II. kapitola

O zázraku stigmat a o způsobu, jakým se mu zjevil seraf

2. ₁ Nový člověk¹ František zazářil novým a úžasným zázrakem, jedinečnou výsadou, která nebyla v uplynulých staletích udělena. Byl totiž označen a ozdoben svatými ranami a jeho smrtelné tělo se připodobnilo tělu Ukřižovaného. ₂ Cokoli by o tom lidský jazyk řekl, nikdy by to nebylo dostatečně oslaveno. ₃ Neměly by se hledat rozumové důvody, protože je to zázrak, ani není třeba žádat nějaký příklad, protože je to jedinečná věc. ₄ Všechno úsilí Božího muže, ať veřejné, či soukromé, směřovalo k Pánovu kříži; již od počátku, kdy začal sloužit Ukřižovanému, zářila okolo něho různá tajemství kříže.

₅ Když se totiž rozhodl na počátku obrácení svého života dát sbohem jeho radovánkám, při modlitbě ho z dřeva kříže oslovil Kristus a z úst samotného obrazu uslyšel tento hlas: ₆ „Františku,“ řekl, „jdi, oprav můj dům, který, jak vidíš, se celý rozpadá.“ ₇ Od té chvíle se mu hluboce vryla do srdce vzpomínka na utrpení Páně a poté, co se zcela obrátil, začala se jeho duše rozplývat, kdykoli milovaný promluvil².

₈ Cožpak se také sám křížem nezahalil, když přijal šat kajícnosti, kterému dal podobu kříže? ₉ Ačkoli tento šat čím více nesl známky chudoby, tím více odpovídal jeho záměru, přesto v něm světec ještě více svědčil o tajemství kříže. ₁₀ Jako svou mysl uvnitř oblékl v Pána ukřižovaného, tak chtěl, aby se i jeho tělo navenek odělo do Kristova kříže³. ₁₁ V tomto znamení přemohl Bůh mocnosti ve vzduchu a v tomtéž znamení sloužilo i jeho vojsko Bohu.

3. ₁ Což neviděl bratr Silvestr, jeden z prvních bratří, muž všestranné vyzkoušené kázně, vycházet z jeho úst zlatý kříž, který rozpětím ramen podivuhodně obepínal celý svět?

₂ Je také zapsáno a hodnověrně potvrzeno, jak bratr Monald, slavný životem, mravy a zdatností, tělesným zrakem viděl blaženého Františka jako ukřižovaného, když blažený Antonín kázal o nápisu na kříži.

₃ A cožpak nebylo u prvních synů zvykem, ustanoveným ze zbožnosti, že kdekoli spatřili podobu kříže, prokazovali mu čest, kterou si zaslouží?

₄ Mezi ostatními znameními si oblíbil znamení Tau, kterým označoval nejen své listy, ale kreslil ho kdekoli na stěny cel. ₅ Vždyť i Pacifik, muž Boží, ten, který míval nebeská vidění, na čele blaženého otce na vlastní oči viděl veliké znamení Tau, které zlatavě zářilo.

₆  Jak je tedy vhodné, že lidský rozum přijímá a všeobecně se souhlasí s tím, že ten, který byl proniknut podivuhodnou láskou ke kříži, byl také slávou kříže podivuhodně oslaven! ₇ Proto nic se o něm nehlásá pravdivěji než to o ranách kříže.

4. ₁ Způsob zjevení byl tento. ₂ Dva roky předtím, než odevzdal svého ducha nebi, v poustevně, která se jmenuje La Verna a leží v Toskánsku, když v odloučenosti posvátné kontemplace celý již již dosahoval nebeské slávy⁴, uviděl ve vidění Serafa na kříži, který měl nad sebou šest roztažených křídel a ruce a nohy měl přibité ke kříži. ₃ Dvě křídla byla zdvižena nad hlavou, dvě byla rozpřažená k letu a dvě zakrývala celé tělo⁵. ₄ Když to spatřil, velice užasl, a zatímco nedovedl posoudit, co má toto vidění znamenat, pronikla jeho srdce radost, a zároveň i smutek. ₅ Radoval se z oblažujícího pohledu, který na něho Seraf upíral, ale jeho přibití na kříž ho děsilo. ₆ Horlivě přemítal, co by mohlo takové zjevení znamenat, a aby odhalil nějaký záměr, namáhal svého ducha ještě úzkostlivěji. ₇ Zatímco kolem toho kroužil a jeho mysl se ztrácela v myšlenkách, smysl vidění se mu ukázal nakonec na něm samém.

