Kniha první

   První popisuje kniha, jak žil František světsky,

   až ho Boží vyvolení, tu ho sužujíc těžkou

   horečkou, tu ho lákajíc zbrojí zářnou,

   obrátilo a zažhlo láskou k pravému dobru.

₁ Opěji svatého vůdce, jenž objevil umění první

přízraky krotit a věnoval bratrům je menším.

By nejen ostatním svítil, ač sám by postrádal světla,

rozechvěn vlastní zkázou, činem předeslal slova,

za příklad poskytl sebe a svoje osobní skutky.

Tělu dal duchovní pouta, rozkazy niternými

zhubil nepřítele a nohou holou svět zdupal.

Ať pověst chabě triumfy spřádá krutostí skuté

a dobyté zbraněmi ze světských, nicotných kovů:

více se zaskvěly tyto činy nového věku!

Protože s Františkem srovnán, co vykonal Iulius vlastně,

či Alexandr pamětihodného? Nepřítele Caesar

zdolal a svět Alexandr. Obojí František zmohl.

Porazil nejenom svět¹ František a nepřítele,

nýbrž i sebe sama, v té válce vítěz i oběť.

₁₆ Vojáku Kristův², co jediný stigmata Žití

nad smrtí vítězícího v své mysli skrytě jsi nesl,

Františku, tělem ve smrti jsi světu je naplno zjevil.

Přijmi básníka službu a pocti Minervu skrovnou

zpěvem slavícím tvůj činy vznešený boj!

₂₁ A ty, Svatý otče, ty, Řehoři, pastýři dobrý,

devátý, jenž se modlíš za hříchy svého stáda,

ostříháš pastviny jeho a velikost božského jména,

zachovej přízeň mi svou, prosím, a laskavě přijmi

tuto maličkou věc, ty, jenž jsi vznešenost sama.

₂₆ Františka rodná zem je jakoby zalita sluncem,

tak záblesky nevídanými rozkvétá chovance svého

Assisi, překrásné město a prastará slovutná obec,

jež se nad údolím strmí naproti spoletské skále,

visí na kuželu hory porostlé olivovníky,

odshora směrem dolů své domy po stráni střídá.

₃₂ Matka šlechtična byla a otec obchodník pouhý,

ona prostá a zbožná, lstivý a prudký zas on.

Jaký to stvoření úkaz? Jak špatně nestálá

se bytnost z protiv tu pojí, co navzájem ladí jen stěží.

Ten, jehož nerozvážně omluvit nelze, vše mísí,

všechno v jediné slévá zbrklý řád tohoto světa.

Ta část, jež vládnouti má, se podřídí druhé, a tak

poroučí služebná část: Podlehne kluzkému silné,

nebeské pozemskému a věčné tomu, co mizí.

₄₁ Než rozum jsou silnější smysly, proto náš chlapec,

opačné mravy když u svých rodičů viděl,

postaven mezi obé, po otci raději zvolí

a cestou horší se bere neschůdnou jakoby zleva,

než aby přímou se bral, přehledným územím žití,

a zprava následoval upřímné stopy své matky.

Neb smysly jsou náchylné k zlému³ a snadněji dolů

sklouznou a těžko jen je k hvězdám poté se povznést.

₄₉ Tak zvrácen a napnut byv jako to lučiště mylné⁴

mladík naslouchá tělu ve všem a duše nic nedbá.

Intelekt neřeší nic, ke všemu slouží mu smysly,

nežene k ničemu ctnost, nic pravým osvitem mysli

nenahlíží a rozumu rada nešlechtí záměry jeho.

Sleduje dobro zjevné a ne ono skutečně jsoucí,

obživu miluje více než život, to své pak více než sebe.

Klamnou lze takovou lásku než prostě omylem zváti,

jíž, kdo klamáván, právě to v nenávist pojme,

co miluje, nebo v lásku to, co nenávidí vlastně.

