Kniha pátá

   Pátá vypráví kniha, jak plně příkazy Krista

   tunice svěřil své tělo a opásal tříuzlým lanem

   a jak se co učitel zjevil, ač nikdo ho neučil předtím;

   napojil novinou sladkou ty, co ho následovali.

₁ Ze všech míst právě toto si nejvíce oblíbil, zřídka

jen odtud se vzdálil: bez hnutí tu přebýval stále.

Příbytek opravuje, šlechtí zahradu, obživou skromnou

život svůj udržuje a nikoliv nákladné šaty,

jaké dřív nosit byl zvyklý, leč poustevnické teď nosí.

₆ Když tam prodléval takto, zatoužil v kterési době

po tomto evangeliu a chtěl je zas slyšet čísti:

vyslal Ježíš učedníky¹ a dále, když pobožnost řádně

odsloužena byla, prosebně a pokorně žádal,

aby mu laskavě kněz objasnil Vykupitele

slova a evangelium, co pro ten den čteno bývá.

Předpisy evangelia mu ochotně vyloží kněz

jednotlivě a tak, jak po sobě řadí se v výčtu,

jak Pán vysílaje učedníky do světa kázal

jim spokojit se prostým oděvem a neobuti kráčet,

nenést zlata ni stříbra, ani na peníze pásu,

nemít na zádech mošnu² a hůl v ruce. František uši

horlivě naklání, by slyšel knězova slova,

Duch Páně se ubírá do něj a zcela charismatem plní³

hruď jeho a učí ho tajnou znát do nebe stezku.

Nikdo doposud onou se do nebe nebral cestou,

kterou František našel jak nový plod vroucího nitra,

plný požehnané touhy, by naplnil spravedlnost všechnu⁴,

nechce glosovat nic, leč textem se samotným řídit,

samotná slova ho vážou, jim on chce v věrnosti dostát.

Známe případy mnohé, kdy alegorie má svoji platnost,

samotnou ale překoná slovo psané, kde parabola žádná

neodívá autorovu mysl: věcí samou jsou jeho slova.

₂₉ Když tedy vyslechl to, co si zvěstovat žádal,

porozuměl hned lépe než vykladač, a aby nebyl

pouze posluchač slova, nýbrž činitel⁵: „Sluší se,“ praví,

„abych činil to, co mi poroučí Kristus, a to je,

co chci, co slibuji, po čem do morku kostí já toužím.“

Řekl a kromě tuniky odloží veškerý oděv,

co právě na sobě měl: nestrpí prut aby ruku,

by nohu ozdobil střevíc a břich byl obklopen pásem.

Kutnu si upraví tak, by vzhled měla a formát kříže,

aby znamením tím nepřítele potřel a vyhnal.

Vydrží také to, že místo pásu provaz mu slouží,

vždyť Bohu odvahy nemá hříchy ku pomstě nechat:

stal se sám sobě i proti sobě svědkem i žalobcem, rovně

i soudcem, v tom nebrání ni řády světského práva.

Poté, co roztrhl jej vážící rozumu pouta,

odsuzuje sám sebe a údy, jež planuly žárem

svodů, svazuje třemi jak chycené lupiče uzly.

₄₆ Žáky své pokyny Boží uctivě zachovat učí;

Ježíšovým žákem on sám se stává a lidu

učitel, který proti Fúriím v boj vykročit touží.

Je to nová vojenská služba, kde válčí se ve jménu Krista:

jak tu kořisti své milosrdně dochází zbožnost

na těle, zázrakem tak moudrost vystrojuje mysl.

A aby předpisy Páně následoval nikoli marně,

myšlením vyvažuje vzhled, který na těle ztratil.

A tak neznámé věci se zřídlem mu pégaským stanou

a Parnasem s hlavami dvěma: najednou je v učení první.

Neboť z příčiny vyšší se rozněcuje duchovním ohněm⁶,

odkud má ve zvyku vzejít pravá smyslu slov znalost.

A tak neučen nikým učí mnohé, když vznešeně říká,

co rozměry překračuje lidské. Známí, již v nižádné době

ho co žáka zřít mohli, žasnou v něm učitele seznat.

