal ohledně ostatků. A když bratři pokorně přiznali vinu v zanedbání poslušnosti, zasloužili si s pokáním odpuštění. A světec pravil: „Požehnaný Pán, můj Bůh16, který sám vykonal to, co jste měli udělat vy!“

Uvažuj pozorně o péči Božské prozřetelnosti o náš prach a rozjímej, jak vynikající ctnost měl pokorný František v Božích očích! Vždyť jehož příkazů neuposlechl člověk, toho prosby poslech Bůh.

8. Jednou, když přišel do Imoly, dostavil se k biskupu města a pokorně žádal, aby mohl s jeho souhlasem svolat lid na kázání. Na to mu biskup tvrdě odpověděl: „Bratře, stačí, abych svému lidu kázal já.“ Jako vpravdě pokorný sklopil hlavu a vyšel ze dveří, ale za okamžik se vrátil dovnitř. Když se ho pro to biskup téměř rozhněvaně ptal, čeho se chce ještě znovu dožadovat, pokorným srdcem i hlasem odpověděl: „Pane, když otec vyžene syna jedněmi dveřmi, je třeba, aby se vrátil druhými.“ Biskup přemožen pokorou, ho s radostnou tváří objal a řekl mu: „Od nynějška kažte ty i všichni tví bratři v mém biskupství s mým generálním souhlasem, protože to si svatá pokora zaslouží.“

9. Stalo se, že jednou přišel do Arezza, když celému městu, zmítanému domácí válkou, hrozil blízký zánik. Jak byl přijat v podhradí, viděl nad městem jásající démony, jak ponoukají k vzájemnému vraždění rozčilené občany. Aby zahnal tyto zhoubné mocnosti ve vzduchu, poslal před sebou jako hlasatele bratra Silvestra, muže holubičí prostoty, se slovy: „Běž před bránu města a jménem Boha všemohoucího přikaž mocí poslušnosti démonům, aby okamžitě odešli.“ Vpravdě poslušný spěchal, aby vykonal otcův příkaz, s chvalozpěvy předstoupil před tvář17 Páně a před městskou branou začal hlasitě volat: „Jménem všemohoucího Boha a na příkaz jeho služebníka Františka ihned odtud odejděte, všichni démoni!“ Město se náhle navrátilo k pokoji a všichni občané s velkým klidem obnovili navzájem městská práva. Když tak byla zahnána zuřivá pýcha démonů, která držela ono město jako v obklíčení, zvítězila moudrost chudého, tedy Františkova pokora, která navrátila pokoj a zachránila město. Pokorný totiž pro zásluhy nesnadné ctnosti poslušnosti dosáhl velitelské moci nad oněmi odbojnými a zpupnými duchy, takže potlačil jejich krutou zpupnost a zhoubné násilí odvrátil.

10. Pyšní démoni vskutku prchají před vynikajícími ctnostmi pokorných. Jen v případě, když jim to Boží laskavost dovolí, rozdávají rány pro ochranu pokory, jak to o sobě píše apoštol Pavel18 a František to osvědčil zkušeností. Když byl totiž panem Lvem kardinálem od Svatého Kříže požádán, aby s ním pobyl na krátký čas v Římě, pokorně to z úcty a z lásky k němu přijal. Tehdy první noci, když chtěl po modlitbě ulehnout, přepadli démoni Kristova vojáka a krutě na něj doráželi. Dlouho a tvrdě ho bili a nechali ho až téměř polomrtvého. Jakmile odešli, přišel zavolaný druh, kterému muž Boží vypověděl, co se stalo, a ještě dodal: „Věřím, bratře, že démoni, kteří nemohou nic, leda to, co jim nebeská prozřetelnost dovolí, se na mě proto tak krutě obořili, že můj pobyt na dvoře urozených nedělá dobrý dojem. Až se moji bratři, kteří pobývají na chudičkých místech, dozvědí, že já jsem s kardinály, budou se snad domýšlet, že se zaplétám do světa, vynáším se poctami a žiji v přepychu19. Proto považuji za lepší, aby se ten, který je dán za příklad, vyhýbal dvorům a pokorně se zdržoval mezi prostými na prostých místech, aby tak posílil ty, kteří snášejí nouzi, tím, ze bude snášet podobné.“ Ráno proto přišli, přednesli pokornou omluvu a s kardinálem se rozloučili.

11. Světec měl vskutku odpor k pýše, původci všeho zla, a k neposlušnosti, její nejhorší dceři, ale na druhou stranu ne méně přijímal pokoru kajícnosti. Jednou se stalo, že k němu byl předveden jistý bratr, který učinil něco proti příkazu poslušnosti, aby byl napraven trestem spravedlnosti. Když však Boží muž podle zjevných známek poznal, že onen bratr je skutečně zkroušený, byl láskou k pokoře veden k tomu, aby mu odpustil. Přesto však, aby snadné odpuštění nebylo druhým podnětem k přestupkům, přikázal, aby byla bratru odňata kapuce a hozena doprostřed plamenů, aby všichni viděli, jak velikým a jakým trestem je třeba stíhat hřích neposlušnosti. A když byla kapuce nějakou dobu uprostřed ohně, přikázal, aby byla z plamenů vytažena a vrácena bratrovi, který se pokorně kál. Jaký div! Když kapuci z plamenů vytáhli, neměla na sobě žádnou stopu po spálení. Tak se stalo, že tímto jedním zázrakem Bůh projevil, že je mu milá jak světcova ctnost, tak i pokora kajícnosti.

Proto je vhodné horlivě následovat Františkovu pokoru, která již na zemi dosáhla tak obdivuhodné důstojnosti, že Boha přikláněla k jeho přáním a proměňovala srdce člověka, svým rozkazem zapudila dorážení démonů a pouhým pokynem zadržela žravost plamenů. Ostatně je to ona, která povyšuje ty, kdo ji vlastní, neboť ve všech působí úctu, a tak si ode všech zasluhuje chválu.

Další

1Srv. 1 Kor 3,10.

2Lk 16,15.

3Srv. Nap 19,2.

4Srv. Nm 6,24.

5Srv. Iz 20,3.

6Srv. Žl 30[31],13.

7Srv. Žl 26[27],13.

8Srv. Sir 51,26.

9Srv. Sk 4,13.

10„Minister“ je latinsky „služebník“.

11V latině tedy: „ministrem“.

12Podle 2Cel 148 došlo k této události v Římě a stejná otázka byla položena i sv. Dominikovi.

13Podle Zrc 60 to byl br. Pacifik.

14Srv. Sk 9,4.

15„Ad locum“ – tedy na místo bez dalšího určení. Slovem „locus“ se označovalo místo pobytu bratří.

16Srv. Žl 17[18],47.

17Srv. Žl 94[95],2.

18Srv. 2Kor 12,7.

19Srv. Lk 7,25.

Přejít nahoru