₈ Najednou se mu totiž začala na rukou a na nohou objevovat znamení po hřebech tak, jak to krátce předtím viděl nad sebou ve vzduchu na ukřižovaném muži. ₉ Jeho ruce a nohy se zdály být uprostřed probodeny hřeby a na vnitřní straně rukou a horní straně nohou byly patrné hlavičky hřebů; špičky hřebů bylo vidět na stranách opačných. ₁₀ Hlavičky hřebů v rukou a nohou byly kulaté a černé, jejich špičky byly podlouhlé a zahnuté, pronikaly masem a zbylé maso vytlačovaly ven. ₁₁ Také pravý bok byl jakoby proklán kopím. Byl poznamenán rudou ranou, ze které často vytékala krev. Touto svatou krví byly potřísněny kalhoty i tunika.

₁₂ Když jednou Rufín, Boží muž andělské čistoty, ze synovské náklonnosti škrábal na zádech svatého otce, sklouzla mu ruka a citelně se dotkl oné rány. ₁₃ To způsobilo Božímu světci nemalou bolest, takže ruku od sebe odstrčil a zvolal, ať mu Bůh odpustí.

5. ₁ Když pak po dvou letech šťastnou smrtí vyměnil toto údolí bídy za blaženou vlast, rozšířila se úžasná zpráva o tak výjimečné věci a nastal veliký shon obrovského počtu lidí, kteří chválili a oslavovali jméno Páně. ₂ V zástupech se tam hrnuli lidé z celého města Assisi a celý kraj se sbíhal, aby se nasytil pohledem na ten div, který Bůh nově na tomto světě učinil. ₃ Nevídanost zázraku obracela pláč v jásot a tělesný zrak uchvacovala k úžasu a vytržení. ₄ Hleděli na blažené tělo ozdobené Kristovými ranami. Na rukou a na nohou však neviděli otvory po hřebech, ale samotné hřeby podivuhodně utvořené Boží mocí z jeho masa, které z masa vyrůstaly. Takže když se z jedné strany na hřeby zatlačilo, projevilo se to i na straně opačné, protože byly navzájem propojeny. ₅ Také viděli bok zbarvený krví.

₆ To, o čem mluvíme, jsme viděli, rukama jsme se dotýkali⁶ toho, o čem jsme napsali, slzy z očí jsme si utírali nad tím, co hlásáme ústy, a pro posvátné dotyky budeme vždycky svědčit o tom, co jsme jednou odpřisáhli⁷. ₇ Mnoho z nás bratří to vidělo ještě za světcova života; při jeho smrti byly ony rány uctívány více než padesáti bratry a nespočetným množstvím světských lidí. ₈ Proto ať není dán prostor žádné dvojakosti a ať se nezpochybňuje udělení této trvalé milosti! ₉ A kéž touto serafínskou láskou přilnou k hlavě, kterou je Kristus, mnohé údy⁸, aby v boji byly shledány hodnými takové zbroje a v království byly povýšeny do stejného řádu!

₁₀ Kdo by při zdravém rozumu něco takového říkal, kdyby to nevedlo ke slávě Kristově? ₁₁ Ale kéž trest uštědřený nevěřícím napraví neuctivé a věřícím přidá na jistotě.