Takový je jejich závěr: „Nic se neučil, nemůže učit.“

Tak si nauka právo přednášet na základě praxe

činí, a jestliže má se tak v přirozené praxi,

tehdy má věda své místo. Tam však, kde nestačí úzus,

také se nauka zmýlí, neb jsou tu zázraky ve hře.

Příčiny těchto jevů za nepoznané předsudky lidské

prohlašují: vždyť učitele nepostrádá ten, kdo má býti

vzdělán, vnějšího: Duch svatý ho vzdělává zevnitř.

František to, co od něj jak učení v milosti přijal,

předává. To, co totiž naučí Bůh, laskavěji v srdce

proniká a také z úst pak vychází v jasnějším tónu.

Ach vy tajemství božská, jež všem lidem jste skrytá!

Ten, který nedávno sotva kvůli Němu opustil věci

Pozemské, hle: zvrácené obrací, kdo zvrácený býval

sám, a sotva obrátil sebe – učitel vynikající

je pro svoje spoluobčany a druhy někdejší z školy:

tam, kde za hlupáka byl, tam se teď velmi diví,

že pravou dosáhl moudrost ten, který šílencem zdál se.

₇₉ Vcházeje do kteréhokoli domu předesílá na samém prahu:

„Pokoj tomuto domu“⁷ – to jest pokoj všem, kteří tam bydlí.

To zdravení jeho je způsob, ten stejně počestným

i zavrženým skýtá, ten občanům i cizincům

zvěstuje, ten pronáší pro věřící obého rodu.

₈₄ Tak v Assisi osamocen muž jediný ve stopách kráčí

muže takové síly a předvádí, že je možné

chudoby břemeno nést a pohrdat bohatstvím světa,

jež je prchavé jen. By ho nezdupal nepřítel,

sám po sobě dupe a nuzného následuje nuzný.

₈₉ Totéž i Františkův přítel činí, muž přemocný v obci

assiské, bohatý statky, Bernard, a také půdou.

Neboť patří na skutky Františka svaté a život

vynikající a zvažuje, jak velké škody

přinesla jeho spáse dosavadní životní cesta.

Nejednou a nikterak zřídka, ba častěji a skoro stále

naslouchá, jak vnořen v žalmy a v další posvátnou práci

zabrán je zcela: neodpočine si nikdy oltář a ani

noc určená k odpočinku od svaté Panny a Boha chvály.

Plný je Boží ctnosti, kterou monstra se krotí,

chytrý je ale i had, bdělý drak, tak na obě strany

František zápasí, svou chytrostí jde proti hadu

a bdělostí proti draku. Diví se, že nepřestává nikdy

přítel jeho a na lůžku spánku nepopřeje sobě.

Brání mizení páry a také rozptylu kouře

společně sdílený prostor a vůbec se vyvětrat nedá;

cela je maličká, a to jen ku spánku svádí.

Ač se vzpouzejí oči a boj svůj úporně vedou,

přece spočinout musí: tehdy alespoň jazyk

modlitby v polospánku šeptá a nakrátko v dřímotě strne.

Příkladem tímto se Bernard ochotně vésti nechá,

duše jeho oblékne pancíř Víry a Spravedlnosti

zbroj⁸ – jak bojovník nový on horlivě bojuje s starým

nepřítelem a v tábor směle se Františkův bere.

Není divu, že soupeře s takovým vůdcem

prodá všechno a chudým rozdá⁹, v duchu evangelia

život svůj vede dál a nerozlučným druhem se stává.

Vítězství dobytá na tomto světě pak mnohé

lákají příkladem a v srdci jim vzbuzují lásku

k duchovnímu boji: spatřená ctnost stoupence táhne.

₁₁₉ Zápalem jeho stržen se obrátí i z občanů další

prostý muž bohabojný, co souvisle po čas dlouhý

zápasil, až jistoty dosáh, že vítězství konečně kyne.

Ostatním zanechal příklad, jak opustit jalové věci.

