Posvátná úmluva svatého Františka s paní Chudobou

Překlad: Bonaventura Štivar OFMCap.

Posvátná úmluva sv. Františka s paní Chudobou je jedním z nejkrásnějších a nejdůležitějších děl v dějinách františkánství. Podle nejstaršího nalezeného rukopisu se datovala do r. 1227 a za autora byl považován Jan Parenti, generální ministr Řádu v letech 1227-1232. Postupně však bylo autorství připisováno také sv. Antonínovi z Padovy či Crescenciovi z Jesi. Současný stav našeho poznání nám nedovoluje autora s jistotou určit. Cílem tohoto spisu je povzbudit bratry, aby je nepostihl úpadek, který v průběhu let potkal mnišské řády. Teologickým kontextem tohoto díla je posvátná úmluva mezi menšími bratry a paní Chudobou, která má vést ke spáse. Datem vzniku by skutečně mohl být rok 1227, i když někteří badatelé považují za pravděpodobnější pozdější léta druhé čtvrtiny 13. století. K sepsání Posvátné úmluvy tedy zřejmě došlo někdy v letech 1227-1250.

Celá Posvátná úmluva vidí vše v zorném úhlu teologie chudoby, kterou vnímá jako ctnost. Pod tímto zorným úhlem je chudoba chválena jako první z ctností. I život Kristův a dějiny spásy jsou interpretovány podobným způsobem. Propracovanost teologie chudoby vede některé učence k tomu, že dobu vzniku Posvátné úmluvy kladou do pozdějších let než do roku 1227, neboť předpokládá historický konflikt s církví a okolním světem, ke kterému došlo v letech 1250-1270, kdy se Řád musel hájit před silnými útoky vedenými ze strany světského kléru (především pařížských mistrů). I v dílech sv. Bonaventury z té doby se objevují myšlenky odpovídající Posvátné úmluvě. Na rozdíl od těchto děl je však autor Posvátné úmluvy mnohem radikálnější a nehájí chudobu jen jako vrchol ctností, ale vidí ji jako jedinou cestu ke spáse.

Doba onoho tak opěvovaného prvotního bratrstva, která skončila okolo roku 1215, je v době sepsání Posvátné úmluvy již legendou a rozpor mezi jejím dvojím rozměrem – nejprve žitým a pak již jen vysněným – je atmosférou Posvátné úmluvy.

[Prolog]

₁ Mezi ostatními znamenitými a zvláštními ctnostmi, které v člověku připravují Bohu místo k přebývání a které ukazují znamenitější a snazší cestu, jak k němu jít a dostat se k němu, svatá chudoba vyniká nade všemi zvláštní předností a svou jedinečnou milostí překonává slávu ostatních. ₂ Je totiž základem všech ctností a jejich strážkyní a mezi ostatními evangelními ctnostmi právem zaujímá první místo. ₃ Není třeba, aby se ostatní obávaly deště, přívalu vod a vichřice¹, jež hrozí zřícením, byly-li postaveny na tomto základu. ₄ A to jistě právem, neboť Syn Boží, Pán zástupů a Král slávy², si ji zamiloval zvláštní láskou, hledal ji, našel a uchoval, když na zemi konal dílo spásy³. ₅ Vložil ji na počátku svého kázání jako světlo víry do rukou těm, kteří vcházejí dveřmi, a položil ji jako první kámen do základu domu. A nebeské království, které ostatní ctnosti od něho dostaly jako zaslíbení, ona od něj dostává bez jakéhokoliv prodlení. ₆ Blahoslavení, praví, chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království⁴.

₇ Skutečně jsou hodni nebeského království právě ti, kteří s duchovním úmyslem a z touhy po věčných dobrech nevlastní ze své vůle nic pozemského. ₈ Kdo se nestará o pozemské, musí nutně žít z nebeského. Jí sladké drobty, které padají ze stolu⁵ svatých andělů; v tomto vyhnanství okouší štěstí, ₉ kdo se zříká všeho pozemského a všechno považuje za bezcenný brak⁶, aby si zasloužil okusit, jak dobrý a milý je Pán⁷.

₁₀ A v tom spočívá pravé uvedení do nebeského království, jistota věčného přebývání v tomtéž království a jakási svatá předchuť budoucí blaženosti.

₁₁ Proto se blažený František, jako pravý následovník a učedník Spasitelův, na počátku svého obrácení vydal hledat se vší horlivostí, s celou touhou a veškerou rozhodností svatou chudobu, aby ji našel a osvojil si ji, ₁₂ aniž by kolísal v protivenstvích, aniž by se bál nezdarů, aniž by se vyhýbal nějaké námaze, aniž by ho odradily tělesné obtíže, jen když mu byla dána možnost přiblížit se k té, jíž Pán dal klíče od nebeského království⁸.

 Další