₆₀ Tak z popudu svého otce, jsa zkažen lakotou jeho,

již hledá šanci ku zisku, již také předstírá znalost,

násobí majetek svůj, lid mnohý klame a vzhůru

míří, návnady klade a čas svůj cenný tak maří.

Mysl však zůstala čistá v přirozené povaze jeho,

netknuta žádným zlem, leč ono obcování špatné

spíše si podřídí dobré, než tomu naopak bývá.

Byl totiž vlídný a štědrý, mírný a přístupný k lidem

a mezi výstřelky hanby zůstaly po ctnosti stopy,

nejasné však a dosud nedospěly k zralému činu.

₇₀ Již jeho mladý věk skoro dovršil třikráte deset

let: tehdy se neřest stává popudem k úderu trestu.

Sklátí ho moc, jíž v mládí nikterak ustoupit nechtěl,

spoutá nespoutaného a zkrotí nezkroceného

proměna pravice Boží, jež zlu konec učinit ráčí.

Tak jako u staré drachmy odkryté po dlouhém čase,

když povrch je obalen rzí a ražbu lze rozeznat stěží,

musí kovářův oheň tu závadu vyčistit zcela,

aby ji neodvrh kupec: tak stejně i mladíka duše

je pokryta nánosy kalu, takže jen stěží lze poznat

v ní odlesk božského rysu: tak těžce vina ji tísní

odevšad. Proto je nutné, aby nedošla trestu,

mrákotný oblak ten rozehnat kovářským ohněm.

Ó mírná sladkosti Boží, ty jeho mírnosti sladká!

Důstojnost její by nedůstojného otroka svého

chránila, neřestného a hýřícího mladíka kárá

a podle práva bije, děsí, tísní a rdousí.

Útočíc nenávidí i miluje, zraňuje, by hojila rány,

děsí, by učila, tísní pozdvihujíc a rdousí,

by léku dala. Zmírňuje spáleninu dech ohně a rána

ranou je léčena, bolest bývá pro bolest lékem.

A tak když nejvyšší Lékař chorobu duševní léčí,

otroka nehodného lichotně silnými šlehy

poněkud nemírně tísní a žene žár po celém těle.

Nejprve jak zvnějšku vkročí a zuří v krajině srdce,

v žilách zúžených pak horečkou vysává šťávy.

Zatímco vnitřní žár sliz v těle rozředí zvnějšku,

takže se rozstříkne vzhůru drahou smyslových nervů,

v hlavě se usadí chlad, vlas zježí a probudí třes.

Nemocný trpí a třesem se zahřívá, teplem se třese,

ztuhnou posléze nervy nezvyklé chlad tento snášet.

Poté co přivykne již nadlouho tomuto stavu,

ustoupí veškerá ztuhlost, nervy chabnou a třes ten mizí.

Zůstává doposud žár a ve své prudkosti spěchá

zpočátku rozptýlit více, než strávil, ale na konci

spěje víc strávit, než kdy rozptýlit mohl.

V těle ubývá krve a dech již oporu ztrácí,

František sužován bolestmi tak velkými naději ztrácí

v přítomný život zcela a v život budoucí také.

A tak když z obou stran dotírá přítomná bázeň,

trpí a neví, co dělat, a mrzí ho nehodný život,

vzdychá a výlevy žalu svými slzami smáčí.

₁₁₄ Oddanost Otce má ohled na jeho sténání srdce⁵,

nezhrdne zemdleným srdcem⁶ a chorého nadlehčí,

vztyčí sraženého⁷ a utěší ve stescích jeho.

Z vůle Páně končí služebníka trampoty všechny,

žádná příčina není, co bránila by Boží vůli.

Když pak se všechen dech vstříc k srdci mu vzedmul,

den nemoci zamezí přístup a příroda sama zhubí

příznaky nemoci všechny a teplem již vlastním

zahřívá jeho údy, tep řídí a moč mu barví.

