IV. kapitola

O moci, kterou měl nad živými tvory

20. ₁ Samotní tvorové se snažili ze své strany oplácet svatému Františkovi lásku a pro zásluhy mu odpovídat svou vděčností. ₂ Jednoho dne, kdy procházel spoletským údolím, nedaleko Bevagna, kam směřoval, se slétlo veliké množství ptáků nejrůznějšího druhu. ₃ Když je světec Boží uviděl, pro zvláštní lásku ke Stvořiteli, kterou miloval všechno stvoření, se rychle rozběhl k tomu místu a pozdravil je obvyklým způsobem, jako by měli rozum. ₄ Ptáci neodletěli, ani když přistoupil až k nim a procházel se a chodil mezi nimi, takže se svou tunikou dotýkal jejich hlaviček a těl. ₅ Naplněn proto radostí a obdivem, napomínal je, aby pečlivě naslouchali Božímu slovu, a říkal: „Moji bratři ptáci, musíte mnoho chválit svého Stvořitele a vždy milovat toho, který vás oblékl do peří a dal vám křídla k létání. ₆ Neboť mezi všemi tvory vás stvořil svobodné a svěřil vám čistý vzduch. ₇ Nesejete ani nežnete¹ a bez vašeho přičinění vás živí.“ ₈ Nato ptáčci projevovali radost svým způsobem, začali natahovat krčky, rozpínat křídla, otevírat zobáky a pozorně se na něho dívali. ₉ A nehnuli se z místa, dokud nad nimi neudělal znamení kříže a nedal jim dovolení a požehnání. ₁₀ Pak se vrátil k bratřím a začal se obviňovat z nedbalosti, že ptákům již dříve nekázal. ₁₁ Proto od toho dne ptáky i zvířata a také neživé stvoření horlivě vybízel ke chvále a k lásce ke Stvořiteli.

21. ₁ Jednou přišel do jistého města, jménem Alviano, aby tam kázal. ₂ Když se lidé shromáždili a ztišili se, neslyšeli téměř nic kvůli vlaštovkám, které v tom místě hnízdily a velice štěbetaly. ₃ A všichni slyšeli, jak k nim promluvil těmito slovy: „Moje sestry vlaštovky, teď je čas, abych mluvil také já, protože vy už jste toho namluvily dost! ₄ Naslouchejte slovu Božímu a buďte zticha, dokud nebude řeč Páně skončena.“ ₅ A ony, jako by měly rozum, ihned umlkly a nehnuly se z místa, dokud celé kázání neskončilo. ₆ Všichni, kteří to viděli, naplněni úžasem, chválili Boha².

22. ₁ V městě Parmě byl jeden student rušen tak nesnesitelným štěbetáním vlaštovky, že nemohl vydržet na místě určeném k meditaci. ₂ A tak trochu rozzlobený si začal říkat: „Tato vlaštovka je jistě jedna z těch, která by, jak to čteme, nedovolila svatému Františkovi kázat, dokud by jí nepřikázal mlčet.“ ₃ A otočil se k vlaštovce a řekl jí: „Ve jménu svatého Františka ti přikazuji, aby ses nechala ode mě chytit.“ ₄ A ona bez váhání slétla do jeho rukou. ₅ Užaslý student jí vrátil dřívější svobodu a její švitoření už nikdy neslyšel.

23. ₁ Kdysi se blažený František plavil v loďce po jezeře u Rieti, aby se dostal k poustevně v Grecciu. ₂ Tu mu rybář dal říčního ptáka, aby se s ním v Pánu potěšil. ₃ Blažený otec ho radostně přijal, rozevřel dlaně a vlídně ptáka vyzval, aby volně odlétl. ₄ On však pryč nechtěl a choulil se do jeho dlaní jako do hnízda. Tu pozdvihl světec oči k nebi a modlil se. ₅ Když se za hodnou chvíli vrátil k sobě jakoby z jiného světa, něžně ptáčkovi přikázal, aby se beze strachu vrátil k dřívější svobodě. ₆ Když pták dostal takto dovolení a požehnání, pohybem těla projevil zřejmou radost a svobodně³ odlétl.

24. ₁ Jindy se plavil na loďce přes totéž jezero, až dorazil do přístavu, kde mu byla nabídnuta veliká živá ryba. ₂ Tu hned podle svého zvyku nazval sestrou a pustil ji vedle lodi. ₃ A vskutku ryba si před světcem ve vodě hrála. Z toho byl velice potěšen a chválil Krista Pána. ₄ Také ryba se nehnula z místa, dokud jí to světec nepřikázal.

25. ₁ Jednou, když se blažený František, podle svého zvyku, opět uchýlil do jisté poustevny, aby unikl přítomnosti lidí a rozhovorům s nimi, hnízdil v těch místech sokol a ten se s ním velmi spřátelil. ₂ V noci, vždy v hodinu, kdy světec vstával k modlitbě hodinek, ho budil svým křikem ze spánku. ₃ A Božímu světci to bylo velmi milé, protože svou starostlivostí, kterou ho vskutku zahrnoval, zaháněl od něj každou zahálku. ₄ Když se světec roznemohl těžší nemocí než obvykle, sokol ho šetřil a neoznamoval mu doby nočních bdění. ₅ Jako by byl Bohem poučen, ozýval se teprve za ranního šera jako slabé vyzvánění zvonu.

