V. kapitola

Jak Boží laskavost vždy vycházela vstříc přáním svatého Františka

33. Nejenom stvoření sloužilo na pokyn tomuto muži, ale i Boží prozřetelnost mu podle potřeby vycházela vstříc. Ona laskavost předcházela jeho otcovská přání a spěchala vstříc jeho starostem, jako by je na sebe brala už dopředu. S nedostatkem věcí přicházela zároveň i pomoc, s přáním zároveň i jeho splnění.

Šestého roku po svém obrácení zaplanul touhou po mučednické smrti a rozhodl se přeplavit do Sýrie. Vstoupil tedy na jednu loď, aby se tam dostal, ale protože vanul opačný vítr, dostal se s ostatními cestujícími do Dalmácie. Když viděl, že o své velké přání přišel, poprosil po krátkém odpočinku nějaké námořníky, kteří jeli do Ankony, aby ho vzali s sebou. Když to ale vytrvale odmítali udělat, protože neměl peníze, vstoupil světec Boží i se svým druhem s velikou důvěrou v Boží dobrotu na loď tajně. Neznámý muž jim, veden Boží prozřetelností, přinesl zásoby jídla. Zavolal si k sobě jednoho bohabojného muže z lodi a řekl mu: „Vezmi s sebou toto všechno a v době tísně to poctivě odevzdej těm chudákům, kteří se skrývají na lodi. 10 Tak se stalo, že když se rozpoutala obrovská bouře, namáhavě veslovali po mnoho dní a všechny potraviny snědli; zbývaly jen ty od chudého Františka.

11 Ty však byly Boží milostí a mocí rozmnožovány tak, že z jejich hojnosti byly pokryty potřeby všech až do přístavu v Ankoně, třebaže plavba trvala ještě několik dní. 12 Když námořníci viděli, že skrze služebníka Božího, Františka, unikli nástrahám moře a že jen skrze něho dosáhli toho, co mu upírali, děkovali všemohoucímu Bohu, který se ve svých služebnících ukazuje obdivuhodný a láskyhodný.

34. Když se svatý František vracel ze Španělska, kde nemohl dosáhnout svého přání odjet do Maroka, velmi vážně onemocněl. Vyčerpaný nedostatkem a únavou a pro hrubost hostinského vyhozený z hostince, ztratil na tři dny řeč. Když jakž takž sebral síly a kráčel po cestě, řekl bratru Bernardovi, že kdyby měl, dal by si drůbeží maso. A hle, přes pole se hnal nějaký jezdec, který vezl výbornou drůbež. Ten řekl blaženému Františkovi: „Vezmi si rychle, Boží služebníku, co ti posílá Boží laskavost!“ S radostí dar přijal, a protože věděl, že se Kristus o něho stará, za všechno mu vzal díky.

35. Když ležel nemocen v paláci rietského biskupa, byl otec chudých přikryt jen obnošenou tunikou. Jednou řekl jednomu z druhů, kterého ustanovil za svého kvardiána1: „Bratře, prosil bych tě, je-li to možné, abys mi opatřil sukno na hábit.“ Bratr, když to uslyšel, přemýšlel, jak by to nutné a tak pokorně vyprošené sukno opatřil. Nazítří hned za svítání vyšel ze dveří, aby v nějakém dvorci sukno opatřil. Hle, u vchodu seděl nějaký muž2, který si s ním přál mluvit. Ten bratrovi řekl: „Pro lásku Boží přijmi ode mne toto sukno na šest hábitů. Jeden si ponech pro sebe a ostatní pro spásu mé duše rozděl, jak uznáš za vhodné.“ S radostí se bratr vrátil k bratru Františkovi a vyprávěl mu o tomto daru z nebes. Otec nato řekl: „Přijmi látku, neboť muž byl poslán, aby tak byla naplněna má potřeba. Děkujme tomu, který o nás pečuje tak, jako bychom byli jeho jediní.“

36. Když blažený muž přebýval v jedné poustevně, navštěvoval ho denně lékař, který léčil jeho oči. Jednou řekl světec svým bratřím: „Pozvěte lékaře a dejte mu to nejlepší jídlo.“ Kvardián mu odpověděl: „Otče, se zahanbením se musím přiznat, že se ho stydíme pozvat; natolik jsme právě chudí.“ Na to světec odpověděl slovy: „Malověrní, chcete snad, abych to říkal znovu?“ A lékař, který tam stál, řekl: „Za požitek, nejdražší bratři, budu pokládat vaši nouzi.“ Bratři si tedy pospíšili a na stůl položili všechny zásoby z komory, chleba jen málo, vína ne mnoho, a aby se lépe najedl, přidali trochu vařené zeleniny. Mezitím se stůl Páně smiloval nad stolem služebníků; někdo klepe na dveře, bratr přiběhne a hle, jakási žena přináší košík plný krásného chleba, ryb a humří paštiky a navíc jablka a víno. Při pohledu na to se stůl chudých rozjásal, chudé jídlo schovali na zítřek a ten den si vzali jídla vybraná. Tehdy lékař s povzdechem řekl: „Ani vy, bratři, ani my, světští lidé, jsme dosud nepoznali jeho svatost, jak bychom měli.“ 10 Tak byli nakonec nasyceni, když je více než jídlo nasytil zázrak. 11 Ono otcovské oko nepohrdá svými, ale živí chudé s o to větší starostlivostí, čím větší nedostatek mají.

 Další

1 Od tohoto místa až do konce je odstavec převzat z 2Cel 43.

2 Srv. Lk 22,10.

Přejít nahoru