Řehole svaté Kláry

Řehole svaté Kláry byla nejprve 16 .9. 1252 schválena kardinálem Rainaldem, protektorem řádu, a následně pak schválena papežem Inocencem IV. v bule Solet annuere z 9. 8. 1253. Následujícího dne ji sv. Kláře doručil menší bratr z konventu sv. Františka a den nato zemřela. Řehole se sice zachovala v několika rukopisech, ale ty již dnes nejsou důležité, neboť roku 1893 se našel samotný originál papežské buly, který zmíněnou řeholi obsahuje. Svitek byl zašitý v hábitu svaté Kláry a přišlo se na něj při vyzvedávání jejích ostatků. Klára sama svou Řeholi nazývala Způsob života Řádu chudých sester – zřejmě aby zdůraznila souvislost s Františkovým Způsobem života pro svatou Kláru a její sestry, který Klára zakomponovala do 6. kapitoly své Řehole. Jsou známy i prameny, ze kterých sv. Klára při tvorbě své Řehole čerpala: Řehole sv. Benedikta, Hugolinovy konstituce, Řehole Inocence IV., Františkova Řehole pro poustevny a obzvláště potvrzená Řehole sv. Františka z r. 1223, podle které byla Řehole svaté Kláry také později rozdělena do dvanácti kapitol. V samotném srdci Klářiny řehole, v její 6. kapitole, sv. Klára doslovně cituje Františkův Způsob života pro svatou Kláru a její sestry a jeho Poslední vůli pro svatou Kláru a její sestry. Klára sice čerpá z těchto všech pramenů, ale zároveň je s odvahou přizpůsobuje potřebám svého františkánského společenství. Zatímco v listech Anežce České Klára jen jednou zmiňuje sv. Františka, ve své Řeholi se ho dovolává mnohokrát jako toho, kdo inspiroval ideály, které ona se svými sestrami pouze hájí. Samu sebe v tomto duchu nazývá sazeničkou blaženého otce Františka (1,3). IV. lateránský koncil (1215) stanovil, že každé nové řeholní společenství musí zachovávat některou z osvědčených řeholí. Kardinál Hugolin, bývalý kamaldulský opat kláštera San Silvestro na Monte Subasio, se proto snažil dát kanonickou formu i klášterům chudých paní. Roku 1217 dal sestrám u Sv. Damiána Řeholi sv. Benedikta a Konstituce sv. Petra Damiániho, které zachovávali kamaldulští poustevníci. Později jim pak dal konstituce benediktinského kláštera San Paolo na Monte Subasio. Z těchto tří dokumentů sestavil konstituce, které sestry zachovávaly až do roku 1247, kdy jim papež Inocenc IV. napsal řeholi druhou. Ta již byla blíže františkánskému ideálu, ale sv. Kláru neuspokojila. Proto se Klára dala do sepisování vlastní Řehole.

₁ (Inocenc, biskup, služebník služebníků Božích.

₂ Milovaným dcerám v Kristu, abatyši Kláře a ostatním sestrám v klášteře sv. Damiána v Assisi, [posílám] pozdrav a apoštolské požehnání.

₃ Bývá zvykem, aby Svatý stolec přivolil zbožným prosbám a prokázal laskavou přízeň ušlechtilým žádostem prosebníků. ₄ Byla nám z vaší strany předložena pokorná žádost, abychom schválili způsob života, podle něhož máte žít společně v jednotě srdcí a se slibem nejvyšší chudoby¹, ₅ který vám předal blažený František, a vy jste ho dobrovolně přijaly, ₆ a který nám náš ctihodný bratr biskup z Ostie a Velletri navrhl ke schválení, což je dále plněji vyjádřeno v dopise vyhotoveném biskupem, ₇ abychom se tedy postarali o to, aby byl s apoštolskou záštitou potvrzen. ₈ Protože jsme tedy nakloněni zbožným prosbám a to, co od tohoto biskupa v této věci bylo učiněno, považujeme za správné a dobré, toto s apoštolskou autoritou potvrzujeme a ochranou této listiny stvrzujeme ₉ a do tohoto listu vkládáme slovo od slova text onoho dopisu, který zní:

₁₀ Rainaldo, z Božího milosrdenství biskup v Ostii a Velletri, jemu v Kristu nejmilejší matce a dceři, paní Kláře, abatyši u Sv. Damiána v Assisi, ₁₁ a jejím sestrám, jak přítomným, tak budoucím, [posílá] pozdrav a otcovské požehnání.

