Kniha sedmá

   Sedmá ukazuje kniha, jak František učil své bratry

   modlit a jak bdícím se ukázal, ač přítomen nebyl;

   jak pečoval o to, aby byl nicotný pro svět,

   a jak ho zápal pro mučednictví vehnal do zpěněných vln.

₁ Jednou naň zbožní bratři důtklivě naléhají prosbou,

aby je František naučil způsob, jak mají se modlit.

„Protože všichni jsme,“ k nim praví, „zachváceni hříchy,

proto má modlitba vaše stále usilovat vzhůru

přes prostředníky, aby nevzlétla ve svévolném vzmachu

k nebeskému kůru, tak prostřednicí svatá Panna

Maria ke Kristu budiž, prostředníkem ku Bohu Kristus.

₉ Panna pak zdravena budiž od vás as takovou řečí:

Ó Matko zbožná, zdrávas, Maria, darů plná,

Pán s tebou¹ budiž, požehnaná tys mezi ženami,

požehnaný života tvého plod²; a modlitbu tuto

ať v zbožnosti své opakuje každý z vás znovu.

Takto když radosti první zas vzbudíte u jeho Matky,

uvede vás v radosti poslední Kristus, byste je snesli.

Po pozdravení Matky takto se začněte modlit

ku Kristu: vzýváme Tě, Kriste, jenž na nebi vládneš

i na zemi, Tobě blahořečíme, ó Ukřižovaný,

kterýs na Kříži uzdravil muka, kterýs vykoupil

svou smrtí smrtelné plémě. Prostřednictvím jejich

pak k nejvyššímu Otci ať nese se i přímá prosba:

₂₂ Ó dovol, Otče náš, jemuž se nebeský koří

dvůr, ať božskosti Tvé se jméno posvětí Tvoje:

přijď království Tvé a buď vůle Tvá jako

na zemi tak i v nebi, chléb náš vezdejší

dej nám dnes a odpusť nám naše viny tak,

jako viníkům našim odpouštíme i my

a neuveď nás v pokušení, leč zlého³ ať zbaví

nás Dobrota Tvoje, s níž všechno vůkol jsi stvořil.“

Tyto a modlitby jiné též, jimiž je možné vzývat

milost nejvyššího Otce, takové své bratry učí

v prostotě zbožnosti jejich, jež vpravdě tak nesmírná byla,

že slova kněze nést soudila celistvou pravdu.

₃₄ Tak tehdy jednou se stalo, když k svaté zpovědi zašel

ke knězi jeden z bratří, že řekl mu při rozhřešení:

„Měj se na pozoru, bys nestal se pokrytcem, bratře!“

Onomu o sobě slovu více než sobě samému věřil,

sténal v zármutku těžkém a nijak se utěšit nedal

ve své bolesti, když ho konejšil některý z bratrů.

Za pokrytce se měl a soudil, že to zcela jisté

je, protože výrok takový kněz učinil v pravdě.

Konečně František konec učinil těmto tlachům;

vykázal strach jako marný ze srdce svého bratra.

Slitovná jeho řeč pronikala i přes tvrdou slupku

srdcí a pozdvihovala ty, kteří klesali dolů,

naději ubohým nesla, slepým světlo a útěchu smutným.

₄₇ A aby mínění bratrů v tom nebylo nepevné ani,

jakou as u Pána váhu má – poučení přišlo k nim shůry.

Téměř uprostřed noci, kdy slunce v nejvyšším bodě

stahuje protinožců stíny, když učitel od nich byl vzdálen,

část bratří ve spánku leží, část prodlévá v modlení a hle:

spatří ohnivý vůz, jak z éterných prostor se snáší,

na němž cos jako koule sedí a jak slunce září,

vibruje na všechny strany kruhový jas a zrakům

bratří dívat se zpříma brání, jak bič je ten oheň.

Jeden druhého budí a zve k tomu podivuhodnému

divadlu; navzájem tážou se, co asi tento vůz

nejspíše znamenat má. Nejprve výklad se liší,

posléze shodnou se, že Františkovu duši

koule dokonalou značí, vůz čilou, záře blaženou;

z toho bázeň je pojme, zda prázdné snad nezůstaly údy.

