Kapitola 19 – Chudoba mluví o dobrých řeholnících
1 „Moje sokyně mne nemohla v té době vyhnat z jejich území. Stále ještě totiž mezi nimi byli mužové žhavé touhy a velké lásky jako na počátku svého obrácení. Útočili na nebesa hlasitým voláním a vcházeli [do nich] vytrvalostí svých modliteb, při kontemplaci se pozvedali nad sebe sama a pohrdali vším, co bylo pozemské. 2 Tehdy mi Stvořitel všeho dal příkaz, ten, který mě stvořil, mi řekl: »V Jákobovi přebývej a v Izraeli měj své dědictví1 a v mých vyvolených kořeny zapusť!« 3 Vykonala jsem to vše co nejsvědomitěji. Když jsem tak byla s nimi a šli jsme společně královskou cestou, došli kvůli mně slávy u lidí a v očích vládců vzbudili obdiv2. Lidé jim prokazovali úctu a nazývali je světci. 4 Oni však sami byli nespokojeni, že je nazývali svatými, a pamatovali na to, co řekl Boží Syn: »Slávu od lidí nepřijímám3« a rozhodně se bránili prokazované úctě.“
1 Srv. Sir 24,8.
2 Srv. Mdr 8,10-11.
3 Srv. Jan 5,41.