Tomáš z Celana

Pojednání o zázracích blaženého Františka

Překlad: Štěpánka Ráchel Popková OSCCap.

Jiří Bonaventura Štivar OFMCap.

Tato legenda bývá často podceňována, ale může jít o vrchol díla Tomáše z Celana. Svou konečnou podobu sice získala v letech 1250-1253, a to z iniciativy Jana z Parmy, ale dá se předpokládat, že Tomáš z Celana již v době, kdy psal svůj Druhý životopis, shromažďoval zvlášť materiál pro Pojednání o zázracích, takže jeho obsah, alespoň zčásti, vznikl podstatně dřív. Jeho cílem bylo zdůraznit zázračné působení sv. Františka, neboť v Druhém životopise chyběla pasáž o jeho posmrtných zázracích.

Generální ministr Jan z Parmy však nedal Tomáši z Celana oficiální pověření k tomu, aby vypracoval třetí část životopisu sv. Františka, ale pouze mu tlumočil, co si přáli bratři na generální kapitule. O existenci Pojednání o zázracích svědčí dva historické středověké prameny a dva dochované rukopisy této sbírky zázraků. Bratr Salimbene z Parmy ve své Kronice (1280-1283) píše: „Léta Páně 1244 zemřel bratr Aimo, Angličan, generální ministr Řádu menších bratří, a byl nahrazen bratrem Crescenciem z Marky Ankonské, který již byl stár. Tento nařídil bratru Tomáši z Celana, který již vypracoval první legendu o blaženém Františkovi, aby znovu napsal jiné další dílo, protože se nalezly další poznatky o blaženém Františkovi, které ještě nebyly zapsány. Tomáš napsal překrásnou knihu jak o zázracích, tak o životě blaženého Františka, kterou nazval Memoriale beati Francisci in desiderio anime.“ Salimbene zřejmě považuje Druhý životopis i Pojednání o zázracích za jeden celek, neboť v Druhém životopise Františkovy zázraky popsány nejsou.

O osmdesát let později bratr Arnaldo da Sarrant ve své Kronice 24 generálů o vzniku dalšího Celanova díla praví: „Tento generál [Jan z Parmy] nařídil mnohými listy bratru Tomáši z Celana, aby dokončil Život blaženého Františka, tak zvanou Starou legendu, protože v prvním pojednání, které sepsal z příkazu výše uvedeného generála bratra Crescencia, se zmínil pouze o Františkově životě a o jeho slovech, pominul však zázraky. Tak Tomáš složil druhý traktát, který pojednává o zázracích svatého otce, a poslal ho spolu s listem prvně jmenovanému generálovi.“ V díle samotném však není jediná zmínka o Janu z Parmy ani o mnohých listech – ty se zřejmě dají vyčíst ze slov: „vynutila si to neodbytnost prosících bratří a moc našich představených, která to přikázala vykonat¹“. Představenými jsou zřejmě míněni provinciálové, kteří na generální kapitule žádali o doplnění Druhého životopisu.

Roku 1898 byla objevena ve sbírce jednoho francouzského šlechtice sbírka pergamenů obsahujících Druhý životopis a Pojednání o zázracích, jak bylo tehdy pojmenováno. Zmíněný rukopis, pocházející z doby okolo roku 1300, byl nazván rukopisem z Marseille. Problém spočívá v tom, že v rukopise samotném, který se dnes nachází v muzeu Kapucínského historického institutu v Římě, začíná sbírka Františkových zázraků prostými slovy Začínají zázraky blaženého Františka, ale žádný samostatný nadpis tato kompletní sbírka zázraků nemá. Proto lze říci, že sbírce zázraků se dostalo titulu Pojednání o zázracích teprve až koncem 19. století.

