IV. kapitola

O růstu Řádu pod jeho vedením a o potvrzení Řehole předtím schválené

1. ₁ František, důvěřující nebeské milosti a papežské autoritě, se s velkou důvěrou vydal do Spoletského údolí, aby Kristovo evangelium činil a učil¹. ₂ Během cesty rozmlouval s druhy, jak by měli Řeholi, kterou přijali, upřímně zachovávat, jak by měli kráčet před Bohem ve vší svatosti a spravedlnosti, jak by měli sami prospívat a být příkladem pro druhé, a když tak delší dobu rozmlouvali, minul den. ₃ A protože již byli unaveni celodenní námahou, hladoví se zastavili na jednom osamělém místě. ₄ Jelikož na cestách neměli nic, čím by si mohli opatřit nezbytný pokrm, pomohla jim ihned Boží prozřetelnost. ₅ Náhle se tam objevil člověk, jenž nesl v ruce chléb, který podal Kristovým chudičkým, a sám okamžitě zmizel, aniž by se vědělo, odkud přišel nebo kam šel. ₆ Chudí bratři z toho poznali, že se jich ve společnosti Božího muže ujímá nebeská ochrana, a více je posílil dar Boží štědrosti než samotný tělesný pokrm. ₇ Navíc, naplněni Boží útěchou, se pevně rozhodli a neodvolatelně to stvrdili, že od slibu svaté chudoby pod vlivem žádného hladu nebo soužení neustoupí.

2. ₁ Když se pak se svatým úmyslem vrátili do Spoletského údolí, začali se dohadovat, zda by měli přebývat mezi lidmi, nebo se uchýlit na opuštěná místa. ₂ Kristův služebník František se však nespoléhal na úsudek svůj nebo svých bratří, ale ve vytrvalé modlitbě hledal ohledně té věci, co se líbí Bohu. ₃ Osvícen odpovědí nebeského zjevení pochopil, že od Pána byl poslán k tomu, aby Kristu získával duše, které se pokoušel uchvátit ďábel. ₄ Proto rozhodl, že bude žít spíše pro všechny než pro sebe samého, inspirován příkladem toho, který jediný ráčil zemřít za všechny².

3. ₁ Muž Boží se pak i s ostatními druhy uchýlil do jakési opuštěné chatrče nedaleko Assisi, kde žili podle pravidla svaté chudoby ve vyčerpávající práci³ a v nouzi, a byli spokojeni s tím, že se živí spíše chlebem slz než chlebem rozkoší.

₂ Ustavičně se tam oddávali modlitbám k Bohu a snažili se o zbožnou modlitbu spíše vnitřní než ústní, protože neměli dosud církevní knihy, z kterých by mohli zpívat kanonické hodinky. ₃ A tak místo do těchto knih, stále nahlíželi dnem i nocí do knihy Kristova kříže, poučeni příkladem a řečí otce, který jim stále kázal o Kristově kříži.

₄ Když ho bratři prosili, aby je naučil modlit se, řekl: „Když se modlíte, říkejte: Otče náš⁴; a: „Klaníme se ti, Kriste, klaníme se i směrem ke všem tvým kostelům na celém světě a chválíme tě, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět⁵.“

₅ Kromě toho je učil chválit Boha v každém stvoření a za každé stvoření, mít ke kněžím zvláštní úctu a pevně věřit a prostě vyznávat pravdy víry, jak je uchovává a učí svatá římská církev. ₆ Oni poučení svatého otce ve všem zachovávali a podle jim daného pravidla, se u všech kostelů a křížů, které mohli zdálky vidět, modlili a pokorně se skláněli.