₁₂₃ Pátý po bojovém erbu zatoužil a po témže boji

proti Líticím Egid, jenž aigidou pestrou svá prsa

pokryl, aby tam, co se zaskví, vystoupilo pravé slunce¹⁰,

jeho světlem se velmi blýsklo zlato víry a kříže,

čistoty nachový plášť a ústrků hyacint luzný.

₁₂₈ K kupředu jdoucímu šiku se sedmý bojovník přidá,

přijme i stejnou výzbroj; bratr Filip, co změnil se zcela

po svém příchodu v srdci, vždyť to, co nebyl kdy slyšel,

mluví¹¹ a to, co nebyl znal, učí – věru diví se všichni,

jejichž osvěžil srdce a sluch též opojil hlasem:

ten, co se nenaučil nic a nedávno všeho byl prost.

₁₃₄ Nováčky František v službě, samotný i jak první voják

i velitel pobízí k boji, činům vykazuje postup

a slovům míru, káže, že žádným z nich se nedá

prokázat ctnost: pouze mysl, již rozkrýt má poslední soudce,

zápasit má neustále, by potlačila první hnutí,

aby z popudů prvních nevznikaly následky další.

Muže planoucí láskou učí pro nebeský triumf

všechny způsoby boje; jak potřít lze duchovní monstra

a na nich triumfu dobýt: tak doklady prvních mužů

a příkladem vlastní ctnosti prospívá shromáždění bratrů.

Mají takového vůdce a soudí, že radosti nebes

světská utrpení nynější se nemohou rovnat¹².

₁₄₆ A protože malý jen počet vede do bojů proti

tolika Líticím a netvorům, žádá si z nebe,

aby mu posvátný Vůdce ukázal, zda následovníků

více uhlídá – do slov modlitby vnoří se zcela,

proniká modlitba¹³ jeho a celé naplní nebe,

přítomného Boha zří v přímém aktu své vznícené mysli.

Když v něm prodlévá vnořené ostří jeho mysli,

pramen čistého světla mu vleje Duch svatý a v něm

spatří bezpočet bratří, co z národů všech kdy vzejdou,

jakoby přítomných zde: je skutečně vidí a slyší.

Františkovu výzbroj nesou všichni a učitelem,

vládcem zvou ho a otce a pána vyznávají svorně.

₁₅₈ Šťasten je, že mohl spatřit takovouto družinu četnou,

z vytržení mysli¹⁴ se vrací a zase vnímaným bratřím

vypravuje po pořádku, jak vzorové bratry

spatřil, jak v řadách jdou za jeho válečnými erby,

ba spíše jak půjdou – tolik totiž Řád jeho svatý

bude čítat vyznavačů: nezdrží se žádná část světa.

₁₆₄ Taková slova praví laskavý otec mírnými ústy,

jemuž doposud tane v duši vidina jakás,

složená z toho, co zřel; cítí, jak probíhají formy

různé přes jeho smysly a v uších mu ozvěnou zvoní.

A aby nemyslel, že byl to spánek, co pojal,

ideje dvě, jež pevně se byly do smyslů vtiskly,

nezapomíná a nadále i jeho smysly v té změně žijí.

₁₇₁ Radost větší tak pojmou než obvykle bratři menší,

jež otec rozveselil přítomný a budoucí bratři.

A aby nevznikl názor, že věště si vymýšlí pouze,

mnohé i další zvěsti o své budoucnosti šíří

a osudu stránky skryté zas takto zjevuje bratrům:

„Nejprve sladké plody nám k hostině předloží, potom

poněkud sladké jen, synáčci, a nakonec hořké.

Sladké, až bude schválen náš nový Řád, sladké

částečně, až zdánlivé protrpíme skandály bratří,

zcela hořké, vonící ale tehdy, až po celém světě

rozptýlení bratři v lidu obecném nevoli vzbudí.“

₁₈₂ Mezitím další muž dobrý a řádného žití,

aby se lepším stát v Kristu mohl a jeho život

ještě chvalitebnějším, přistoupí, by zbraně se chopil

a válku udatně vedl pod udatně již bojujícím

Františkem, bojovník svatý pod svatým vojevůdcem.