Churavý pookřeje, když spatří, že unikl z tenat

tak zlého nebezpečenství, v radosti chválí

Lékaře nejvyššího, života Původce, a svého vyznává Pána.

₁₂₆ Poté jednoho dne si vyjde do otcovských polí.

Když spatří stříbřité řeky a louky plničké květů,

lesy zelenavé jak paláce do výše čnící,

přemítá nad smyslem toho a žasne, proč nám se líbí

toto, ač není to svět, leč nebe vlast naší mysli.

Toto za nenáležité považuje a proti právu,

že světské stvoření přitahuje myšlení lidské.

Proč tak pošetile toužíme po pozemských věcech?

Byť i si rozkvétá půvab jich a vlídná k nim rozkoš,

sytí se bohatost smyslů a život bujně si vede,

pochází odtud též námaha, bolest a strach.

Kdo je kdy bez strachu získal a bez strachu vlastnil,

bez bolu kdo by jich pozbyl, jakkoli vtipný by byl:

nikdo tak statný a silný, ledaže zhrdnul by světem,

nepoznal, že k věčnosti jen je nutno přibít své smysly.

₁₄₄ Když takto argumenty si v myšlenkách navzájem ladí:

odměnu nízkou si nízké získá, naopak nejvyšší.

Pamatuje na metlu Páně, která viníka právem

srazila k zemi a churavého pozdvihla vzhůru,

ducha mravy měnit začíná a své tělo krotit,

zároveň se slibem provinění minulá splácet.

₁₅₀ Zatímco nové tak spřádá, staré přesto vracet se cítí

a prostá povaha duše trpí rozličné zmatky

uprostřed vlastního nitra, když sama sebe se táže,

zda za více stojí ty věci, jež rozumem poznává, nebo

ty, které cítí smysly, a proti rozumu vtipu

bezprávně smyslové dno rozmáhá rozpory v duchu.

Zachytí přítomný dojem smysl, rozum však umí

vytušit událost příští. Nedojde k hranicím věcí

smysl: to dokáže rozum, když věci posoudí předem.

Touží po hostinách smysl, také po lákadlech lásky,

za bohatstvím se pachtí a hodnosti jsou pro něj vrchol,

těší ho pochvala lidí – není s to pokročit dále.

Život bez ohraničení je předmětem rozumné touhy,

radosti nebeské obce, blaženost rajská a zpěvy,

jež vyzpívat nelze, a světlo, co povahu nemá.

Když takto souměřitelnost ty věci nemají zcela:

nesmírnou silou vpravdě vládne zběsilost duší,

s níž chtějí do věcí nestálých přimísit věčnost,

nebeské do pozemského a bezměrné radosti k malým!

Jejich vzájemná srážka zajisté přináší důkaz,

co mluví pro zhrdnutí světem, avšak pro lásku k němu

není s to úvaha pouhá ho přesvědčit, neb nezkušený

je dosud František soudce a v úskalí narazí snadno,

když nemluví pro správnou stranu drže se důkazů jistých,

nýbrž v nitru je zviklán a maně se k bezpráví kloní.

Přesto však z výsledku nelze tu uvalit chválu ni hanu,

až dokud konečný výrok neodkryje soudcovo ledví.

Tak mysl se do výše žene a zase do hloubi klesá,

když nové návrhy dává, a přesto se ke zvykům vrací.

Ty návrhy nemají pevnost, ale je to, jako když loď

zmítána bouřlivým proudem doplave k protivným břehům:

tu k smyslu, tu ku rozumu, když zaduje severák vášní,

či naopak do plachet se opře spásný van z jihu.

Snadné je do zkázy sklouznout, dlouhá cesta je ale

ku zdraví časem i mravem, je těžké povzbudit síly,

na co člověk si zvykl, to obvykle opouští těžce.