₁₂ Protože vy, milované dcery v Kristu, jste pohrdly světskými poctami a rozkošemi ₁₃ a jdouce ve šlépějích² samotného Krista a jeho přesvaté Matky, zvolily jste si přebývat v klauzuře³ a v nejvyšší chudobě sloužit Pánu, abyste svobodně mohly Pánu sloužit, ₁₄ a svěřily jste nám v Pánu tento svůj svatý úmysl, chceme rádi s otcovskou láskou udělit laskavé svolení vašim slibům a svatým touhám.

₁₅ Protože jsme vašim zbožným prosbám nakloněni, způsob života a způsob posvátné jednoty a nejvyšší chudoby⁴, který vám váš blažený otec, svatý František, předal ústně i písemně, abyste ho zachovávaly, ₁₆ tímto vyhlašujeme, autoritou pana papeže i svou, vám všem i vašim následovnicím ve vašem klášteře na věky potvrzujeme a ochranou této listiny stvrzujeme.

₁₇ Tento [způsob života] je:)

 

[Kap. 1. Ve jménu Páně! Začíná způsob života chudých sester] ⁵

 

₁ Způsob života⁶ Řádu chudých sester⁷, který stanovil svatý František, je tento: ₂ Zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě.

₃ Klára, nehodná služebnice Kristova a sazenička blaženého otce Františka, slibuje poslušnost a úctu panu papeži Inocenci a jeho kanonicky ustanoveným nástupcům a římské církvi. ₄ A jako na počátku svého obrácení spolu se svými sestrami slíbila poslušnost svatému Františkovi, tak ji také slibuje neochvějně zachovat jeho nástupcům. ₅ I ostatní sestry jsou zavázány vždy poslouchat nástupce svatého Františka a sestru Kláru i ostatní abatyše kanonicky zvolené, které nastoupí po ní.

 

[Kap. 2. O těch, které chtějí přijmout tento život, a jak mají být přijímány]

 

₁ Jestliže některá z Božího vnuknutí přijde k nám a bude chtít přijmout tento život, abatyše si musí vyžádat souhlas všech sester; ₂ bude-li většina souhlasit a bude-li mít dovolení našeho pana kardinála protektora, může ji přijmout⁸. ₃ A⁹ pokud uvidí, že má být přijata, ať ji pečlivě vyzkouší nebo nechá vyzkoušet z katolické víry a z církevních svátostí. ₄ A jestliže v to všechno věří a chce to věrně vyznávat a až do konce pevně zachovávat ₅ a nemá muže, nebo když ho má, ale již vstoupil se svolením diecézního biskupa do řehole a už složil slib zdrženlivosti¹⁰, ₆ a nebrání jí vysoký věk či nějaká nemoc nebo slaboduchost v zachovávání tohoto života, ₇ ať jí pečlivě vyloží styl našeho života.

₈ A bude-li [k tomu] vhodná, ať jsou jí řečena slova svatého evangelia, aby šla a prodala všechen svůj majetek a snažila se ho rozdat chudým¹¹. ₉ Jestliže však to nebude moci učinit, stačí jí dobrá vůle. ₁₀ A abatyše i její sestry ať se mají na pozoru, aby se nestaraly o její časné záležitosti, aby svobodně učinila se svými věcmi, cokoli jí Pán vnukne. ₁₁ Pokud si přece vyžádá radu, ať ji pošlou k nějakým rozvážným a bohabojným¹² lidem, podle jejichž rady by svůj majetek rozdělila chudým. ₁₂ Poté, co jí ostříhají vlasy dokola a odloží světský oděv, ať jí dají tři tuniky a plášť. ₁₃ Potom ať jí není dovoleno vycházet z kláštera bez užitečného, rozumného, zjevného a chvályhodného důvodu¹³. ₁₄ Po skončení zkušebního roku ať je přijata k poslušnosti a slíbí, že bude navždy zachovávat život a způsob naší chudoby.