Dalším rukopisem, ve kterém nacházíme část Pojednání o zázracích, je rukopis 686 (z konce 14. století), který je uložen v konventu při bazilice sv. Františka v Assisi. Tento rukopis obsahuje Druhý životopis, ale navíc i devět odstavců, které se v rukopise z Marseille nacházejí v Pojednání o zázracích. Tyto příběhy jsou zamíchány do vyprávění o životě sv. Františka ale netvoří žádnou samostatnou sbírku zázraků. Ve starším z obou rukopisů se navíc ani nenacházejí zmínky o Crescenciovi z Jesi v Druhém životopise či o Janovi z Parmy v Pojednání o zázracích, a to zřejmě z toho důvodu, že jejich prology byly vymazány.

Kdyby nedošlo k tomu, že se rukopis z Marseille objevil až tak pozdě, zřejmě by Pojednání o zázracích bylo považováno za součást Druhého životopisu a svědectví Arnalda da Sarrant by nebylo bráno tak vážně. Můžeme ale říci, že Pojednání o zázracích má k Druhému životopisu podobný vztah jako třetí část Prvního životopisu k jeho předchozím dvěma částem. Pokud budeme považovat Pojednání o zázracích za volné pokračování Druhého životopisu, můžeme pak říci, že všechny tři velké životopisy sv. Františka, tj. První životopis, Druhý životopis i Větší legenda, obsahují jak život, tak i zázraky sv. Františka.

Po obsahové stránce můžeme rozdělit Pojednání o zázracích na dvě části. V první části Tomáš z Celana uvažuje o velkých zázracích, jako jsou růst františkánského řádu, stigmata a Kristovo zjevení sv. Františkovi. Pak teprve následuje sbírka „běžných“ zázraků, jako kříšení mrtvých, uzdravování atd.

Zázraky samotné navíc můžeme rozdělit do dvou časových bloků. Do prvního můžeme zařadit ty, které se již nacházejí v Prvním životopise, což znamená, že byly zaznamenány před rokem 1228. Do druhého bloku řadíme zázraky, které byly zapsány až pro roce 1244 (většinou se také staly po roce 1229).

Oproti sbírce zázraků, která se nachází v Prvním životopise, je Pojednání o zázracích mnohem lépe uspořádáno, a zdá se, že Tomáš z Celana vybíral z velmi bohatého materiálu, který měl k dispozici. Stačí vzpomenout na to, co ve své Kronice praví Salimbene: „A je ještě tolik věcí, které nebyly zapsány. Pán totiž na různých místech každý den neustále koná velké zázraky prostřednictvím svého služebníka Františka.“ Systém, který pro uspořádání zázraků Tomáš z Celana použil, je jasný už při pohledu na jejich obsah – řadí je sestupně od těch nejslavnějších až po ty nejvšednější. Je to patrné i na propracovanosti textu, kterému je v prvních šesti kapitolách věnována mnohem větší pozornost.

Z celkového počtu zaznamenaných zázraků vykonal sv. František jednu pětinu za svého života, zatímco čtyři pětiny po smrti. Toto rozdělení má dopad i na rozdělení do kapitol. Prvních šest kapitol, s výjimkou druhé, obsahuje zázraky během Františkova života. Druhá kapitola o stigmatech obsahuje z poloviny zázraky během života a z poloviny zázraky po smrti. Od sedmé do osmnácté kapitoly se jedná, až na několik výjimek, které jsou vždy označeny slovy jako „když ještě blažený František žil“, jen o zázraky posmrtné.

V Pojednání o zázracích tedy nalezneme dvojí časové řazení zázraků. Jednak podle toho, kdy se zázraky staly, a následně podle toho, kdy byly zaznamenány. Do první časové kategorie patří zázraky, které se odehrály během Františkova života, tedy do roku 1226. Těch je, jak jsme již uvedli, jedna pětina z celkového počtu. Z nich asi dvacet – což je první podkategorie – bylo zaznamenáno již v Prvním životopise. Devatenáct dalších pochází velmi pravděpodobně z materiálů shromážděných po roce 1244 – ty tvoří druhou podkategorii. Tyto nově zaznamenané zázraky se týkají převážně zvířat a žen.