₁₈₇ Mezitím jeden občan, nejbohatší z celého města,

zbožím naplní vozy a vyšle spřežení mnohá

na cestu do Apúlie a jinak prý vrátit se nechce,

než by se zdarem dojel a mnohého zisku tam dosáh.

Když se František doslech, že onen za ziskem míří,

o něco více než jindy on mocnou žádostí vzplanul:

chce se stát druhem v té cestě a sdílet i výhody zisku.

Když pak už přípravy všechny k pochodu hotovy byly,

k odjezdu schýlil se čas a soumrak přivolal noc.

Ve svítání jak přecházela noc, tu mysli obou

již cestují do Apúlie, zatímco leží jich těla

a údy zahalil spánek – v něm mysl svůj ostříhá osud.

Ať už s občanem oním chtěl jakkoli naložit Bůh,

vůči Františkovi dál rozvíjí své zbožné dílo

nebeská milost, jež ráčila tvrdosti srdce

léčit skrz mysli zmatky, když tu ožijí náhle

semena choroby té, jež sama zhubena byla.

Již jizvy vrací se v rány, když mezitím ten,

kdo vína ulil již dříve, oleje⁸ přidá tu nyní,

a koho silou dřív pokoušel, toho sladkostí zkouší,

aby lichotky pohly tím, koho nezměnil bič,

aby se podrobil rád, kdo potřen se na odpor stavěl.

₂₀₉ Když smysly obestřel spánek a mysl nazírání mohla

svobodně výsledky zřít jsouc čista a v ryzím stavu:

vytržen František z sebe⁹ zří, jako by dům jeho plný

všeliké výstroje byl: jako pancířů blyskotných třeba

s lesklými pláty, mečů vybroušených v ostří

a oštěpů ústících ve hroty, též přílbice lesklé

posázené drahými kovy bys zřel, i zlatavé štíty.

Ze svého zření se těší, když tolik cenností spatřil,

raduje se i žasne: vždyť nebylo obvyklé doma

zbraně tak olbřímí vidět, ale jen také, co Flandry

nikoli pro válku strojí a ryšavý Albion tkává.

₂₂₀ V sobě se táže němě, kdo že ten pán je této

výstroje všeliké – tu z nebe mu odpověď zazní:

„Tebe a druhy tvé Bůh poctí výzbrojí touto!“

Tak procitne v radosti velké a cítí, že bude šťastný

pro něho tento pochod, ale čím jemněji pátrá

v sobě, tu soudí, že dar ten se netýká světa:

dobytí triumfů pravých spíše než světských mu značí.

₂₂₇ Proto se k duchovním bojům chystá a záměr svůj mění,

pojímá rozhodnutí, že v Apúlii již putovat nechce.

Z jakého důvodu totiž, když sluší mu pohrdat ziskem,

by pracoval pro zisk? Změnil se, a co dříve mocně

si cenil, teď zhrdá, a po čem se horlivě pachtil,

před tím prchá, a nenávidí věci, co v oblibě choval.

Násilí na sobě páchá a myslí, že království nebes

se silou dobývá¹⁰: proti sobě sám bojovat zkouší.

Zbavuje se svých mravů zkažených v období dlouhém

a cenu jen jako hnůj má pro něj obvyklý zisk.

₂₃₇ Nepříliš vzdálena z města, již dlouho opuštěná

byla v zemi prastará krypta, tak jak to v Itálii bývá.

Tajně se rozhodl František uchýlit do ní.

Vroucněji, než je zvyklý, a horlivěji se modlí¹¹,

aby ho obrátil Pán¹² a mysl kotvící v nebi

vyvrátit nestrpěl nikdy a zpátky v pozemské klesnout.

Příznivě přijata byla na výsostech jeho žádost,

stvrzena pravicí Boží¹³ a pečetí svatého Kříže,

jenž je života dárcem: nepřítele překonat mužně

dáno je jemu a již nebažit po mizivých věcech.

 Další