Kniha čtrnáctá

   Čtrnáctá uzavírá, jakou smrtí onen poslední

   dovršil den; znamení jaká poznamenala tělo;

   jak vznešeně byl uznán za svatého a kým;

   jak s Ježíšem Kristem blaženě žije po všechny věky.

₁ Zdravý už nemohl déle být udržen v nemocné hmotě,

duch jeho unikl do nejvyšších vzdušných prostor.

Míjeje řeku Léthé neokusil zapomenutí žádné,

nýbrž Otcovo sídlo opět navštívil podoben hvězdě,

svoboden do éteru strhl i kdysi s ním spojené tělo.

₆ Ó věci, jak plné jste velkých protikladů! Tentýž,

co leží na zemi, ve hvězdách stojí, kdo zde spí pouze,

věčně tam bdí: zde mrtev je, tam je na věky živý.

Zde vpravdě více není ni tělem, ba ani duchem,

tam je lidským duchem, člověkem duchovním, obým

svatý, posvátný zde vlastně je, tam ale živný.

₁₃ Přítomní pozorují znamení představující

Kristovu smrt, když na těle pozorují po pěti ranách

blaženého Františka, potřísněné růžovou krví.

Hřebem nohy a ruce a bok pravý zase kopím

proboden býti se zdá, tělo celé pak do tvaru kříže

vidět je rozprostřené, Krista to utrpení znaky,

které zanechal Pán, se přímo teď na něm i jeví.

Ó zvěsti podivuhodná! Kdo to kdy od věků slyšel?

Kdo kromě Františka kdy na určitých částech těla

nesl patero ran obrazem jsa zmírajícího Krista?

₂₃ Mnohým způsobena byla smrt Pána, však tomu

vtištěna byla; na kříž násilím vstoupili mnozí:

tento kříž tak v mysli své nesl, tak v srdci svém choval,

tak prací vzdělával, že v samotném vzezření masa

hluboká tajemství ducha tu jaksi najevo vyšla.

₂₈ Lidé se sejdou, ze všech stran se seběhnou bratři

k pohřbení svého otce, v kostele Assisi města

je pohřben, který jméno svatého Jiří tam nese:

z kamene ušlechtilého tu na jeho počest je hrobka.

₃₂ U hrobu posvátného tu stávají malomocní často,

čištěni jsou, nemocní uzdravují se a mrtví

vstávají k životu zas; obrna ustupuje stranou,

též i vodnatelnost a horečka záhadná cizí,

spavosti lenivá mdloba i strašný epileptický záchvat.

Sem slepí, chromí a hluší přiléhají ku hrobu jeho:

slepým je pak vidět dáno a na nohy vyskočí chromí,

hluší pak slyšet mohou, jak k nim právě hovoří němí.

₄₀ Toto vše devátý když uslyšel Řehoř, Svatý otec,

dosvědčí slyšené svědci, s dosvědčováním též pověst souzní,

ihned se do Assisi vespolek s bratřími vydá,

těžko jen ze všech stran přišlých je pojmou prostory místa,

těžko i náměstí tamní tolika tisícům stačí.

Jsou zde i předáci, hrabata a vévodové,

královský majestát též a rovněž v hustém hejnu

opati a vyšší kněží, církve všeliký řád tu

tísní se v davu, aby kléru obdivuhodné hlavy

Řehoře svaté slovo ochutnal jak nebeské víno.

₅₀ Téma té řeči bylo: tak, jako hvězda jitřní

vprostřed mlhy zazáří světlem, jako je plný měsíc

v dnech svých jak zářící slunce, tak i onen se zaskvěl

v prostorách Pánova chrámu¹. Vrcholí věrná řeč Otce,

řeč, která jako meč proniká a jak jasný plamen

zapaluje srdce mužů, jako med sladí krajiny srdce.

₅₆ Znamení Františkova, jež jemu tu vykonal ku cti

Kristus a věčná chtěla slavnými učinit pověst,

pro dobro veřejné čte otevřeně Oktavián bratr,

Rainero pán pak o nich ještě otevřeněji mluví:

onen zralý je roky, tento duchem, ač v řadě je bratří

pozdější člen, jednoduše je nějak na vyšším místě,

je sice o dost mladší, leč rod jeho duchovní vyšší.

₆₃ Svatý pak otec se srdcem sevřeným, leč hlasem jasným:

„Ku Trojice chvále,“ provolá, „Krista a Marie Matky,

svatých Petra a Pavla, blaženého otce Františka,

kterého ve hvězdách oslavil samotný Kristus,

též my považujeme za nutné na zemi uznat.“

Tak do seznamu svatých jediný Svatý otec

právo měl, aby jej zapsal jak svatého otce.

₇₀ A aby jasnější bylo, jaký a jak velký je mezi

apoštolskými muži: tento je rubín a vavřín,

tento je réva pravá anebo posvátný balzám;

oni jsou sklo nebo myrta, olivy či divoké víno.

Mezi nimi tedy on je jak vprostřed skel rubín,

mezi myrtami vavřín a balzám ve výlisku oliv.

Takový a tak velký Otec takového a velkého takto

měl svatořečit otce, z jehož se naučil zásluh,

jež během byl života nabyl, jak po smrti k němu se vrací

a jemu odměnu nesou. Kdo by ho uctíval jistě

ještě za života jeho, ať ho po smrti uctívá dále.

₈₂ Tak tedy zrcadlo větších a předák bratří menších,

nad něhož menšího v světě a většího v² éteru božském

není, který nic neměl vlastního, nyní vše vlastní³,

který u lidí světa byl povržen, pohrdl světským,

již jako vítěz kráčí po nebi a éteru božském,

medem je živen a manou, ověnčen drahokamy a myrtou,

radostí a poctami kvete, blažen je spásou a klidem.

Ať Kristus, náš Pán, nás dovede do společnosti jeho,

s nímž je Otcova moc i sláva též veliká Ducha

svatého nyní a vždy a na věky věků. Amen.