6. ₁ U města Potenza v apulském království žil jeden klerik, jménem Rogerius, urozený muž, který byl kanovníkem významného kostela. ₂ Ten, když byl delší čas sužován nemocí, vstoupil jednoho dne do kostela, aby tam prosil o uzdravení. Byl tam také namalovaný obraz blaženého Františka, na kterém byly znázorněny slavné rány. ₃ Přistoupil tedy před obraz a pokorně se se vší vroucností sklonil k modlitbě. ₄ Když však upřel oči na světcovy rány, začal naprázdno uvažovat a pronikající hrot pochybností úsilím svého uvažovaní nezadržel. ₅ Oklamán dávným nepřítelem, se zraněným srdcem, začal si v duchu říkat: „Je to skutečně možné, aby tento světec zazářil takovým zázrakem, nebo je to jen zbožná představa jeho bratří? ₆ Objevení ran bylo předstírané a snad to byl i klam vymyšlený bratry. ₇ Vždyť to přesahuje lidské smysly a je to vzdáleno každému rozumnému úsudku.“

₈ Ó, lidská hlouposti! Tím více a pokorněji máš, hlupáku, uctívat to božské, čím méně to můžeš sám pochopit. ₉ Věděl bys, kdybys používal rozum, že pro Boha je velmi snadné obnovovat svět stále novými zázraky a ke své slávě v nás působit to, co nekoná v druhých.

₁₀ Co ještě dodat? Protože tak nicotně uvažoval, zranil ho Bůh tvrdou ranou, aby se pro své utrpení naučil nerouhat se. ₁₁ Znenadání měl probodenu dlaň levé ruky, protože byl levák, a přitom zaslechl zvuk, jako když je z kuše vystřelen šíp. ₁₂ Poraněný úderem a zároveň překvapený zvukem, rychle strhl rukavici, kterou měl na ruce. ₁₃ A třebaže předtím nebyla jeho dlaň nijak zraněna, spatřil uprostřed dlaně ránu jako po zranění šípem, ze které vycházel tak silný žár, že se mu zdálo, že v tom žáru shoří. ₁₄ Co je však podivné, na rukavici nebyla zřejmá žádná stopa. To proto, aby na ránu skrytou v srdci odpovídal trest skrytého zranění.

7. ₁ Naříkal proto a po dva dny se trápil, trýzněn ukrutnou bolestí, a všem odhaloval roušku svého nevěřícího srdce. ₂ Vyznával, že věří, že František skutečně měl svaté rány, a všechny zapřísahal a dosvědčoval jim, že již opustil každé zdání pochybnosti. ₃ Pokorně prosil Božího světce, aby mu pro své svaté rány přispěl na pomoc, a mnohé prosby hojně smáčel obětí slz. ₄ A jaký div! Když od sebe odvrhl nedůvěru a jeho mysl byla uzdravena, následovalo i uzdravení těla. ₅ Všechna bolest se utišila, žár vychladl a po zranění nezůstala žádná stopa. ₆ Stal se z něho člověk před Bohem pokorný, světci oddaný a bratřím Řádu nakloněný trvalým přátelstvím. ₇ Tento slavný zázrak ohledně té věci byl potvrzen přísahou a silně podpořen místním biskupem. ₈ Jak podivuhodná a požehnaná je ve všem Boží moc, která se tak mocně projevila v městě Potenza⁹!

8. ₁ Je zvykem urozených římských paní, ať už jsou vdovami, nebo jsou provdané, jež požívají výsady velkodušnosti díky bohatství a které Kristus naplnil svou láskou, že mají ve svých domech zvláštní místnosti nebo jiný útulek vhodný k modlitbě, kde mají nějakou namalovanou ikonu či obraz toho světce, kterého mají ve zvláštní úctě. ₂ Jedna paní tedy, vznešená skvělými mravy a slávou předků, zvolila si za svého přímluvce svatého Františka. ₃ Jeho obraz měla v tajné místnosti, kde se ve skrytosti modlila k Otci¹⁰. ₄ Jednoho dne, když byla pohroužena do vroucí modlitby, pozornýma očima hledala svatá znamení, a když nic nenašla, s bolestí se tomu velice divila. ₅ Ale nebylo divu, že na obraze nebylo namalováno to, co malíř opomněl. ₆ Po mnoho dní to ona žena nosila ve svém srdci, nikomu o tom neřekla a přitom se často s bolestí na obraz dívala. ₇ A hle, jednoho dne se náhle na rukou objevila ona podivuhodná znamení, jak tomu bylo obvykle na jiných obrazech. Tak bylo Boží mocí doplněno to, co bylo zanedbáno lidským umem.