₆₂ Protože prorocký duch mu shůry nebes byl dán⁴,

poznával, koho volí a na koho s obavou míří

osudu věčného řada a spojitost nejvíce pevná,

aby zlé zavrhoval a vyvolené následovat nechal,

se vším se úsilím snažil a podobné v radosti spojil

s sebou a nepodobným se vyhýbal, učil však obé

nikým nepohrdaje, tyto tříbil a podpíral ony.

₆₉ Přišel i Richerus bratr, a protože osudu smysl

a tajné prostory mysli mu nikterak nebyly tajné,

když o přestupcích svých přemítal, jež byl kdysi spáchal,

bojí se, že František zví to též a on pak naději ztratí,

že by kdy v plnosti mohl dosáhnout u něj kýžené přízně.

Jeho osloví takto František, aby zvěděti mohl,

že ví o jeho strachu: „Čeho se, Richere, bojíš?

Nezhrdám tebou, ať jsi kdy cokoli spáchal,

neboť se zželelo tobě činu a zasluhuješ milost,

nejistý nebuď už více, že s tebou je má velká přízeň.“

₇₉ A aby povzbudit mohl ještě více své následovníky,

táž schopnost najevo vyšla zas jindy znamením jiným.

Když opět se vespolek sešli, a učitel nablízku nebyl,

bratří ve shromáždění, vyzván byl bratr Antonín, by dík vzdal,

zvolil on toto téma: Náš Pán, Ježíš Nazaretský,

Král židovský⁵, a když celým svým srdcem se k nebi

vzepnul a své oči vzhůru upřel, tu spatřil on náhle

Františka s roztaženýma rukama ve tvaru kříže.

A aby nevznikla mýlka, že hříšným to vzniklo klamem,

z nebe se rozlila sladkost jakási a mysl bratrů,

co tu dokola stáli, naplní nadšení zvláštní.

Tak nyní a zas a způsobem přečasto různým

představuje nebeská přízeň jej nikoli nicotného,

v nepřítomnosti, již ne zcela patřícího zemi,

v nebeském království doma nalézá služebníka svého.

Tomu, jemuž se nad svět nemohlo nic světštějšího zdáti

a jemuž vlastního nic než žádné vlastnictví nemít.

₉₆ Přestože svému tělu nikterak shovívat nechtěl,

jednou ho horečka mocná přinutila živit se masem.

Uzdraven pocítil lítost, že ochutnal krvavý pokrm;

vymyslí pro sebe trest: nařídí tedy jednomu bratru

laikovi přísně a rázně, aby mu nasadil na krk

ohlávku z provazu a po městě za ni ho vláčel

Assisi volaje tak, jak hlasatel při dražbě činí:

„Ejhle, občané, pokrytec zasmušilý, parazit žravý,

který tváří v tvář vám hladovění chválí, leč nectí,

protože kuřátka tučná si chutě do břicha nacpal.“

Diví se lidé a praví: „Za jen jedno masité jídlo

se tak urážet dává a snáší to; co bude s námi,

kteří se po celý čas živíme krvavou stravou

a netoužíme po jiném než po pozemských věcech?

Buď tedy svatí jsou blázni, neb my jsme rod zhouby hodný.“

₁₁₂ Toto František také nařídil jednomu bratru,

když kdysi byl u mocných občanů přijat s úctou,

aby mu náhodou pýcha nepozvedla sebevědomí příliš,

aby mu nadávky bratr přímo do očí říkal,

nazval ho skrblíkem z Alp a tím, kdo provádí obchod.

Pokoj bratrovi nedal, dokud nesplnil příkazy všechny,

jakkoli přísné se zdály a také skutečně byly,

nemohl odpustit sobě, že mezi mocnými seděl.

Za jeho hanlivé výtky mu oplácel laskavou přízní,

za výčitky poctou a za drsné nadávky chválou.

