XII. kapitola

O těch, které byly zachráněny při těžkém porodu, a o těch, kteří nezachovávali jeho svátek

95. Jedna hraběnka ze Slavonie, jak slavná urozeností, tak i horlivá v poctivosti, planula zbožností ke svatému Františkovi a k bratřím vskutku bezelstnou oddaností. V době porodu byla však stižena krutými bolestmi a zmocnila se jí taková tíseň, že se zdálo, že narození potomka bude okamžitou smrtí matky. Zdálo se, že nemůže nemluvně přivést k životu, aniž by sama život vydechla, ani odolat takovému náporu, aniž by zemřela. Františkova pověst, moc a sláva přispěchala na pomoc jejímu srdci; víra byla povzbuzena a oddanost zažehnuta. Obrátila se k účinné pomoci, k důvěrnému příteli, k potěšení oddaných a útočišti trpících. „Svatý Františku,“ řekla, „celé mé nitro se dovolává tvé laskavosti a v mysli zaslibuji, co nemohu vyjádřit.“ Jak podivuhodná rychlost slitovnosti! Konec jejích slov byl koncem i jejího trápení, koncem porodu a počátkem narození. Náhle všechna tíseň ustala a ona ve zdraví porodila. Nezapomněla na svůj slib ani neutekla před svým předsevzetím. 10 Nechala postavit jeden velmi krásný kostel a odevzdala jej, postavený k poctě tohoto světce, bratřím.

96. V římských krajích byla jistá Beatrix krátce před porodem. Když však již po čtyři dny nosila v břiše mrtvý plod, byla ona nešťastnice zmítána velikými úzkostmi a tísněna smrtelnými bolestmi. Mrtvý plod přiváděl matku ke smrti a potrat, ke kterému dosud nedošlo, představoval pro ni zjevné nebezpečí. Zkoušela pomoc lékařů, pokoutné recepty, ale každý lidský prostředek vycházel na prázdno. Po prvním neštěstí, že se stala hrobem plodu, na ubožačku dopadalo ještě více to, že ji samotnou jistě čeká brzký hrob. Nakonec se se vší vroucností odevzdala skrze prostředníky menším bratřím a pokorně plná víry prosila o něco z ostatků svatého Františka. Z Boží vůle se stalo, že byl nalezen nějaký zbytek provazu, kterým byl kdysi světec přepásán. Hned, jakmile byl provaz na trpící položen, všechna bolest velmi snadno zmizela, smrtelné nebezpečí, to jest mrtvý plod, vyšlo a bývalé zdraví bylo navráceno.

97. Juliána, manželka jednoho urozeného muže z Calvi, prožívala kvůli úmrtím dětí žalostné roky a nešťastné události ustavičně oplakávala. Všechny děti, které porodila, přijala země a mladé výhonky dostihla rychlá sekyra. Když tedy již po čtyři měsíce nosila plod v lůně, oddávala se více smutku než radosti, protože se obávala, aby prchavá radost z narození nepřišla vniveč následnou žalostí ze smrti. A hle, jedné noci, když spala, zjevila se jí ve snu jakási žena, která v náručí držela krásného chlapečka, jehož jí s velikou radostí nabízela se slovy: „Přijmi, paní, tohoto chlapce, kterého ti svěřuje svatý František!“

Avšak ona, jako by nechtěla přijmout toho, kterého by měla vzápětí ztratit, jej odmítala a říkala: „Proč mám chtít tohoto chlapce, když vím, že ho vzápětí ztratím jako ostatní?“ Na to jí řekla: „Vezmi si ho, protože ti ho posílá svatý František, aby život žil.“ Když se jí takové věci již potřetí opakovaly, paní nabízeného chlapce přijala do náručí. Tu se ze snu probudila a vyprávěla svému muži o vidění. Oba dva zajásali velikou radostí a rozmnožili své sliby za narození potomka. 10 A když se konečně naplnil čas porodu, žena porodila chlapečka, který se těšil dlouhému životu a vynahradil tak ztrátu zesnulých.

98. Ve Viterbu byla jedna žena blízko porodu, ale ještě blíže smrti. Trýznily ji bolesti v lůně a byla celá zbědovaná ženskými problémy. Dotazovali se lékařů a zavolali i zkušené ženy; ale když nijak nepomohli, zůstala jen holá beznaděj. Sklíčená žena vzývala blaženého Františka a mezi jiným slíbila, že dokud bude živa, bude slavit jeho svátek. Tu byla žena bolestí zbavena a s radostí porod dokončila. Ale jakmile dosáhla toho, co chtěla, zapomněla na to, co slíbila. Šla totiž v den svatého Františka prát plenky; ne však proto, že by nevzpomněla na dřívější slib, ale že jím pohrdla. Náhle na ni však dopadla neznámá bolest a ona, bolestí napomenuta, se vrátila domů. Ale jakmile bolest ustoupila, protože byla z těch, které se do hodiny desetkrát změní, a když viděla, že se sousedky daly do práce, pustila se horlivě do díla s ještě větší opovážlivostí než dříve. Náhle však nemohla pohybovat pravou paží napřaženou k práci a měla ji neohebnou a uschlou. Pokoušela se ji pozvednou druhou paží, ale i ta uschla podobným prokletím. 10 Nešťastnice byla nakrmena svým synem, a sama nemohla už ruce pozvednout. 11 Její muž byl zaskočen, a když se vyptal na příčinu nehody, došel k přesvědčení, že příčinou trápení je zrazená důvěra ke svatému Františkovi. 12 Když se ale muže i ženy zmocnila bázeň a bez odkladu obnovili slib, slitoval se světec, protože vždy byl slitovný, a kajícnici navrátil údy, které odňal té, jež jím pohrdala. 13 Když se tak rozšířila pověst o trestu za hřích, stala se ona žena výstrahou všem, kteří nezachovávají své sliby, a varováním těm, kteří se odvažují porušovat svátky svatých.