4. ₁ Zatímco bratři pobývali na zmíněném místě, šel jednou v sobotu svatý muž do Assisi, protože tam chtěl v neděli ráno kázat v katedrálním kostele, jak bylo zvykem. ₂ Muž Boží trávil noc jako obvykle ve vroucí modlitbě v nějaké chatrči, která se nacházela na zahradě kanovníků, a byl tak od synů tělesně vzdálen. Náhle kolem půlnoci, kdy někteří z bratří spali a někteří setrvávali na modlitbách, projel dveřmi domu nádherně zářící ohnivý vůz⁶. Třikrát projel domem tam a zpět a na něm spočívala zářivá koule, jež se podobala slunci, a prozářila noc. ₃ Ti, kteří bděli, užasli, a ti, kteří spali, se náhle probudili a vyděsili se. A v srdci okoušeli nemenší světlo než jaké viděli, když svědomí jednoho bylo mocí podivuhodného světla odhalováno druhému. ₄ Neboť všichni svorně pochopili, že když navzájem nahlíželi všechno v jednotlivých srdcích, svatý otec, tělem vzdálený, ale duchem přítomný⁷, proměněn do takové podoby, osvícen nebeskou září a zapálen žárem, jim byl Pánem ukázán na voze zářícím nadpřirozenou mocí a ohněm, aby tak jako praví Izraelité⁸ kráčeli za tím, který jako druhý Eliáš byl Bohem učiněn vozem i vozatajem⁹ duchovních mužů. ₅ Je záhodno uvěřit, že na Františkovy prosby, ten, který kdysi otevřel oči chlapci, aby uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů kolem Elizea¹⁰, otevřel oči¹¹ oněch prostých mužů, aby viděli veliké skutky Boží. ₆ Když se pak svatý muž vrátil k bratřím, začal rozebírat tajnosti jejich svědomí, povzbuzovat je na základě onoho podivuhodného vidění a předpovídat mnohé o budoucím rozvoji Řádu. ₇ A protože odhaloval velmi mnoho věcí, které přesahovaly lidský rozum, bratři vskutku poznávali, že Duch Páně spočinul¹² na svém služebníku Františkovi v takové plnosti, že je pro ně nejbezpečnější následovat jeho učení i život.

5. ₁ Potom František, pastýř maličkého stádce¹³, předcházen nebeskou milostí, odvedl oněch dvanáct bratří ke Svaté Marii z Porciunkuly, aby tam, kde pro zásluhy Matky Boží vznikl Řád menších, dosáhli její pomocí i růstu.

₂ Tam se také stal hlasatelem evangelia, obcházel města a vesnice a Boží království nezvěstoval slovy lidské moudrosti, ale v síle Ducha¹⁴. ₃ Přihlížejícím připadal jako člověk z jiného světa, neboť jeho mysl i tvář byla stále upřena k nebi a snažil se všechny vytáhnout vzhůru. ₄ Od té doby začal na Kristově vinici rašit výhonek Pánovy vůně, který se rozvinul v půvabné květy, které přinesly vydatné plody cti a slávy¹⁵.

6. ₁ Zapáleni žárem jeho kázání, zavazovali se totiž velmi mnozí podle pravidla přijatého od Božího muže novými zákony k pokání. Služebník Kristův také ustanovil, aby se jejich způsob života nazýval Řádem kajících bratří. ₂ A není divu, vždyť je zřejmé, že všem, kteří směřují do nebe, je společná cesta pokání. Proto tento stav přijímal kleriky i laiky, svobodné i manžely obojího pohlaví a mnohé zázraky vykonané skrze některé z nich ukazují, jaké má u Boha zásluhy.

₃ Také panny se obracely k trvalému celibátu a mezi nimi Klára, panna Bohu velmi milá, jež byla z nich první sazeničkou, která zavoněla jako jarní, bělostný květ a zazářila jako velmi jasná hvězda. ₄ Ta je nyní v nebesích oslavována a na zemi církví důstojně uctívána, jako ta, která v Kristu byla dcerou chudičkému svatému otci Františkovi a matkou Chudých paní.

7. ₁ Také mnozí nejen pohnuti zbožností, ale i zapáleni touhou po Kristově dokonalosti, poté co pohrdli veškerou marností světských věcí, šli ve Františkových stopách. Každý den rostli a jejich počet vzrůstal, takže se rychle dostali až na konec světa¹⁶. ₂ Neboť svatá chudoba, kterou jedinou si nesli za výzbroj, způsobila, že byli pohotoví ke každé poslušnosti, silní v práci a připravení vydat se na cestu. ₃ A protože nic pozemského neměli, nic nemilovali a nic se nebáli ztratit. Všude byli v bezpečí, nesvazoval je žádný strach, nerozptylovala je žádná starost, takže žili bez neklidu mysli a bez starosti očekávali zítřejší den a večerní přístřeší. ₄ V různých částech světa je častovali mnohými nadávkami, jako osoby opovrženíhodné a neznámé, avšak láska ke Kristově evangeliu je učinila tak trpělivé, že si přáli být spíše tam, kde by snášeli pronásledování na těle, než tam, kde by se mohli těšit světské přízni, kdyby se o jejich svatosti vědělo. ₅ A také samotný materiální nedostatek se jim jevil jako přetékající hojnost, když se jim podle rady Moudrého zalíbilo maličké namísto velkého¹⁷.