Druhou kategorii tvoří posmrtné zázraky sv. Františka, ke kterým došlo v letech 1226 až 1250. Ty tvoří čtyři pětiny z celkového počtu zázraků. Do první podkategorie patří zázraky zaznamenané v letech 1226-1228. Je jich celkem čtyřicet, tedy jedna pětina z celkového počtu, a všechny se nacházejí v Prvním životopise. Odtud byly až na jednu výjimku převzaty do Pojednání o zázracích. Zbytek tvoří druhou podkategorii, tedy tři pětiny z celkového počtu, a jedná se o posmrtné zázraky, které nikdy předtím nebyly písemně zaznamenány. Pravděpodobně byly sepsány po roce 1244 a dá se i předpokládat, že se, až na starší výjimky, také v tomto období odehrály.

Zajímavý je i vývoj zázraků. Až do konce dvacátých let třináctého století, což jsou především zázraky za Františkova života, se jednalo především o uzdravování mrzáků, slepých, hluchých, němých, malomocných a posedlých. Druhé vlně zaznamenaných zázraků (především posmrtných) však dominuje oživování mrtvých a další neléčitelské zázraky, jako zachraňování ztroskotanců, osvobozování vězňů, zachraňování obětí nehod, zásahy ve prospěch těhotných žen a trestající zázraky. Navíc v této druhé vlně se posmrtné zázraky většinou dějí na základě slibu a nesouvisejí již s předchozí návštěvou světcova hrobu, jako tomu bylo ve většině případů první vlny. Obojí zmíněné tendence lze pozorovat i v další podobné literatuře té doby.

Druhá vlna zázraků je navíc pozoruhodná podílem žen, v jejichž prospěch je zázrak vykonán. Zatímco v Prvním životopise ženy tvořily jednu čtvrtinu omilostněných, v Pojednání o zázracích je to již jedna třetina žen a dvě třetiny mužů. Obvykle vývoj kultu světce v tomto směru probíhá tak, že podíl žen je nejvyšší v době, kdy se kult teprve prosazuje – na zázracích, které sv. František vykonal během svého života, mají ženy poloviční podíl. V době svatořečení jsou však již v menšině. V Pojednání o zázracích nejen procento žen od doby svatořečení narostlo, ale navíc jsou zdůrazněny některé ženské postavy, jako paní Jakuba ze Settesoli či poustevnice Praxida. Je vytvořena celá nová kategorie zázraků pro těhotné ženy a většina trestajících divů se týká žen. Vývoj kultu v díle Tomáše z Celana tedy nabírá obrácený směr, než jak je to obvyklé.

Často se mluvilo o joachimistickém tónu úvodu Pojednání o zázracích 1,1-2,11. Podobná rétorika však byla v té době běžná v kruhu mendikantských řádů a nelze ji lehkovážně připisovat vlivu Jana z Parmy. Na konci první kapitoly se píše o svatosti nového řádu². Základem nové svatosti však nejsou členové Řádu, ale jeho hlava. Jsou to stigmata, která tuto svatost potvrzují³. Druhou kapitolou se Pojednání o zázracích snaží znovu přesvědčit všechny pochybovače v Řádu i mimo Řád o pravosti stigmat. Podle Tomáše z Ecclestonu již na kapitule v roce 1251 musel Jan z Parmy povolat bratra Boniza z Bologne, aby potvrdil pravost stigmat, „neboť mnozí o nich ve světě pochybovali⁴“. Mimo Řád – to se týkalo především jihu Itálie, který byl pod silným vlivem Bedřicha II., kde jistý Pier della Vigna svou satirou potíral pravdivost Františkových stigmat. Dále se to týkalo Španělska, které snad ani přímo Františkova stigmata nepopíralo, ale bylo pod silným vlivem konkurenčního žebravého řádu dominikánů, kteří se snažili zdůrazňovat podobné případy ze svého prostředí.