₁₅ V čase zkoušky ať žádná nenosí závoj. ₁₆ Sestry také mohou mít pláštíky kvůli ulehčení a důstojnosti služby a práce. ₁₇ Abatyše ať se uvážlivě postará o jejich oblečení podle osobních dispozic, podle okolností místních i dobových a podle chladného podnebí, jak uvidí, že to odpovídá potřebám. ₁₈ Mladičké dívky přijaté do kláštera pod hranicí zákonného věku ať jsou ostříhány dokola; ₁₉ a poté, co odloží světský oděv, ať jsou oblečeny do řeholního roucha, jak abatyše uzná za vhodné. ₂₀ Když však dosáhnou zákonného věku, ať složí svůj slib oblečené jako ostatní. ₂₁ A jim, stejně jako ostatním novickám, abatyše ať obstará magistru z nejrozvážnějších [sester] celého kláštera, ₂₂ která je pečlivě poučí o svatém jednání a řádných mravech podle našeho slibu.

₂₃ Při zkoušení a přijímání sester sloužících mimo klášter¹⁴, ať je zachována výše uvedená forma; tyto [sestry] mohou nosit obuv. ₂₄ Žádná ať s námi nebydlí v klášteře, pokud nebude přijata podle formule našeho slibu¹⁵. ₂₅ A pro lásku nejsvětějšího a nejmilejšího Dítěte zavinutého do chudičkých plének a položeného do jeslí¹⁶ a jeho přesvaté Matky napomínám, prosím a vybízím své sestry, aby se vždy oblékaly do všedních¹⁷ šatů.

 

[Kap. 3. O modlitbě hodinek a postu, o zpovědi a přijímání]

 

₁ Sestry, které umějí číst, ať se modlí hodinky podle zvyku menších bratří čtením beze zpěvu, proto mohou mít breviáře. ₂ A těm, které by se z rozumného důvodu někdy nemohly modlit své hodinky tak, že by je četly, ať je dovoleno modlit se jako ostatní sestry Otče náš¹⁸. ₃ Ty, které neumějí číst, ať se modlí dvacetčtyřikrát Otče náš místo hodinky četby, místo ranních chval pětkrát, ₄ místo primy, tercie, sexty a nony pak sedmkrát za každou z těchto hodinek, za nešpory však dvanáctkrát a za kompletář sedmkrát. ₅ Za zemřelé ať se také modlí při nešporách sedmkrát Otče náš spolu s Odpočinutí věčné a za hodinku četby dvanáctkrát, ₆ zatímco sestry, které umějí číst, jsou povinny konat oficium za zemřelé. ₇ Když nás však sestra z našeho kláštera opustí, ať se [sestry] pomodlí padesátkrát Otče náš.

₈ V každé době¹⁹ ať se sestry postí. ₉ Avšak na Narození Páně, ať připadne na kterýkoliv den, ať se mohou posilnit dvakrát. ₁₀ Mladičkým, slabým a těm, které slouží mimo klášter, ať abatyše podle svého uvážení [půst] milosrdně promine. ₁₁ Ale v době zjevné potřeby sestry nejsou vázány tělesným postem.

₁₂ Se svolením abatyše ať se zpovídají nejméně dvanáctkrát za rok. ₁₃ A musejí si dávat pozor, aby tam nevplétaly jiná slova než ta, která se týkají zpovědi a spásy duší. ₁₄ Sedmkrát [za rok] ať přijímají, totiž na Narození Páně, na Zelený čtvrtek, na Zmrtvýchvstání Páně, při Seslání Ducha svatého, při Nanebevzetí blažené Panny, na svátek sv. Františka a na svátek Všech svatých. ₁₅ Kvůli přijímání zdravých či nemocných sester je kaplanovi dovoleno sloužit mši uvnitř [kláštera].

 

[Kap. 4. O volbě a úřadu abatyše, o kapitule, o službách a o rádkyních]

 

₁ Při volbě abatyše musejí sestry zachovat kanonickou formu. ₂ Ať se rychle postarají, aby měly generálního nebo provinčního ministra Řádu menších bratří, ₃ který by je slovem Božím poučil o všeliké svornosti a o společném užitku volby, která má být vykonána. ₄ Ať není zvolena žádná, která nemá sliby. ₅ Pokud by byla zvolena nebo jinak dána [sestra] bez slibů, ať ji neposlouchají, dokud nejprve neslíbí způsob naší chudoby. ₆ Když abatyše zemře, ať se koná volba nové.