₆ Vpravdě se stalo, že když se někteří z bratří vydali do zemí, kde žili nevěřící, jeden saracén, pohnut soucitem, nabízel jim peníze na nezbytný pokrm. Oni je však odmítali přijmout, a onen muž se divil, protože viděl, že jsou chudí. ₇ Nakonec pochopil, že se stali chudými z lásky k Bohu a nechtějí vlastnit peníze, a byl jim proto nakloněn takovou láskou, že nabídl sám sebe, aby jim opatřoval všechno nezbytné do té doby, dokud mu to bude možné. ₈ Jak neocenitelné bohatství chudoby, jejíž podivuhodnou mocí se proměnila mysl barbarské krutosti v takovou sladkost slitovnosti. ₉ Proto jak hrůzným a bezbožným zločinem je, když křesťanský muž šlape po oné vznešené perle¹⁸, kterou saracén pozdvihl s takovou úctou do výše.

8. ₁ V té době jeden řeholník z řádu křížovníků, jménem Morico, který se ve špitále nedaleko Assisi trápil tak vážnou a tak vleklou nemocí, že byl již lékaři odsouzen na smrt, se pokorně obrátil na Božího muže a prostřednictvím posla naléhavě žádal, aby se ráčil za něho u Boha přimlouvat. ₂ Když blažený otec laskavě souhlasil, poté co se pomodlil, vzal drobty chleba, smísil je s olejem, který vzal z lampy, která hořela před oltářem Panny, a poslal to nemocnému prostřednictvím bratří jako lék ₃ se slovy: „Odneste našemu bratru Moricovi tuto medicínu, skrze niž mu Kristova moc nejen navrátí úplné zdraví, ale také ho učiní udatným bojovníkem a trvale ho připojí k našemu vojsku.“ ₄ A hned, jakmile onen lék připravený z návodu Ducha svatého nemocný muž okusil, vstal zdráv ₅ a od Boha obdržel takovou svěžest mysli i ducha, že když zanedlouho vstoupil do řádu svatého muže a byl oblečen jen do jednoho vetchého hábitu, pod nímž po dlouhou dobu nosil na těle drátěnou košili, ₆  vystačil jen se syrovými pokrmy, tedy bylinami, zeleninou a ovocem, a po mnoho let neokusil ani chleba ani vína, byl přesto stále silný a zdravý.

9. ₁ Když tak rostly zásluhy ctností Kristových maličkých, vůně dobré pověsti, která se šířila po celém okolí, přitahovala mnohé z různých částí světa, kteří chtěli spatřit svatého otce na vlastní oči. ₂ Mezi těmi, kdo se rozhodli přijít za Božím mužem, který světskými věcmi tak pohrdal, byl i jistý zvědavý skladatel světských písní, jenž byl za to korunován císařem a byl nazýván králem veršů. ₃ Když ho nalezl ve vesnici San Severino, jak káže v jednom klášteře, spočinula na něm ruka Páně¹⁹ a viděl Františka, toho kazatele Kristova kříže, jak je označen na způsob kříže dvěma silně zářícími zkříženými meči, z nichž jeden byl veden od hlavy k nohám a druhý přes hruď od jedné ruky k druhé. ₄ Podle tváře Božího služebníka neznal, ale když mu byl ukázán takovým zázrakem, okamžitě ho poznal. ₅ Ihned nad tím viděním užasl, začal přemýšlet o lepších věcech a nakonec byl silou jeho slov zasažen, jako by byl proniknut mečem ducha, který vycházel z jeho úst. Zcela pohrdl světskou slávou a slibem se přidal k blaženému otci. ₆ Proto, když svatý muž viděl, jak se dokonale obrátil od neklidu světa ke Kristově pokoji, dal mu jméno bratr Pacifik. ₇ Ten pak prospíval ve vší svatosti, a dříve než se stal ministrem ve Francii²⁰, kde jako první vykonával službu ministra, zasloužil si opakovaně vidět na Františkově čele veliké Tau, které bylo zkrášlené pestrostí barev a zdobilo jeho tvář podivuhodnou krásou.

₈ Toto znamení totiž svatý muž uctíval s velikou láskou, často ho v řeči doporučoval ₉ a to, co nechal zapsat, tímto znamením vlastnoručně označoval, jako kdyby jeho veškerou snahou bylo, podle prorockého výroku, vepsat Tau na čela lkajících a truchlících mužů²¹, kteří se upřímně obracejí ke Kristu Ježíši.