Zvykl si František říkat: „Schvaluji, bratře, vše to,

co říkáš, neb nesluší se, by nechtěl snášeti právě

takové věci syn Petra z Bernadone a trpět.“

Takto a někdy i jinak unikal bez bázně a studu

nástrahám všem, které vynášívají člověka k pýše;

očekával den Páně, který zjeví obsahy srdce⁶,

ničím se odradit nedal, by nečinil též dobré skutky,

na něž lidský den se zalíbením shlíží, a takto

strávil ve vojenské službě již trvání šestého roku.

Ničeho nežádá sobě mimo ryze nebeské statky,

jeho osud zůstává stejný; stálému nástrahy žádné

neklade, které by bez odkladu na křídlech nepřeletěl směle.

₁₃₄ Předlouhá doba krátkou připadá nebeskému muži,

málo si váží toho, že tolika dní pokrok zažil,

byť i se zdávalo jemu, že smutné se odívá žertem:

žert chodí ve smutku a hladovění sytí, leč strava

přináší hlad, klid namáhá a námaha spočívá v klidu;

přec není spokojen s tím, že zápasy těla pohnul

až na samé hranice sebe, chce dále prolitím krve

vlastní zápasit za svaté Kristovo jméno⁷.

Touhou po smrti plane úzkostlivá ušlechtilost duše,

mrzí ho všeliký odklad. A aby vládcův hněv

nechyběl ni surovost strážce, či věci samotné čest,

v mysli se rozhodne k plavbě, aby zpět povolal k víře

ty, co uctívají modly, by zvěděli, v co třeba věřit⁸,

aby ty, kteří pouze pro svět žijí, což rovná se smrti,

pro Krista získal⁹ nebo on sám jak ztracený pro svět

s Kristem žil¹⁰, což jediné lze nazvat životem pravým.

₁₅₀ Martyriem touží dovršit svoje pozemské práce,

odejít hodlá až do perských končin, však uvnitř

hoří církevní dům, kdo jiný z venku by našel se,

aby jej střežil¹¹? Vždyť víry potřebuje vpravdě Ital

učitele výmluvného spíše než Peršan – o lidu řeč je,

neb řečníků pro šlechtu dosti. Peršany jediný blud

svádí, však Italům je suma celá jejich zhoubná.

Peršan zachovává od počátků uznaný rozkol,

Ital pak přijatá víry odvrhuje pravidla daná.

Jediné hereze otec a ochránce známý je Peršan,

Ital je vynálezcem dalších třiceti dvou.

Je zde i okolnost další, jež volněji hřešit jim dává:

otroky Syrové jsou, Italové svobodu mají.

Vždyť oni úrodu první, jak kdysi stanovil zákon,

Bohu nedávají, pouze desátek – bez soudce hřeší.

Neboť i kdyby Svatý otec je všechny vyobcoval z církve

či rozhněvaný císař jim hrozil vypovědět válku,

nedbají o to pranic, na nic z toho nemají ohled,

ač oba je spojili se jhem a daň si stanovili rovně.

Lidu je tisíců tolik, že žádný by nemoh je spočíst,

každý z nich vojákem je a také zároveň rolník;

vojákem, neboť má sílu, rolníkem, že nenávidí pány.

Leč zmlknu – někteří bojí se veřejně sdělené pravdy.

František zbožný a prostý drží pohromadě všechny¹²,

nezná žádného hříchu a není účasten viny,

vychytralé vidí a věří, že občané moudří

v Itálii bydlí a že nebude jim nikterak učitel chybět.

₁₇₇ Proto do Sýrie plavit když se přes mořskou pláň toužil,

vsedne na loď, avšak hle – tu povstane protivný vítr,

moře se úžinou stane a zdárnou být přestane cesta,

vítr zmožené plavce zažene až ku getským břehům.

Toužebně na Zefyr čeká, však drží ho východní Eurus,

konečně František cítí, že povstává ze severu Borreas.

Již se k návratu chystá, když kupředu nemůže plouti,

tak Kristus služebníkovo přání, byť i prospěšné bylo,

zapuzuje pro užitek větší, a proto odepře Parthům

učitele radostné zvěsti a Ausonům jej takto vrací.

 Další