₇ A kdyby někdy všechny sestry viděly, že výše uvedená nestačí na svou službu a [není] k jejich společnému užitku, ₈ musejí tyto sestry podle výše uvedené formy, co možná nejrychleji, zvolit si za matku a abatyši jinou²⁰.

₉ Zvolená ať pak uváží, jaké břemeno na sebe vzala a komu bude skládat účty²¹ ze sobě svěřeného stádce. ₁₀ Ať se také snaží vynikat nad ostatní více ctnostmi a svatými mravy než úřadem, aby sestry, povzbuzeny jejím příkladem, poslouchaly ji spíše z lásky než ze strachu. ₁₁ Ať se vyhýbá soukromému přátelství²², aby tím, že část miluje více, nevzniklo pohoršení v celku. ₁₂ Ať těší zkroušené. Ať je též posledním útočištěm těm, kdo mají trápení²³, aby snad u křehkých nepropukla nemoc zoufalství, kdyby ona neměla léky pro jejich uzdravení.

₁₃ Ať ve všem zachovává společný způsob života, zvláště pak v kostele, v dormitáři²⁴, v refektáři²⁵, na ošetřovně i v oblékání. ₁₄ To je podobně povinna zachovávat také její vikářka²⁶.

₁₅ Nejméně jednou za týden je abatyše povinna svolat své sestry na kapitulu. ₁₆ Tam se ona i sestry musejí pokorně vyznat ze společných a veřejných provinění i opomenutí. ₁₇ A ať tam společně se všemi svými sestrami probere, co je třeba projednat k užitku a cti kláštera; ₁₈ neboť Pán často odhaluje nejmenšímu, co je nejlepší. ₁₉ Ať se nijak vážně nezadluží, než za společného souhlasu sester a ze zjevné nutnosti; a to prostřednictvím prokurátora. ₂₀ Ať se však abatyše se svými sestrami varuje přijmout do kláštera něco k uložení; ₂₁ často totiž z toho vznikají nepokoje a pohoršení.

₂₂ Aby byla zachována jednota vzájemné lásky a pokoje, ať jsou všechny klášterní služby voleny společným souhlasem všech sester. ₂₃ A stejným způsobem ať je zvoleno nejméně osm z nejuvážlivějších sester, jejichž radu je abatyše vždy povinna využít v těch záležitostech, kdy to vyžaduje způsob našeho života. ₂₄ Sestry také mohou a musejí, pokud se jim to bude zdát užitečné a prospěšné, někdy ty sestry, které zastávají služby nebo jsou rádkyněmi, sesadit a místo nich zvolit jiné.

 

[Kap. 5. O mlčení, o hovorně a mříži]

 

₁ Od doby kompletáře až do tercie ať sestry zachovávají mlčení, s výjimkou těch, které slouží mimo klášter. ₂ Ať mlčí neustále také v kostele a v dormitáři, v refektáři jen když jedí; ₃ s výjimkou ošetřovny, kde je vždy sestrám dovoleno přiměřeně mluvit kvůli zotavení nemocných a jejich ošetřování. ₄ Avšak vždy a všude mohou krátce a polohlasně sdělit, co bude nutné.

₅ Sestrám ať není dovoleno mluvit v hovorně nebo u mříže bez dovolení abatyše nebo její vikářky. ₆ A ty, kterým to bylo dovoleno, ať se neodváží mluvit v hovorně jinak, než v přítomnosti dvou sester, které to slyší. ₇ Ke mříži však ať si nedovolí přistoupit, nejsou-li přítomny nejméně tři [sestry], které abatyše nebo její zástupkyně určí z oněch osmi rádkyň, které byly zvoleny všemi sestrami jako rada abatyše. ₈ Tento způsob rozhovoru jsou povinny zachovávat pro svou osobu také abatyše a její zástupkyně. ₉ A to u mříže [ať hovoří] jen velmi zřídka. U brány pak vůbec.