99. Ve městě Tivoli se rozhodla žena jednoho soudce poté, co již porodila šest dcer, roznícena velikým hněvem, že se napříště zřekne muže, neboť už nechtěla plodit a její plody se jí vůbec nelíbily. Žena se děsila toho, že stále rodí dívky, a prahla touhou po mužském potomku, a tak se také dostala do rozepře s Boží vůlí. Není totiž možné pokládat za špatné to ustanovení, které bylo lidem dáno zákony všemohoucího Boha. Tak se s rozhořčením odloučila na celý rok od vlastního muže. Pak však pohnuta lítostí se rozhodla se svým mužem usmířit. Zpovědník jí také poradil, aby si u blaženého Františka vyprosila syna, kterému by dala Františkovo jméno, když by ho pro jeho zásluhy počala. Zanedlouho poté ona žena počala a ten, kterého prosila jen o jednoho syna, jí dal porodit dvojčata. Jeden z nich se jmenoval František a druhý Blažej.

100. Ve městě Le Mans měla jedna velmi urozená žena prostou služebnou, kterou nutila ve svátek svatého Františka ke služebné práci. Ona však, vznešenější duchem, z úcty k onomu dni odmítala pracovat. Přece ale převážil lidský strach nad bázní Boží a dívka se rozkazu podřídila, třebaže proti své vůli. Vztáhla ruku po kuželu a prsty se chopily vřetena.  Ale náhle byly její ruce zaplaveny bolestmi a prsty byly trýzněny obrovským žárem. A když krutost bolesti nedovolila být zticha, potrestání viny vešlo ve známost. Služebná utíkala za syny svatého Františka, přiznala vinu, ukázala trest a prosila o odpuštění. Bratři proto vešli v procesí do kostela a dovolávali se pro její uzdravení laskavosti svatého Františka. Byla uzdravena ihned, jakmile synové otce poprosili; ale stopy po pálení na rukou zůstaly.

101. Ve velké Kampanii se stalo něco podobného. Jistá žena o vigilii blaženého Františka, třebaže byla sousedkami častěji napomínána, že si neodpočine od práce ani o takovém svátku, zatvrzele protahovala svou práci až do večera a pracovat nepřestala. Ale když jí po práci náhle ochably ruce a nebyly již schopné žádné činnosti, uchvátil ji úžas a bolest. Okamžitě vstala a veřejně se přiznala, že pohrdala úctyhodným svátkem, a do rukou kněze slavnostně slíbila, že svátek světce bude vždy uctivě zachovávat. Poté, co vyslovila slib, vešla do jednoho kostela, postaveného ke cti svatého Františka, a tam s velkým pláčem znovu získala bývalé zdraví.

102. Ve dvorci Olite jedna žena, když byla napomínána sousedkou, aby slavila svátek svatého Františka a nic během něho nedělala, odpověděla dost opovážlivě slovy: „Kdyby byl od každé práce jeden světec, počet světců by převýšil počet dní.“ Když vyslovila tato hloupá slova, zešílela náhle Božím trestem a na mnoho dní pozbyla rozumu i paměti; až na prosby některých lidí, kteří jimi zahrnovali blaženého Františka, její šílenství ustalo.

103. Ve vesnici Piglio z provincie Kampanie vytrvale vykonávala jedna žena o svátku svatého Františka svou práci. Když byla ale kvůli tomu jednou šlechtičnou důrazně pokárána, že všichni z oddanosti k Bohu tento svátek slaví, řekla: „Zbývá už jen málo, abych dokončila svou práci; ať Bůh uváží, zda hřeším!“ A na dceři, která seděla nedaleko, poznala ihned vážný trest. Ústa dívky se roztáhla až k uším a oči, jakoby tlačeny ven, působily krutou bolest. Odevšad se sbíhaly ženy a kvůli nevinné dceři zlořečily bezbožné matce. Ta se namístě vrhla na zem a plna bolesti slibovala, že každý rok bude pamatovat na sváteční den a že se během něho pro úctu k tomuto světci postará o chudé. Dceřiny útrapy ustaly hned poté, co matka litovala hříchu, který spáchala.

