Kniha osmá

   Osmá vypráví o tom, jak František v Damietě

   se horlivě přepravil přes Nil, by obrátil nepřátele víry;

   jak při návratu domů svou řečí oslovil ptáky

   a jak ku chvále Pána pak rozezněl lesem jich hlasy.

₁ Nemálo trpí tím, že odkládá se jeho přání

a že se na odpor staví živel nesplněné práci.

Tehdy František spatří loď hotovou napnouti plachty

k cestě a také plavce, jež do Ankony spěchají houfně.

Když je o zpáteční cestu požádal, odmítli plavci,

ne že by chyběl snad plat, či pro lodi nesmírnou váhu,

nehrála roli ni drsnost těch mužů, leč nedostatek jídla,

které stačilo stěží pro samotnou posádku lodi.

On se ničeho nebál a Kristovi vedení svěřil,

na loď nehlučně vstoupil, když plavci vzdáleni byli,

schoval se do nitra lodi mezi koně, kde ukryl boháč

potravu, kterou chudým dát měl, leč sluhovi svému

přikázal, aby kolikrát ku krmení nastane doba,

přidělil bohatě koním, cokoli si potřeba žádá.

₁₅ Vytáhnou padací mosty, kotvu zdvihnou a stáhnou lana,

plachty doposud zplihlé napnou, když provazy sníží.

Nejprve na místo zádě se stočí příď a záď zas na místo přídě,

van mocný naplní plachty a pod náporem stožár

sténá, jak sílí tlak a hrozí, že ke zkáze dojde.

Obratem kormidla však se vyrovná do přímého letu,

záď následuje příď a rychleji nežli pták dravý

brázdí hladinu vodní, téměř hyne pod tlakem větru.

Již zdálo se téměř, že mil má za sebou rovných dvě stě,

když tu náhle se nebe zahalí v temnotu mračnou.

Mraky se rychleji pohnou a ze všech stran zdvihnou se větry,

vlny se srážeti počnou a nikde už širého moře

nevidět, všude je vír a zdá se, že vaří se proudy.

K lanům se seběhnou všichni plavci a svinují plachty,

leč vítr hvízdá dále v lanech, jež obklopují stožár,

vítr nabírá vodu, co v útočné vlně se blíží.

Vody se vrhají vzhůru a kotva shozená dolů

marně do písku kouše, a tak na jedinou loď tu

větry ženou se všechny – tu ve vír je nesena Eurem,

tu Zefyrem, nyní zas Auster opře se nebo Borreás.

Nyní nad mraky stoupá a hned zas do propasti klesá,

touží po přístavu jednom, leč všech se zároveň bojí.

Bouřný obrovský vír nevládne pouze na chvilku,

nýbrž zhušťuje vzduch, bouří moře a děsí plavce,

v kruhu otáčí lodí: co potom, až nezbude z zásob

nic, co by zmírnilo hlad pro celou posádku lodi?

Co činit, když zbývá cesta dlouhá a namále úspor:

nablízku ztroskotání, země daleko, smrt odevšad jistá,

byť i děs zkázy hrozící, vyhladovění mužstva

o něco slábnouti nechal, když smrti předváděl obraz.

Když každý projev smrti se více nablízku zjeví,

vzbudí tím větší cit děsu, do sebe se ponoří zcela

srdce a zvadnout ihned ostatním starostem káže.

Nemůže žádná bouře hlad mocný odkládat dlouho,

doposud ale zbylo jen z přídělu potravy něco

Františkovi a bratru jeho, ta dávka však posílí všechny,

naleje života všem, z ní jediné teď František dává

a rozděluje vůkol; že potravy tak nepatrné množství

utišit tak mocný hlad může, všichni se diví,

množství však zůstává stejné a vůbec nemizí jídlem.

Jako i zásahem božským se Ježíši povedlo kdysi,

že nasytil tisíců pět, ač chlebů měl patero pouze

a přílohou jenom dvě ryby, věru divil by se měřič

země, že části se ukáží větší než je samý celek:

třináct tu košíků naplnili zbylými drobty,

byť i původní chleby a ryby jediný nezaplnily zcela¹.

Tak Boží milost v obojím znamení působí takto,

že substance jejího sluhy, ač rozdělena mezi mnohé,

zůstává nestravitelná a ještě více jí zbývá.

₆₄ Již zmlkají hádky větrů a mizejí bouřkové mraky,

mlha usedá dolů a oblaka jdou si svou drahou,

více příznivý vítr plavcům zavane, zjasní se prostor,

plachty se nadmou, zklidní moře a než by ses nadál,

loď pevně obsadí přístav a kotví v ankonském doku.

Radosti plni jsou plavci, že opět dotkli se země,

Poté, co mocná bouře je děsila a potravy nouze,

náleží Františkovi záchrana z obou, jeho teď ctí

jako strážce duší a též jako zachránce zovou.