₁₀ Na tuto mříž ať se pověsí zevnitř závěs, který ať se roztáhne, jen když se hlásá slovo Boží nebo když některá s někým hovoří. ₁₁  [Klášter] ať má také dřevěná vrata se dvěma různými železnými zámky, veřejemi a závorami, co nejlépe zpevněná, ₁₂ aby, zvláště v noci, byla zavřena dvěma klíči, z nichž jeden ať má abatyše a druhý zákristánka. ₁₃ A ať jsou stále zavřená na závoru, kromě doby, kdy se poslouchá bohoslužba, a v případech výše připomenutých.

₁₄ Žádná [sestra] nesmí s nikým nikterak hovořit u mříže před východem slunce nebo po západu slunce. ₁₅ V hovorně však vždy ať je zevnitř závěs, který ať se neodhrnuje. ₁₆ Ve čtyřicetidenním  postu sv. Martina a ve velkém postu ať žádná nemluví v hovorně, ₁₇ pouze s knězem v případě zpovědi nebo jiné zjevné nutnosti, což se svěřuje moudrosti abatyše nebo její vikářky.

 

[Kap. 6. O příslibech blaženého Františka a o tom, že nemají nic vlastnit]

 

₁ Když nejvyšší Otec nebeský uznal za vhodné skrze svou milost osvítit mé srdce, abych podle příkladu a učení našeho blaženého otce, svatého Františka, činila pokání, zanedlouho po jeho obrácení slíbila jsem mu spolu se svými sestrami dobrovolně poslušnost.

₂ Když pak blažený otec viděl, že se nebojíme žádné chudoby, práce, soužení, opovržení ani pohrdání světa, ba dokonce máme je za velké potěšení, pohnut soucitem, napsal nám způsob života, a to takto:

₃ Protože z Božího vnuknutí jste se staly dcerami a služebnicemi nejvyššího a svrchovaného Krále, nebeského Otce, a zaslíbily jste se Duchu svatému tím, že jste si zvolily život podle dokonalosti svatého Evangelia: ₄ chci a slibuji za sebe i za své bratry, že o vás vždy budu horlivě pečovat a zvláště se starat, tak jako o ně. ₅ Což, dokud žil, sám pečlivě plnil a chtěl, aby to vždy plnili také bratři.

₆ Abychom se pak nikdy neodchýlily od nejsvětější chudoby, kterou jsme přijaly, [ani my], ani ty, které přijdou po nás, krátce před svou smrtí nám ještě jednou napsal svou poslední vůli těmito slovy:

₇ Já, maličký bratr František, chci následovat život a chudobu našeho nejvyššího Pána Ježíše Krista a jeho přesvaté Matky a vytrvat v ní až do konce. ₈ A prosím vás, mé paní, a radím vám, abyste stále žily v tomto přesvatém životě a v chudobě. ₉ A velmi si dávejte pozor, abyste se podle něčího učení či na něčí radu od ní nikdy a nijak neodchýlily.

₁₀ Tak jako jsem se já spolu se svými sestrami vždycky snažila střežit nejsvětější chudobu, kterou jsme Pánu Bohu a svatému Františkovi slíbily, ₁₁ tak ať jsou zavázány abatyše, které budou ve službě následovat po mně, a všechny sestry až do konce ji neporušeně zachovávat, ₁₂ a to tak, že nebudou přijímat ani mít žádné vlastnictví nebo majetek ani samy, ani prostřednictvím jiného, ₁₃ ani nic, co by rozumně mohlo být označeno za vlastnictví, ₁₄ než jen tolik půdy, kolik vyžaduje čest a odloučenost kláštera. ₁₅ Tato země ať není obdělávána, leda jako zahrada pro jejich vlastní potřebu.

 

[Kap. 7. O způsobu práce]

 

₁ Sestry, kterým Pán dal milost pracovat, ať po tercii pracují, a to věrně a oddaně, a [ať mají] takovou práci, která přispívá ke cti a k společnému užitku, ₂ tak aby sice zabránily zahálce, která je nepřítelkyní duše, ale zároveň aby neudusily ducha²⁷ svaté modlitby a zbožnosti, jemuž mají ostatní časné věci sloužit.

₃ A to, co svýma rukama vyrobí, je abatyše nebo její zástupkyně povinna na kapitule přede všemi rozdělit. ₄ Taktéž ať se děje, jestliže nějací lidé pošlou nějakou almužnu pro potřeby sester, aby se za ně společně přimlouvaly. ₅ Toto všechno ať abatyše nebo její vikářka rozdělí ke společnému prospěchu podle rady rádkyň.