10. ₁ Když se postupem času bratři rozhojnili, začal je starostlivý pastýř svolávat na generální kapitulu na místo svaté Marie z Porciunkuly, aby v zemi chudoby dělícím provazem každému z nich přidělil díl poslušnosti. ₂ A ačkoli tam byla nouze o vše potřebné a počet bratří byl někdy větší než pět tisíc, přesto pomocí Boží dobrotivosti byl po ruce dostatek pokrmu, společně s tělesným zdravím a záplavou duchovního potěšení.

₃ Nemohl-li se osobně zúčastnit provinčních kapitul, byl přítomen duchovně pečlivou starostí o řízení, vytrvalou modlitbou a účinným požehnáním, i když několikrát podivuhodná Boží moc způsobila, že se objevil i viditelně.

₄ Když totiž vynikající kazatel Antonín, který je nyní slavným Kristovým vyznavačem, kázal bratřím na arelatské kapitule o nápisu na kříži: Ježíš Nazaretský, král židovský²², jistý bratr osvědčené ctnosti, jménem Monald, z Božího popudu pohlédl ke dveřím kapituly a na vlastní oči uviděl blaženého Františka, jak se vznáší ve vzduchu s rukama rozepjatýma jako na kříži a žehná bratřím. ₅ Všichni bratři pocítili, že byli naplněni tak velikou a tak nezvyklou duchovní útěchou, neboť Duch jim vydával spolehlivé svědectví o skutečné přítomnosti svatého otce. To se později zjistilo nejen díky zřejmým znamením, ale i díky výslovnému ujištění samotného svatého otce.

₆ Je záhodno uvěřit, že všemohoucí síla Boží, která způsobila, že se svatý biskup Ambrož účastnil pohřbu slavného Martina, aby zbožnou službou uctil zbožného velekněze, ₇ učinila také přítomným svého služebníka Františka při kázání svého ryzího hlasatele Antonína, aby potvrdil slova pravdy, zejména o Kristově kříži, jehož byl nositelem a služebníkem.

11. ₁ Poté, co se Řád již rozšířil, rozhodl se nechat potvrdit navěky způsob života schválený od pana Inocence jeho nástupcem Honoriem a byl od Boha poučen tímto zjevením. ₂ Zdálo se mu, že sbíral ze země maličké drobty chleba, které měl rozdělit mnoha hladovým bratřím, kteří stáli kolem něho. ₃ A když se obával rozdělovat tak malé drobečky, aby mu snad nepropadly mezi rukama, řekl mu hlas z nebe: „Františku, udělej ze všech drobečků jednu hostii a dej ji těm, kteří chtějí jíst.“ ₄ Učinil tak, a ti, kdo ji nepřijali zbožně, nebo přijatým darem pohrdali, ihned se jasně jevili jako nakaženi malomocenstvím. ₅ Ráno toto všechno vyprávěl svatý muž svým druhům s lítostí, že tajemství vidění²³ nerozumí. ₆ Avšak následujícího dne, když bděle setrvával v modlitbě, uslyšel onen hlas sestupující²⁴ z nebe: „Františku, drobečky z minulé noci jsou slova evangelia, hostie je Řehole a malomocenství je nepravost.“

₇ Jelikož chtěl Řeholi, která měla být potvrzena a která byla obšírně složena ze spojených slov evangelia²⁵, přepracovat do ucelenější podoby, jak mu uložilo ukázané vidění, vystoupil pod vedením Ducha svatého se dvěma druhy na jistou horu, aby se postil, pouze o chlebu a o vodě, a nechal ji sepsat podle toho, jak mu v modlitbě bude vnukat Duch Boží. ₈ A když sestupoval z hory, svěřil ji svému vikáři do úschovy, ale ten po několika dnech přiznal, že ji z nedbalosti ztratil. Proto se svatý muž znovu vrátil na osamělé místo a tam ji, jako by přijímal slova z Božích úst, opravil do předešlé podoby. A od zmíněného pana papeže Honoria, v osmém roce jeho pontifikátu, dosáhl, jak si přál, jejího potvrzení.

₉ Bratry horlivě vedl k jejímu zachovávání a říkal, že tam nic nevložil ze své vlastní moudrosti, ale že všechno bylo napsáno tak, jak mu bylo božsky zjeveno. ₁₀ A aby to bylo tím jistěji potvrzeno Božím svědectvím, několik dní nato mu byly prstem živého Boha²⁶ vtištěny rány Pána Ježíše²⁷, jako bula nejvyššího velekněze Krista, na úplné potvrzení Řehole a doporučení jejího autora, jak bude na svém místě níže popsáno po vyprávění o jeho ctnostech.

Další