Uznávají, že jen skrze něj jsou opět zdravými lidmi.

₇₅ Po celém městě se rychle šíří Františkova pověst:

z celého území sejdou se občané, aby tvář toho,

kdo činí znamení², zřeli a slyšeli kázání jeho;

z nich k sobě přidruží mnohé a opatří odznaky boje.

Leč ani oddanost lidu, ani útěchy bratří,

ani sladký cit vlasti nemohou zaplašit přání

mučedníkem se stát – jím plane oddaná mysl.

₈₂ Na cestu opět se vrhne a do Maroka se chystá,

velkému podniku ale brání moc božská , byť i ho chválí,

protože jako vůdce mnohých ho ostříhá horečkou spásnou,

zpomalí záhubnou cestu, a ač se protiví tomu,

nutí ho vrátit se zpět, zachráněného proti své vůli.

₈₇ Vybídnut takto se vrací do Assisi a pro boj Kristův

zbrojí, kohokoli může, jak vede ho jistou rukou

vůdce do stáda těch, co již bitevní praporce nesou.

₉₀ Ale ani všechny ty skutky nemohou ochladit v něm

touhu po počestné smrti, již v lůnu duše své pojal,

proto se svěří lodi a loď zase odevzdá vodám,

větry a vody zas Bohu, za jehož vedení potom

dosáhne bez úhony Damiety – vytouženého cíle.

Zuřila mocná válka mezi křesťany a nevěřícími,

naopak pohané tam proti křesťanům zdvíhali zbraně.

Damieta sama byla příčinou války a cenou za budoucí triumf.

Nemohli zkřížiti rukou a nahým bojovat mečem

zblízka, leč na dálku z luku, praku a balist

stříleli: tak jako kroupy se z nebe řítily rány.

A aby jejich vzteky se propojit nemohly blíže,

mezi nimi sedmina řeky byla, jež postrádá vody

uvnitř buď zcela nebo zpět se zas nezřena vrací

z pramenu po suché cestě, již uzřít nemůže oko.

Tato voda tam tekla jako prostřednice mezi vojsky,

chytala do sebe střely, jež pršely z obojí strany,

voda však nemohla zrodit z nich v šíř se linoucí kruhy:

nikdy se měřící kroužek jejich dopadu vytvořit nedal,

protože v zčeřené vodě se všude ježily bodce.

₁₁₀ Ó odvážná ctnosti muže, který přes řeku tak mocnou

převez se na skořápce skrovné, k nepřátelům tolika sám

bez zbraně k ozbrojeným odplul skrz ohnivé střely,

jež zarazit nebylo možno, přes tisíc úkladů smrti!

Straží cesta tisíce děsů, více však u cíle hrozí,

on se však nebojí hrozeb těch nebo oněch a řeku

prudkou přejde: vprostřed nepřátel se bez strachu zjeví.

Dříve než pokročiv vpřed mohl dosáhnout tváře

Peršanů samého krále, do jehož uší chtěl vložit

před všemi slovo Páně, zažil krutosti mnohé:

klackem kdosi ho mlátil, až onen krví se zbarvil,

modří zbarví se povrch těla, když krev zevnitř prýští:

tak vnější násilí v barvě fialek květu sílí,

zevnitř pak vzkvétají růže, však mysl nemrzí bolest,

když tělo svírané z obou stran odívá purpur.

Protože duši je protivník tělo, proč zároveň trpět

měla by s ním? Kdo nepřítele posiluje více,

sám sebe oslabuje notně. Proto František uvnitř

usebrán netouží zvnějšku dobýt nějaké pocty.

Ztrátou těla chce duše dosíci spásy a útlak

má ji povznésti vzhůru, ztráta přinésti zisk a zkáza život.

Trestem dosáhne rozkoš: vždyť duši útrapy těla

rozveselí, posílí stony, zranění přinese zdraví,

zohavení zdokonalení, pomůže škoda a uvolní tíseň.

₁₃₄ Pověst svatého muže, jehož s to nebyly nižádné rány

zkrotit, poté co naplnila rozsáhlý Peršanů tábor,

přijme ho milostivě, obdivuje odvahy tolik

s poctami perský král a nabídne mu cenné dary.

On však spokojen se svým odmítne cenné dary krále,

místo daru však žádá, by sluchu mu popřáno bylo.

Chystá se vyslechnout král ho a davům sám mlčeti káže,

vydává rozkaz, by všude ztišil se všeliký hluk.

Ke sluhům praví: „Zavolejte mi muže moudré, bych seznal

dle jejich soudu, zda jest učení tohoto věrné,

nebo zda v jeho je zájmu spíše davy jen svádět³.“

Shromáždili se moudří a onen mluviti počal:

moudře filozofa chválí, z jehož pramene moudrosti nabral,

uchvátí mysl všech a zdvihne do nebeských výšin,

novou jakousi řečí mluvil a nové vykládal věci,

překročil vědění lidské, ba zdálo se, jak by vše věděl.