 

[Kap. 8. O tom, že si sestry nemají nic přivlastňovat, o obstarávání almužny a o nemocných sestrách]

 

₁ Ať si sestry nic nepřivlastňují, ani dům, ani místo, ani žádnou věc. ₂ A jako poutníci a cizinci²⁸ na tomto světě, kteří v chudobě a pokoře slouží Pánu, ať s důvěrou posílají pro almužnu ₃ a nemusí se za to stydět, protože Pán se stal pro nás chudým na tomto světě. ₄ To je ona výše nejvyšší chudoby²⁹, která vás, mé nejdražší sestry, ustanovila za dědičky a královny nebeského království. O věci vás sice ochudila³⁰, ale ctnostmi obohatila. ₅ Toto ať je váš úděl, který vede do země živých³¹. ₆ K němu, milované sestry, zcela přilněte a nic jiného, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista a jeho přesvaté Matky, na věky pod nebem nechtějte mít.

₇ Žádné sestře není dovoleno poslat dopis nebo něco přijmout či z kláštera dát bez svolení abatyše. ₈ Ani není dovoleno mít cokoliv, co [jí] abatyše nedala nebo nedovolila. ₉ Pokud by jí něco poslali rodiče nebo jiní lidé, abatyše se postará, aby jí to bylo předáno. ₁₀ Jestliže to sama potřebuje, může to používat; pokud ne, ať to s láskou poskytne potřebné sestře. ₁₁ Budou-li na ni převedeny nějaké peníze, ať se abatyše na radu rádkyň postará o to, co tato [sestra] potřebuje.

₁₂ Co se týče nemocných sester, jejichž nemoc vyžaduje jak radu, tak pokrmy a jiné nezbytné věci, je abatyše přísně povinna pečlivě to sama nebo prostřednictvím jiných sester zjistit ₁₃ a podle možnosti toho místa to s láskou a milosrdenstvím obstarat. ₁₄ Neboť všechny jsou povinny starat se o své nemocné sestry a sloužit jim tak, jak by samy chtěly, aby se jim sloužilo, kdyby byly sužovány nějakou nemocí. ₁₅ Jedna druhé ať klidně dává najevo, co potřebuje. ₁₆ A jestliže matka miluje a živí svou tělesnou dceru³², oč horlivěji má sestra milovat a živit svou duchovní sestru?

₁₇ Ty, které jsou nemocné, ať leží na slamnících a pod hlavou ať mají polštáře s peřím, ₁₈ a pokud to potřebují, mohou používat vlněné punčochy a přikrývky. ₁₉ Výše uvedené nemocné, když je navštíví ti, kdo vstupují do kláštera, mohou jim několika málo slovy krátce odpovědět, když s nimi rozmlouvají. ₂₀ Ale ostatní sestry, které [k tomu] mají dovolení, ať se neodvažují mluvit s těmi, kdo vstupují do kláštera, než jen v přítomnosti dvou sester rádkyň, které to slyší a které k tomu určila abatyše nebo její vikářka. ₂₁ Takový způsob rozhovoru jsou také samy povinny zachovávat abatyše a její vikářka.

 

[Kap. 9. O pokání, jaké má být uloženo sestrám, které hřeší, a o sestrách, které slouží mimo klášter]

 

₁ Jestliže některá ze sester, podněcována nepřítelem, smrtelně zhřeší proti našemu slibu a abatyše nebo ostatní sestry ji dvakrát nebo třikrát napomenou, ₂ a ona se nepolepší, po kolik dní bude zatvrzelá, po tolik dní ať jí na zemi chléb a vodu před všemi sestrami v refektáři. ₃ Ať se podrobí i těžšímu trestu, pokud to abatyše uzná za vhodné. ₄ Mezitím, dokud bude zatvrzelá, ať se [sestry] modlí, aby Pán osvítil její srdce [a přivedl ji tak] k pokání.