₁₈₇ Když takto se naplnil osmi počet, povolá všechny

a po dvou¹⁵ vysílá své žáky František ve svět,

aby vyučovali, co poznali umění boje.

Přitom jim na srdce klade, ať cokoli jim se udá,

udatní byli v boji a v zápase vždy trpěliví¹⁶,

ve svých předsevzetích stálí, za přízní se nehonili,

aniž se před neštěstím třásli, leč s podezřením

přízeň pozorovali a neštěstí raděj na se brali.

Nikdo se neutuží bez nebezpečí, bez utužení

nelze bojovat vůbec, bez války neexistuje triumf

a nebes království¹⁷ bez triumfu nemůže povstat.

₁₉₈ Jim tato adresuje slova: „Uvědomte si,“ praví,

„jaká je vaše situace, a nevěřte vůbec,

že život jiného cos než boj a válka věčná,

již sobě vypověděly navzájem si protivné strany.

Z nebeské krajiny duše a ze země pocházejí těla,

protože z těchto podstat jsou složeny, duši je vlastní

pro lehkost k obvodu pohyb, zatímco těla zas

tíže ku středu táhne; jedním však pohybem z obou

část jedna musí se druhé svým vlastním okrajem dotknout.

Je vůlí sloučeného: které právě dá přednost,

ta je silnější část a táhne druhou, protože složka,

jež z obou jednotu tvoří, takovou bude i zvláště.

Jestliže převládne tedy pohyb duše, směřují obě

do výše, jestliže těla, pak obě berou se dolů.

Tyto dvě části jsou jeden člověk a někteří mají

naději, že se shodnou. Jaké však souznění Krista

s Beliálem¹⁸? Každá z těch částí svým pohybem táhne.

Poraženou jen každou z obou lze táhnout, a proto

je třeba se snažit, aby vládnula lepší – horší zkrocena byla:

nikoli duch byl k tělu hnán, nýbrž ke službě tělo

ducha¹⁹. To co pět služebníků těla zachytí,

druh duše nejvěrnější – rozum, stěží spoluprožívat

touží a uondanou mysl osvěží, nestrpí ale,

aby se sladkostí jinou ozdravil samotný smysl.

₂₂₂ Ale na chudoby šňůře je jakoby taženo tělo,

bez toho tíž mělo by vlastní – tak pohyb své duše sdílí

a na její síle má účast, neb nebeské, duchovní snahy

stále sleduje ona a k zemi nehledí vůbec.

Chudoba střízlivosti je totiž svobodným sídlem,

pro ctnosti bezpečný klid, ta nedá se vahou jmění

potlačit. Z loupeže nemá strach, jalové věci si hnusí.

Přece je podezřelá mnohým – leč ten, kdo vyznává

vojenskou službu Kristu a není trpělivý dosti,

koho Fortuna tiskne – je slabý, komukoli zdá se,

že chudoba je tvrdá věc: pod břemenem takým

nezakolísá, kdo rád se je rozhodne nésti.

Jak jen kdokoli chce, z nepatrného radost mít může:

toto však obzvlášť je těžké, leč uvědomělá

kázeň opouští zvyk a častý čin utváří mravy.

Když si malověrní na chudobu stěžují, proti

člověku, jenž radostný je, ne proti chudobě hřeší.

Kdo ji pak nemůže snésti, nesnese ji donucen v nouzi.

Kdyby ji snášel chudák, snesitelná byla by nouze

jakákoliv: žádný však nemůže existovat chudák

tak trpěliv, by snesl chudoby jen o něco více.

Tam, kde je svobodný poklid a dlí jen svoboda tichá,

člověk se nerozptyluje malicherností Fortuny, modlí

se však a rozjímá a na mysli má jediné dobro

nejvyšší a na nejvyšší věci též soustředí síly.

Tu chudobu za vůdkyni mějte, ta budiž učitelkou vaší

a vaše tváře nebudou zahanbeny²⁰, jím samým totiž

Bohem je spravedlivě dáno, aby ty, co není s to

je potěšit světská sláva, těšila ona sláva nebeská.“

 Další