Zajímavé je, že hned po stigmatech následují dvě kapitoly o Františkově vztahu k přírodě. Ještě víc tak vynikají oba póly, mezi kterými se sv. František ve své spiritualitě pohyboval, a to Ježíš ukřižovaný a Bůh stvořitel.

Obzvláště podivná je však šestá kapitola o paní Jakubě, jejíž příběh si Tomáš z Celana sám ověřil u jejího syna. Proč toto vyprávění autor neumístil do Druhého životopisu, ale do sbírky většinou posmrtných zázraků? Paní Jakuba je zde pojata jako druhá Marie Magdaléna toho, kdo bude později nazván druhým Kristem. Paní Jakuba se dokonce stává i apoštolkou apoštolů, prvním svědkem nevídaného zázraku. V případě Marie Magdalény to bylo vzkříšení, u paní Jakuby jsou to stigmata⁵. Tak se jí pro Františkovo přátelství dostalo podobného privilegia jako Marii Magdaléně u Kristova hrobu. Příběh o paní Jakubě se tak stává spojnicí mezi prvními šesti kapitolami a dalšími, které začínají zázraky o vzkříšení a končí „obyčejnějšími“ posmrtnými zázraky sv. Františka. Její příběh zachovává jednotu textu, který mění styl vyprávění, kdy světec přechází ze smrti do života a kdy končí zázraky vykonané během jeho života a začínají zázraky posmrtné. Neboť jak praví Druhý životopis 46,10: „Kdo je zvláštním darem milosti spojen s Kristem, koná podobné věci jako ostatní svatí.“ Tak je Pojednání o zázracích spíše pojednáním o Zázraku, o Tom, který je zdrojem všech divů za života i po smrti všech světců.

S postupem času se Tomáš z Celana cítí být nucen stále více zdůrazňovat výjimečnost sv. Františka tím, že silněji zdůrazňuje zázračnost jeho života, aby tak bylo zřejmé, že jeho ideály nejsou dány jen jím samotným, ale Ježíšem Kristem. Co jediné zůstává touto tendencí nedotčeno je skutečnost a popis stigmat, která v jeho podání zůstávají stále stejná⁶. Z celé tvorby Tomáše z Celana je právě Pojednání o zázracích nejvíce propagandistické dílo jak směrem k bratřím, tak i navenek. Jestliže se roku 1228 Tomáš z Celana považoval za životopisce, tak se zdá, že koncem čtyřicátých let v sobě objevil evangelistu. Jeho Pojednání o zázracích můžeme považovat za vrchol jeho díla. Díla, ve kterém sv. František není podáván jako neotesaný léčitel, který skrývá výjimečného světce, ale vyvstává postava zmytologizovaného světce, který dokonale skryl Františka – člověka, jehož Tomáš z Celana dobře znal. Zdá se, že ho k tomu dohnala skutečnost rozdělení mezi bratřími, kdy se cítil být nucen pozvedat kvůli nim zakladatele stále blíž k nebi. Byli to také bratři, kdo si žádali, aby byla stále znovu potvrzována výjimečnost františkánského způsobu života. Snad proto si v závěru Tomáš z Celana stěžuje: „Nemůžeme každý den tvořit nové věci, ani hranaté měnit v kulaté, ani přizpůsobit to, co jsme jednou přijali, jak rozmanitostem, tak i množstvím přání všech dob⁷.“

Co se týče stylu, autor se snaží zachovávat cursus, když je to možné, a projevuje se jako schopný spisovatel, který dokáže události převyprávět uměleckou formou. Stylově není Pojednání o zázracích jednotné. Některé zázraky mají jednoduchý styl, jiné se vyznačují řečnickými figurami a ozdobami. Je to dáno tím, že jednotlivá svědectví pocházejí z různých období a v některých případech je autor ponechává v té podobě, jak mu byla předána.

Historická hodnota Pojednání o zázracích je dána i tím, že se v něm objevují místopisné údaje a jména osob, ve kterých můžeme rozeznat mnohé menší bratry.

Začínají zázraky blaženého Františka.

 Další