9. ₁ Žena se roztřásla a velice se divila. Ihned si k sobě zavolala dceru, která následovala matku v jejím svatém konání, a ukazovala jí, co se stalo. Důkladně se vyptávala, jestli až dosud viděla obraz bez stigmat. ₂ Dívka potvrdila a odpřisáhla, že předtím bez stigmat byl, ale nyní skutečně rány má. ₃ A protože lidská mysl sama sebe často dožene k pádu a pravdu zpochybňuje, tak i do srdce oné ženy vstoupila škodlivá pochybnost, zda snad obraz nebyl již od počátku takto ranami označen. ₄ Avšak Boží moc, aby se prvním zázrakem nepohrdalo, přidala k němu druhý. ₅ Ona znamení totiž náhle zmizela a obraz zůstal zbaven této výsady, aby skrze následný zázrak byl potvrzen zázrak předcházející. ₆ Sám jsem tuto ženu, plnou ctností, viděl a přiznávám, že to byla pod světským šatem duše zasvěcená Kristu Pánu.

10. ₁ Obecně je lidský rozum již od narození zaplétán do smyslných představ a neotesaných fantazií, aby rozvlněnou představivostí to, čemu je třeba věřit, vždy pokládal za pochybné. ₂ Proto se nám nejen těžko věří zázračným skutkům svatých, ale většinou i v záležitostech spásy zakouší samotná víra mnohé zkoušky.

₃ Jakýsi menší bratr, službou kazatel, slavný svým životem, který byl o svatých ranách pevně přesvědčen, buď následoval většinu, nebo se změnil a začal si zahrávat s pochybnostmi ohledně světcova zázraku. ₄ Měl bys vidět boj, který se rozpoutal v jeho duši; zatímco rozum bránil stranu pravdy, fantazie vždy tvrdila opak. ₅ Rozum, podpořený mnoha oporami, trval na tom, že je to tak, jak se říká, a protože další námitky byly nedostatečné, opřel se o pravdu, které věřila svatá církev. ₆ Na druhé straně se proti tomuto zázraku spikly stíny smyslů, že prý je to proti vší přirozenosti a je to něco po celá staletí neslýchaného. ₇ Jednoho večera, znaven tímto zápasem, vešel do své cely; jeho rozum byl vysílený a divoká nespoutanost fantazie byla silnější. ₈ Ve snu se mu zjevil svatý František se zablácenýma nohama, pokorně přísný a trpělivě rozzlobený. ₉ Řekl: „A o jaké spory nejasností v tobě jde? Co je to za špínu pochybností? Pohleď na mé ruce¹¹ a na mé nohy!“ ₁₀ A třebaže viděl probodené ruce, rány na zablácených nohou neviděl. ₁₁ „Odstraň,“ řekl, „bláto z mých nohou a pohleď na místa po hřebech¹²!“ ₁₂ Uchopil tedy světcovy nohy a viděl se, jak je otírá od bláta a rukama se dotýká¹³ oněch míst po hřebech. ₁₃ Později pak, když se bratr probudil, rozplakal se a dřívější myšlenky, jakkoli blátivé, očistil veřejným přiznáním.