₆ Nelze se divit, že ostatní tvorové ctili vroucího milovníka Stvořitele⁴.

26. ₁ Šlechtic z knížectví sienského poslal blaženému Františkovi, když onemocněl, bažanta. ₂ On ho s radostí přijal, ale ne proto, že by ho rád snědl, nýbrž proto, že se skrze něho radoval ze Stvořitelovy lásky. Bažantovi řekl: „Ať je pochválen náš Stvořitel, bratře bažante!“ ₃ A bratřím pravil: „Zkusme, zda chce bratr bažant zůstat u nás, či zda se spíše chce vrátit do míst, kde žil.“ ₄ Na světcův příkaz ho jeden bratr vzal a vypustil ho ve vzdálené vinici. Ale on se velmi rychle vrátil k otcově cele. ₅ Pak světec nařídil, aby ho odnesli ještě dál, ale on se opět s nevídanou rychlostí vrátil ke dveřím cely a skoro násilím vklouzl pod hábity bratří, kteří stáli u dveří. ₆ Pak tedy světec nařídil, aby ho pečlivě krmili, hladil ho a laskavě k němu promlouval. ₇ Když to viděl lékař, který byl Božímu světci velmi oddán, prosil bratry o toho ptáka, ne že by ho chtěl sníst, ale aby ho z úcty k světci mohl opatrovat. ₈ Zkrátka, odnesl si ho domů. Ale bažant, jako by se mu stala nějaká křivda, když nemohl být u světce, vůbec nechtěl žrát. ₉ Lékař se podivil a hned donesl bažanta zpět k světci a po pořádku vypověděl vše, co se stalo. ₁₀ Jakmile ho postavili na zem a bažant uviděl svého otce, přestal být smutný a vesele se dal do žrádla⁵.

27. ₁ Blízko cely Božího světce u Porciunkuly měla na fíkovníku své hnízdečko cikáda a často líbezně cvrkala. Blažený otec k ní kdysi jednou vztáhl svou ruku a vlídně ji volal k sobě: „Sestro moje cikádo, pojď ke mně!“ ₂ A ona, jakoby nadána rozumem, skočila mu hned na ruku. ₃ I řekl jí: „Zazpívej, moje sestro cikádo, a svým cvrkáním chval Pána, svého Stvořitele!“ ₄ A cikáda bez váhání poslechla a začala zpívat a nepřestala, dokud s ní muž Boží nezazpíval své chvály a dokud jí nepřikázal, aby odletěla na obvyklé místo. ₅ Tam zůstala po osm dní jako přikovaná. ₆ Když světec vycházel ráno z cely, vždycky se jí dotýkal rukama a přikazoval jí, aby zpívala, a ona jeho příkazů vždy horlivě uposlechla. ₇ Až světec spolubratřím řekl: „Propusťme již naši sestru cikádu, vždyť už nás dost dlouho obveselovala svou chválou, aby tímto naše tělo nepropadlo prázdné chloubě⁶.“ ₈ Když tedy od něho dostala cikáda dovolení, hned odlétla a už se tam neukázala. ₉ Když to všechno bratři viděli, velmi nad tím žasli⁷.

28. ₁ Když svatý muž pobýval na jednom chudém místě, pil tam z hliněné nádoby; ₂ po jeho odchodu v ní včely podivuhodným uměním vytvořily plástve medu. Tak podivuhodně prozradily, jak se tam živil božským nazíráním.

29. ₁ U Greccia byl svatému Františkovi darován živý zajíček. ₂ A třebaže byl znovu propuštěn na svobodu a mohl si jít, kam chtěl, když na něho světec zavolal, vyskočil mu rychle do klína. ₃ Světec si ho laskavě vzal a něžně ho napomínal, aby se podruhé nedal chytit. Když mu pak udělil požehnání, přikázal mu, aby se vrátil do lesa.

30. ₁ Když svatý muž pobýval na ostrově u Perugijského jezera, stala se podobná věc s jiným králíčkem, který obvykle bývá zvířetem velmi plachým.

31. ₁ Jednou, když šel Boží muž ze Sieny do Spoletského údolí, přišel k jednomu poli, kde se páslo velké stádo ovcí. ₂ Když je, jak bylo jeho zvykem, laskavě pozdravil, seběhly se všechny k němu, zvedaly hlavy a hlasitým bečením mu oplácely radost z pozdravu. ₃ Jeho vikář si pozorným okem mysli všiml, co ovce dělají, a když se s ostatními druhy zdržel pozadu, řekl jim: „Viděli jste, jak se ovce chovaly k svatému otci? ₄ Jistě je veliký ten, kterého i zvířata ctí jako otce, a třebaže nemají rozum, poznávají v něm přítele svého Stvořitele.“

32. ₁ Skřivani, ptáci, kteří milují polední světlo a nesnášejí tmu soumraku, ten večer, kdy svatý František přecházel ze světa ke Kristu, třebaže již nastal soumrak nadcházející noci, slétli se nad střechou domu ₂ a dlouho tam s hlasitým zpěvem kroužili. Zda tím zpěvem dávali najevo radost nebo smutek, to nevíme. ₃ Byl od nich slyšet dojemný jásot i jásavé dojetí, buď jak oplakávali osiřelost synů, nebo jak ohlašovali blízkost věčné slávy jejich otce. ₄ Městští strážci, kteří bděle střežili ono místo, plni úžasu pobízeli ostatní, aby to také obdivovali.

 Další