VI. kapitola

O paní Jakubě ze Settesoli

37. ₁ Jakuba ze Settesoli, jejíž urozenost se rovnala svatosti, žila v městě Římě a zasloužila si u světce výsadu zvláštní lásky. ₂ Není třeba, abych tu k její chvále vzpomínal slavný rod, rodinnou důstojnost, rozsáhlé bohatství, a už vůbec ne podivuhodnou dokonalost jejích ctností a dlouholetou vdovskou zdrženlivost. ₃ Když světec onemocněl tou nemocí, která poté, co bylo všechno trápení u konce, dokončila šťastný běh¹ blaženou smrtí, přál si několik dní před smrtí poslat pro paní Jakubu do Říma, aby si rychle pospíšila, jestliže chce spatřit toho, kterého tak vroucně milovala jako vyhnance, který se nyní již vrací do vlasti. ₄ Byl napsán list, vyhledán posel vynikající rychlostí a ten se již opásával na cestu. ₅ Náhle je od brány slyšet ržání koní, řinčení vojáků a hluk slavnostního doprovodu. ₆ Jeden z druhů, ten, který vypravoval posla, přistoupil ke dveřím a tam nalezl přítomnou tu, pro kterou chtěl poslat. ₇ Byl z toho celý překvapený, urychleně běžel za světcem a nemohl se udržet radostí. Řekl mu: „Otče, mám pro tebe dobrou zprávu.“ ₈  Na to ho světec s odpovědí předešel: „Buď požehnán Bůh, který k nám přivedl našeho bratra, paní Jakubu! ₉ Otevřete brány, a když vstoupí, přiveďte ji, protože u bratra Jakuby se ustanovení o ženách zachovávat nemusí!“

38. ₁ Mezi vznešenými hosty nastal veliký jásot a z radosti ducha tekly i slzy. ₂ A aby nic zázraku nescházelo, přišlo se na to, že ona svatá žena s sebou přinesla všechno, co bylo třeba k otcovu pohřbu a o čem se v dopise psalo. ₃ Přinesla plátno popelavé barvy k přikrytí těla umírajícího, také mnoho svíček, roušku na tvář, polštářek pod hlavu a jisté jídlo, které světci chutnalo. Tak Bůh obstaral všechno, co si duch tohoto člověka přál. ₄ Přejdu však ke konci jeho jisté pouti, abych urozenou poutnici nepropustil bez útěchy. ₅ Množství lidí, zvláště oddaný lid města, očekávalo v brzké době světcovo narození ze smrti. ₆ Ale příchodem římské ctitelky se světec posilnil a zdálo se, že bude žít o něco déle. ₇ Proto se ona žena rozhodla propustit zbylý doprovod s tím, že tam zůstane sama s dětmi a s několika málo ozbrojenci. ₈ Světec jí řekl: „Nedělej to, já v sobotu zemřu a ty se v neděli vrátíš se všemi domů.“ ₉ A tak se i stalo: v předpověděnou hodinu vešel do církve vítězné ten, který statečně sloužil v církvi bojující. ₁₀ Nechám stranou sběh lidu, hlaholení, slavná vyzvánění zvonů, potoky slz; opomenu i nářek synů, lkaní jeho drahých i vzdechy druhů. ₁₁ Ale budu vyprávět o tom, co by mohlo potěšit poutnici, zbavenou otcovské útěchy.

39. ₁ Celá uplakaná byla tehdy potají odvedena stranou, a když jí do náručí položili přítelovo tělo, řekl jí vikář: „Toho, kterého jsi milovala jako živého, podrž i jako mrtvého!“ ₂ Skrápěla tělo horkými slzami, opakovaně naříkala a vzlykala a znovu a znovu ho zlehka objímala a líbala, sňala mu roušku, aby viděla zjevení. ₃ Co k tomu dodat? Hleděla na vzácnou nádobu, ozdobenou pěti drahokamy, ve které byl ukryt vzácný poklad. ₄ Viděla ony ozdoby, které k obdivu celého světa vytvořila jen ruka Všemohoucího, a plna neobyčejné radosti získala v přítelově smrti novou sílu. ₅ Radila proto, aby netajili ani nijak neskrývali tak neslýchaný div, ale aby ho po pečlivém rozvážení všem ukázali na vlastní oči. ₆ Tak se jako o závod hrnuli všichni k té podívané a v pravdě spatřovali a v úžasu obdivovali, že takto Bůh nejednal s žádným národem². ₇ Zastavuji však pero, neboť nechci koktat o tom, co nemohu vyjádřit. ₈ Jan Frangipane, v té době chlapec, později římský prokonsul a správce svatého paláce, svobodně, bez vší pochybnosti odpřisáhl, že tehdy to s matkou na vlastní oči viděl a rukama se toho dotýkal³. ₉ Poutnice, potěšena zvláštní milostí, se pak vrátila do vlasti a my, po smrti světce, přejděme k jiným záležitostem.

 Další