11. ₁ Aby si někdo nemyslel, že ony svaté rány nepřemožitelného Kristova vojáka¹⁴ měly jen malou moc, kromě toho, že byly znamením jedinečného vyvolení a výsadou nejvyšší lásky a celý svět je nepřestával obdivovat, díky novému zázraku, který se stal v kastilském království ve Španělsku, je možné ještě jasněji pochopit, jak mocnou Boží zbraní ony rány jsou. ₂ Žili tam dva muži, kteří se dlouho navzájem svářili v nepřátelských hádkách a jejichž hněv jim nedopřál pokoje a nějaké trvalejší uklidnění vášnivých urážek nebylo možné; neboť od počátku, kdy příkoří vzniklo, nebylo pro ně jiného léku, než že by rukou druhého jeden z nich zahynul krutou smrtí. ₃ Jeden i druhý v brnění a s doprovodem často tomu druhému strojil úklady, protože veřejně nemohl být zločin spáchán. ₄ Jednoho večera, když již byla téměř tma, se stalo, že jistý člověk, dosti počestného života a chvályhodné pověsti, přecházel ulici, kde byla přichystána past jednoho, aby přivodila smrt druhému. ₅ Když tedy jako obvykle pospíchal po kompletáři na modlitbu do kostela bratří a byl cele pohroužen do úcty k blaženému Františkovi, povstali synové tmy proti synovi světla¹⁵, kterého pokládali za služebníka onoho muže, jehož chtěli již dávno zabít. ₆ Ze všech stran mu zasazovali rány mečem a polomrtvého ho nechali být. ₇ Ale nakonec mu jeden z ukrutných nepřátel vrazil dýku hluboko do krku, a protože ji nemohl vytáhnout, zanechal ji v ráně.

12. ₁ Odevšad se seběhli lidé a celé okolí oplakávalo nářkem až do nebe volajícím smrt nevinného. ₂ A protože v tom člověku byl dosud dech života¹⁶, převážila rada lékařů, aby byl nůž ponechán v krku. ₃ Snad to učinili kvůli zpovědi, aby se mohl aspoň nějakým znamením vyznat. ₄ Tak se po celou noc až do ranní hodinky lékaři namáhali, aby zastavili krvácení a ovázali rány, způsobené hlubokými a četnými údery; když to však nijak nepomáhalo, ustali v práci. ₅ Menší bratři, naplněni velikou bolestí, stáli společně s lékaři kolem lůžka a očekávali smrt svého přítele. ₆ Vtom začal vyzvánět zvon bratří na matutinum. ₇ Jakmile zvon uslyšela jeho manželka, v slzách se vrhla k lůžku a volala: „Vstaň rychle, můj pane, a běž na matutinum, vždyť tě volá tvůj zvon!“ ₈ Náhle ten, kterého pokládali za mrtvého, opakovaně zachroptěl, jako by se s námahou pokoušel vydat nějaká chraplavá slova. ₉ Zdvihl ruku směrem k dýce zaražené v hrdle a zdálo se, že dává někomu znamení, aby ji vyndal. ₁₀ A jaký to div! Dýka náhle před očima všech odletěla až ke dveřím domu, jako by ji odhodil velmi silný muž. ₁₁ Ten člověk vstal, jako by se probral ze snu; byl zcela zdráv a vyprávěl o podivuhodných skutcích Páně¹⁷.

13. ₁ Takový úžas se zmocnil srdcí všech, že se všichni, jako smyslů zbavení, domnívali, že se stali jen obětí přeludu. ₂ Nato ten, který byl uzdraven, řekl: „Nebojte se a nevěřte, že to, co vidíte, je nepravdivé. Vždyť svatý František, kterého jsem vždy uctíval, právě odtud odešel a všechna má zranění mi zcela uzdravil. ₃ Své svaté rány přiložil k mým jednotlivým ranám a jejich lahodností utišil mé bolesti; a jejich dotekem, jak vidíte, zázračně zacelil všechny rány. ₄ A zatímco jste slyšeli chroptění v hrdle, tehdy se zdálo, že svatý otec poté, co uzdravil se vší něžností ostatní rány, chce odejít a dýku nechat v hrdle. ₅ Dával jsem mu tedy slabou rukou znamení, protože jsem nemohl mluvit, aby dýku vytáhl, jelikož jsem byl v nebezpečí blízké smrti. ₆ On ji hned uchopil, jak jste všichni viděli, a mocnou rukou vytrhl. ₇ A tak jako dříve, svatými ranami uzdravil a zacelil i zraněný krk; a to tak dokonale, že se jevil jako z jednoho kusu, jak tam, kde byl proklán, tak i tam, kde zůstal zcela netknutý.“ ₈ Kdo by nad tím nežasl a kdo by si mohl myslet něco jiného, než že je to věc cele Boží, jak se o stigmatech káže?

 Další