₅ Abatyše a její sestry ať si však dají pozor, aby se nehněvaly nebo nerozčilovaly kvůli hříchu někoho jiného, ₆ protože hněv a rozčilení brání lásce v nich i v druhých. ₇ Kdyby se stalo, což ať se nestane, že by mezi dvěma sestrami slovem nebo gestem vznikla někdy příčina nepokoje nebo pohoršení, ₈ ať ta, která příčinu nepokoje zavdala, hned, ještě dřív než obětuje dar³³ své modlitby před Hospodinem, nejen že se pokorně položí k nohám druhé sestry a požádá o odpuštění, ₉ ale ať ji také upřímně poprosí, aby se za ni přimluvila u Pána, aby jí to prominul. ₁₀ Ona pak, pamětliva slova Páně: Neodpustíte-li ze srdce, ani váš nebeský Otec vám neodpustí³⁴, ₁₁ ať ochotně odpustí své sestře každou nespravedlnost, kterou jí způsobila.

₁₂ Sestry, které slouží mimo klášter, ať se tam příliš dlouho nezdržují, leda že si to žádá zjevná potřeba. ₁₃ Mají také důstojně chodit a málo mluvit, aby to vzdělávalo ty, kdo je vidí. ₁₄ A ať si rozhodně dávají pozor na to, aby neměly s druhými podezřelé schůzky či jednání. ₁₅ Ať nejsou kmotrami mužům ani ženám, aby při takové příležitosti nevznikaly pomluvy nebo problémy. ₁₆ Ani ať se neodváží přenášet do kláštera světské klepy. ₁₇ A rozhodně nesmějí referovat mimo klášter o tom, co se mluví nebo koná uvnitř v klášteře a co by mohlo vzbudit nějaké pohoršení. ₁₈ Kdyby se některá v těchto dvou záležitostech z naivity provinila, ať jí abatyše ve své moudrosti milosrdně uloží pokání. ₁₉ Bude-li však chybovat z neřestného zvyku, ať jí podle povahy jejího provinění uloží abatyše pokání podle rady rádkyň.

 

[Kap. 10. O napomínání a napravování sester]

 

₁ Abatyše ať napomíná a navštěvuje své sestry a pokorně a s láskou je napravuje. Ať jim nepřikazuje nic, co je proti jejich duši a našemu slibu. ₂ Sestry, které jsou podřízené, ať pamatují na to, že se kvůli Bohu vzdaly vlastní vůle. ₃ Proto jsou pevně vázány poslouchat svou abatyši ve všem, co Bohu slíbily zachovávat a co není proti svědomí a našemu slibu. ₄ Abatyše ať s nimi jedná tak přátelsky, aby s ní mohly mluvit a tak se k ní chovat jako paní ke své služebnici. ₅ Neboť tak to má být, že abatyše je služebnicí všech sester.

₆ Napomínám pak a vybízím v Pánu Ježíši Kristu, aby se sestry vyvarovaly jakékoli pýchy, prázdné slávy, závisti, lakomství³⁵, péče a starostlivosti o věci tohoto světa³⁶, pomlouvání a reptání, rozbrojů a rozdělení. ₇ Ať však vždy starostlivě zachovávají mezi sebou jednotu vzájemné lásky, která je poutem dokonalosti³⁷.

₈ Ty, které neumějí číst, ať se to nesnaží naučit; ₉ ale ať se zaměří na to, po čem mají nade všechno toužit, [totiž] aby měly Ducha Páně a jeho svaté jednání, ₁₀ aby se vždy k němu modlily s čistým srdcem, měly pokoru a trpělivost v soužení i v nemoci ₁₁ a milovaly ty, kdo nás pronásledují³⁸, kárají a obviňují, ₁₂ jak říká Pán: Blahoslavení ti, kdo trpí pronásledování pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské³⁹. ₁₃ Kdo však vytrvá až do konce, bude spasen.⁴⁰

 

[Kap. 11. O klauzuře]

 

₁ Vrátná ať je sestra mravně vyzrálá a uvážlivá, přiměřeného věku. Ta ať tam ve dne sedí v otevřené cele bez dveří. ₂ Ať je jí přidělena též jiná vhodná společnice, která bude-li to nutné, ji ve všem zastoupí.

₃ Vchod ať je opatřen dvěma různými železnými zámky, veřejemi a závorami a co nejlépe zpevněn, ₄ aby, zvláště v noci, byl zamčen dvěma klíči, z nichž jeden má vrátná a druhý abatyše. ₅ Ve dne ať není ponechán bez hlídání a je jedním klíčem pevně uzamčen.