104. Matouš z Tolentina měl dceru jménem Františka. Když se bratři přestěhovali na jiné místo, velmi se pro to rozzlobil a rozhodl se, že svoji dceru, zbavenou jména Františka, bude nazývat Matea. Avšak ona, jakmile přišla o jméno, přišla také o zdraví. Protože otcem pohrdl a syny nenáviděl, jeho dcera se velmi vážně roznemohla a dospěla až k nebezpečí smrti. A tak, když byl mučen krutou bolestí nad odchodem dcery, obviňován manželkou z nenávisti k Božím služebníkům a z pohrdání jménem světce, vrátil se zpět se spěšnou zbožností k původnímu jménu a dceři znovu navrátil jméno, kterého ji předtím zbavil. Nakonec byla s otcovským nářkem dopravena na místo bratří, kde jí bylo se jménem navráceno i původní zdraví.

105. Jistá žena z Pisy, protože ještě nevěděla, že je těhotná, když se stavěl v jejím městě kostel svatého Františka, tam celý den těžce pracovala. V noci se jí zjevil svatý František s dvěma bratry, kteří před ním nesli svíce, a řekl jí: „Pohleď, dcero, počala jsi a porodíš syna. Budeš se z něho radovat, jestliže mu dáš mé jméno.“ Když přišel čas porodu, porodila syna. Tchyně přitom řekla: „Bude se jmenovat Jindřich podle jednoho našeho příbuzného.“ „Ne,“ řekla matka, „ale bude se jmenovat1 František.“ Tchyně se však vznešenému jménu vysmála, jako by bylo venkovské. Po několika dnech, když měl být chlapec pokřtěn, na smrt onemocněl. Celý dům byl zarmoucen a jejich radost se obrátila ve smutek. 10 Když v noci matka pro úzkost nespala, přišel svatý František se dvěma bratry jako prve a jakoby rozzloben řekl ženě: 11 „Neřekl jsem ti snad, že se ze syna nebudeš radovat, jestliže mu nedáš mé jméno?“ 12 A ona začala volat a přísahat, že mu žádné jiné jméno nedá. 13 Tehdy byl chlapec uzdraven a na křtu ozdoben Františkovým jménem. 14 Byla mu dána milost, že nenaříkal a dětský věk prožil bez úhony.

106. Jedna žena z oblasti Arezza v Toskánsku, která již po sedm dní snášela porodní bolesti, až už celá zčernala a všichni již ztratili naději, učinila slib svatému Františkovi a umírajíc dovolávala se jeho pomoci. Jakmile slib vyslovila, rychle usnula. Zjevil se jí svatý František, zavolal ji jménem Adelasia a ptal se jí, zda poznává jeho tvář. Na to odpověděla: „Skutečně tě, otče, poznávám.“ Pak světec pokračoval: „Umíš se modlit Zdrávas, Královno milosrdenství?“ Když odpověděla: „Umím, otče,“ řekl jí světec: „Začni tedy, a dříve než skončíš, ve zdraví porodíš!“ Jakmile toto řekl, zvolal světec mocným hlasem, a jak volal, odešel. Na toto zvolání se žena probrala a začala se s bázní modlit Zdrávas, Královno. A když se dostala ke slovům „své milosrdné oči“, náhle, aniž by modlitbu dokončila, šťastně ve zdraví porodila krásné miminko.

107. Na Sicílii jedna žena, třebaže věděla, že je den svátku blaženého Františka, nedbala na to, aby nekonala služebnou práci2, a připravila si pekařskou mísu. Když do ní nasypala mouku a hnětla ji vykasanýma rukama, shledala náhle, že mouka je potřísněna krví. Žena se na to užasle dívala a začala svolávat sousedky. Čím více se jich k té podívané hrnulo, tím víc krve v onom těstě bylo. Ženě bylo líto toho, co udělala, a učinila slib, že se v jeho svátek neodváží konat žádnou služebnou práci. Když byl tak její slib potvrzen, krvácení z těsta zmizelo.

108. Když ještě světec žil v těle, byla v oblasti Arezza těhotná jedna žena. Když nastal čas porodu, zmocnily se jí neuvěřitelné bolesti a po více dní se s porodem trápila. Stalo se, že tehdy směřoval blažený František do jedné poustevny a pro tělesnou slabost jel na koni. A zatímco všichni čekali, že by měl projít tím místem, kde ona žena trpěla, on byl již v poustevně. Přes onu vesnici se však jeden bratr vracel s koněm, na němž světec seděl. Když se obyvatelé toho místa dozvěděli, že to není svatý František, byli velice zarmouceni a začali se mezi sebou ptát, zda by bylo možné najít nějakou věc, které se Pánův služebník dotkl vlastní rukou. Až přišli na otěže od uzdy, které sám držel. Rychle proto vyndali uzdu z koňské tlamy. Jakmile žena ucítila, že na ni položili ony otěže, bylo všechno nebezpečí zažehnáno a ona šťastně ve zdraví porodila.

 Další

1 Srv. Lk 1,60.

2 Srv. Lv 23,7.

Přejít nahoru