Výroky logické spřádá o věcech, jež málo jen lidem

poznat popřáno bylo, Bohu jen známé počátky věcí,

z nichž poté vyvozuje důsledky příčiny první.

Mohamedovu školu pak jako zvrácenou kárá,

dí, že jen jeden Bůh, nikoli celé jich hejno,

že z jednoho pochází všechno, jak prvotní princip trvá,

jak jednoduchá substance a jednoduchá trvání doba,

že veškerá látka je prostší než jediný v prostoru bod,

jak zázračně taková bytnost se všude rozkládá v celku,

přesto však nemá místa a je bez času přítomna stále.

Dále, odkud vzala se vzpupnost, vykládá, a Lucifer, kdysi

Světlonoš, v Blátonoše se změnil a za jakou cenu

svět byl vykoupen zas, z jakých příčin ku vtělení došlo,

jak dávný had byl svedl Evu⁴ kdysi a toho zas Eva,

kdo první byl stvořen: stvořenec potomstvo zas,

potomstvo samého Krista a Kristus zas oklamal hada,

když svou překonal smrt a k tomu, z nějž vyšel, se vrátil.

Jak nejenom tělo jeho oslaveno bylo, leč samo

slávou plnilo jiné, Kristovo tělo, živoucí věno

vznešené, které, ač jedno, v různých prodlévalo církvích,

a jak do jediné církve Kristus svaté shromáždil všechny,

jak svatý křest je posvátnou očistnou duchovní lázní,

jež duše zbavuje špíny od prvního rodičů pádu.

₁₇₄ Když takto výmluvnými ústy je poučil o článcích víry,

pohnul mudrců sbor i krále, už nikdo škodit

neodváží se více jemu: hlasatel to veřejně stvrdil.

Jde a často se vrací, leč Peršanů obrátit tolik

nestačí docela sám a pomocníci mu chybí,

by naplnit záměr svůj mohl, upustit tedy nucen

od podniku svého, hnán větry se přes moře vrací.

₁₈₁ O Vánocích se vrací, jej provází jediný bratr,

vybízí nejenom lidi, by chválu šířili Boží,

nýbrž i zvířata různá, a tak se podivuhodně

často přihází, že byť i byl rozum jim cizí,

slovům naslouchají a rozumí tomu, co praví.

Poblíž Bevania spatří v husté sebrané hejno

rozličné druhy ptáků, vedou ho odvahou plachou

a čekají na jeho příchod – diví se příčině toho,

jeho mírnost pak dává, že ptáci zvěděti mohou

věci doposud tajné a odít je do svého hlasu.

Slyší je a nazývá bratry: „Podivuhodné,“ zvolá, „dílo

prvního tvůrce! Který těla vaše zavěsil vzhůru,

peřím obalil potom a oděl v perutná křídla,

cesty vám stanovil přímé a zbavil překážek všechněch

v nebeské oblasti volné a v čistém éterném vzduchu,

vy nemáte naši tíži, co nás tu ku zemi tiskne.

Vás, ryby, jakkoli stvořil z téže výchozí látky,

nadal však vznešeností, jež od první zcela se liší,

dal vám rychlejší pohyb a pro něj prostorné pole,

svobodu máte větší a vybrané je vaše jídlo.

Tedy společně chvalte Boha a blahoslavte jméno

toho, kdo poctou tak velkou pozvedl životy vaše.“

₂₀₅ Ó tvořící podstato věcí, ó slávo, jež překračuje smysly,

přesto však dáváš se poznat vprostřed stvořených věcí!

Lidskými hlasy se chvějí a hýbají struny lesa

v radosti, že služebník Boží jim přináší kýženou krotkost.

Protože Stvořiteli kdo se oddá, ten i stvořené

podřídí sobě – ničeho není, co snad hlasu by jeho

oslyšelo, když též on sám naslouchá božskému hlasu.

Tak mezi opeřené tvory přišly vlastnosti lidské,

cokoli nařídil on, to zdá se, že pochopili oni.

Neboť byť i se druhy liší, hlas mají přec jeden,

jednomu každému dán je cit ten vzhůru se vznésti

a chválit Boží jméno melodií každému vlastní,

jež dala příroda jemu, tak duní společným zpěvem

vůkolní vzduch, ozvěnou kopce a lesy vracejí píseň.

Ty zpěvy více ho těší než kytary zvuky a lyry,

naplněn radostí zdvíhá vzhůru k nebi své ruce,

unášen uprostřed zpěvu ptačího na všechněch stranách

František plesá, ptáci si sedají na něj a strpí

i jeho dotyk a nehnutě dlí na okraji tuniky volné.

Žehná ptákům a sladkým volnost dává jim hlasem:

propuštěni vzlétnou a odrazí od země nohy,

do výše zamíří nebes, svá těla nadnášejí křídly.

 Další