Kapitola 14 – Chvála dobrých chudých

₁ „Po nějakém čase se začali někteří z nich sbírat a z vlastního popudu začali kráčet správnou cestou, po níž tehdy kráčeli jen z donucení. ₂ Ti všichni přišli ke mně a obraceli se na mne s mnoha prosbami a slzami a naléhavě prosili, abych s nimi uzavřela smlouvu o věčném míru a byla s nimi tak, jako jsem byla kdysi za dnů svého mládí¹, dokud býval Všemohoucí se mnou, kolem mne pak moje děti². ₃ Byli to mužové ctnosti, mužové pokoje, bezúhonní před Bohem³, vytrvalí v bratrské lásce⁴, a dokud žili v těle, byli chudí v duchu, co do majetku nuzní, bohatí svatostí života, plní nebeských charizmatických darů. ₄ Byli horlivého ducha, v naději radostní, v soužení trpěliví⁵, tiší a pokorní srdcem⁶, zachovávali pokoj ducha, mravní harmonii, jednomyslnost srdcí, svornost života a [měli] radost ze svornosti. ₅ Zkrátka tito mužové [byli] oddaní Bohu, milí andělům, milovaní lidmi, k sobě přísní, k druhým milosrdní, opravdoví řeholníci, skromní ve vystupování, radostné tváře, vážného srdce, ₆ pokorní v úspěších, velkodušní v protivenstvích, u stolu umírnění, v odívání přešetrní, velmi málo spící, skromní a bohabojní a zářící leskem všeho dobra. ₇ Má duše byla s nimi úzce spjata a byl v nás jeden duch a jedna víra⁷.“

 Další