₆ Ať si však velmi pečlivě dávají pozor a starají se, aby vchod nikdy nezůstal otevřený, ledaže by to nebylo vhodné, ale na co nejkratší dobu. ₇ Ať vůbec neotvírají nikomu, kdo chce vstoupit, než jen se souhlasem papeže nebo našeho pana kardinála. ₈ Také ať sestry nedovolují nikomu vstoupit nebo zůstávat uvnitř kláštera před východem slunce nebo po jeho západu, než jen z nějakého zjevného, rozumného a nevyhnutelného důvodu.

₉ Jestliže kvůli benedikci⁴¹ abatyše nebo kvůli mnišskému zasvěcení některé ze sester či z nějakého jiného důvodu, bude dovoleno někomu z biskupů sloužit mši uvnitř [kláštera], ať se spokojí s co nejmenším počtem co nejpočestnějších společníků a přisluhujících. ₁₀ Když však bude třeba, aby jiné osoby vstoupily do kláštera, aby tu vykonaly práci, ať abatyše pečlivě určí ke dveřím vhodnou osobu, ₁₁ která by otevřela pouze osobám k této práci určeným a nikomu jinému. ₁₂ Všechny sestry pak ať velmi pečlivě dají pozor, aby je příchozí nespatřili.

 

[Kap. 12. O vizitátorovi, kaplanovi a kardinálu protektorovi]

 

₁ Náš vizitátor ať je vždy z Řádu menších bratří⁴², podle vůle a pověření našeho kardinála. ₂ Ať je takový, že jeho bezúhonné mravy a počestnost jsou všeobecně známy. ₃ Jeho úkolem bude napravovat spáchaná pochybení, která jsou v rozporu s naším slibem, a to jak u hlavy, tak u údů. ₄ Ten bude stát na veřejném místě, aby ho mohly ostatní vidět, a může hovořit s několika i s jednotlivými o tom, co se týká úkolu vizitace, jak se mu to bude jevit jako nejlepší.

₅ Také o kaplana spolu s doprovodem jednoho klerika dobré pověsti a prozíravého rozlišování a o dva bratry laiky, kteří milují svatý a čestný život, ₆ kterých se nám ku pomoci naší chudobě od výše zmíněného Řádu menších bratří vždy dostalo, ₇ žádáme jako projev přízně téhož Řádu, s poukazem na lásku Boží a svatého Františka⁴³. ₈ Kaplanovi ať není dovoleno vstoupit do kláštera bez svého doprovodu. ₉ Když vstoupí, ať se zdržují na veřejném místě, aby se navzájem stále viděli a aby je mohly vidět i ostatní. ₁₀ Kvůli zpovědi nemocných, které by nemohly dojít do hovorny, kvůli jejich přijímání, poslednímu pomazání a doprovázení umírajících ať smějí vejít. ₁₁ Kvůli pohřbu a větší slavnostnosti mší za zemřelé, kvůli vykopání, otevření a úpravy hrobu mohou vejít vhodné osoby v dostatečném počtu, jak abatyše uzná za vhodné.

₁₂ Proto jsou sestry vždy povinny mít toho z kardinálů svaté církve římské jako našeho správce, ochránce⁴⁴ a napravovatele, který bude určen panem papežem menším bratřím, ₁₃ abychom vždy v podřízenosti a poddanosti této svaté církvi, pevné v katolické víře⁴⁵, stále zachovávaly chudobu a pokoru našeho Pána Ježíše Krista a jeho přesvaté Matky a svaté evangelium, což jsme pevně slíbily.

 

[Epilog]

 

(₁₄ Dáno v Perugii 16. září [1252], v desátém roce pontifikátu pana papeže Inocence IV.

₁₅  Nikomu z lidí není dovoleno tuto listinu našeho potvrzení napadat nebo se jí s pošetilou opovážlivostí protivit. Pokud by se však někdo o to pokusil, pozná, že upadne do nemilosti všemohoucího Boha i jeho blažených apoštolů Petra a Pavla.

Dáno v Assisi 9. srpna [1253], v jedenáctém roce našeho pontifikátu.)

Další