XVII. kapitola

O zmrzačených a o zlomeninách

157. V parmském hrabství se někomu narodil syn, který měl obrácené chodidlo, totiž patu vpředu a prsty vzadu. Byl to chudý člověk, ale oddaný svatému Františkovi. Za syna narozeného k hanbě každý den u svatého Františka naříkal a vždy přitom zdůrazňoval svoji chudobu. Když uvažoval, že hebounkou nožku malého chlapce vrátí do správné polohy silou a kojná s tím souhlasila, rozhodl se to udělat při koupání v okamžiku, kdy chlapcovy údy budou uvolněné. Avšak ještě dříve, než k této nerozvážnosti došlo, zjistilo se v okamžiku, kdy byl chlapec z povijanu rozvázán, že je pro zásluhy svatého Františka tak uzdraven, jako kdyby dříve žádnou vadu neměl.

158. Ve Scoppito v Amiternu měli muž a žena jediného syna, kterého denně oplakávali jako rodinnou hanbu. Nevypadal totiž jako člověk, ale spíše jako nějaký netvor, když byl zvrácen řád přírody a jeho vnější části byly obráceny k vnitřním. Paže byly spojeny s krkem, kolena připojena k hrudi a chodidla srostlá s hýžděmi a on neměl tvar postavy, ale koule. Aby na něho neviděli, odnášeli ho z dohledu rodičů i známých, kteří byli dost nasyceni bolestí, ale ještě více studem. Proto muž z bolesti vyčítal ženě, že nerodí děti jako jiné ženy, ale jakési netvory, které není možné přirovnat k ničemu odpornějšímu, a prohlásil, že je to Boží trest za ženin hřích. Ona, sklíčená zármutkem a zmatená hanbou, často s pláčem volala ke Kristu a vzývala pomoc svatého Františka, aby ráčil pomoci jí, nešťastnici uvržené do takové hanby. Jedné noci, když kvůli tomuto neštěstí spala neklidným spánkem, zjevil se jí svatý František a konejšil ji něžnými slovy: „Vstaň, vezmi chlapce na blízké místo zasvěcené mému jménu a vykoupej ho ve vodě té studny. Jakmile totiž bude chlapec do té vody ponořen, dosáhne úplného zdraví.“ Žena však nedbala na to, aby světcův příkaz ohledně chlapce vykonala, a neuposlechla ani tehdy, když se jí zjevil podruhé a opakoval jí totéž. 10 Ale světec se laskavě slitoval nad její prostotou a překvapivým způsobem jí prokázal milosrdenství. 11 Potřetí se jí totiž zjevil se slavnou Pannou a vznešeným doprovodem svatých apoštolů, uchopil ji a i s chlapcem je v okamžiku přenesl ke dveřím zmíněného místa. 12 Když již začalo svítat, celé ono tělesné vidění zmizelo a žena, užaslá a překvapená z toho, čemu jen stěží mohla věřit, zaklepala na dveře. 13 U bratří vyvolala nemalý úžas takovým vyprávěním, avšak ona se vší vírou očekávala chlapcovo uzdravení, když již potřetí byl zázrak přislíben. 14 Později také přišly urozené ženy z téhož kraje ze zbožnosti na to místo. A když se doslechly, co se stalo, velmi se podivily. 15 Neprodleně proto nabraly vodu ze studny a ta nejvznešenější z nich vykoupala chlapce vlastníma rukama. 16 A chlapci se náhle všechny údy srovnaly na svá místa a byl zdravý. Velikost toho zázraku oděla všechny úžasem.

159. V městečku Cori v ostijské diecézi jeden muž zcela ztratil vládu nad bércem, takže nemohl vůbec chodit ani se hýbat. Když byl zbaven veškeré naděje na lidskou pomoc a prožíval hlubokou úzkost, začal jedné noci, jako by před sebou viděl blaženého Františka, takto naříkat: „Pomoz mi, svatý Františku, rozpomeň se na mou službu a odplatím se ti oddaností! Vždyť jsem tě vezl na svém oslu a políbil jsem tvé svaté nohy i tvé svaté dlaně; vždy jsem ti byl vždy oddán, vždy jsem byl laskavý, a podívej, hynu v ukrutném trápení takové bolesti.“ Pohnutý takovým nářkem, ihned byl František na místě a pamětliv prokázaného dobrodiní a potěšen oddaností, zjevil se bdícímu muži ještě s jedním bratrem. Řekl, že přišel na jeho zavolání a že přináší lék k uzdravení. Dotkl se místa bolesti malou hůlkou, která na sobě měla znamení Tau. Vřed ihned praskl a po následném uzdravení zůstalo až dodnes na tom místě znamení Tau.

Tímto znamením František podepisoval své listy, kdykoli něco napsaného z důvodu nutnosti nebo lásky posílal.

160. Jedna dívka, přinesená k jeho hrobu, měla už rok krk ohavně znetvořený a hlavu přirostlou k rameni, takže se nemohla na nic dívat, leda ze strany. Když však vstrčila hlavu pod schránu, kde bylo uloženo drahocenné světcovo tělo, krk se jí náhle narovnal a ona, překvapená okamžitou změnou, začala utíkat a plakat. Na rameni byla zřetelná prohlubeň, kde kvůli poloze, kterou dlouhá nemoc působila, byla její hlava připojena.

161. V hrabství Narni měl jistý chlapec holeň zkřivenou tak ohromným zmrzačením, že nemohl nijak chodit, leda za pomoci dvou holí. Od dětství trpěl touto nemocí, stal se žebrákem a otce ani matku vůbec neznal. Zásluhami blaženého Františka byl však ze zmíněného trápení uzdraven, takže mohl chodit bez hole, kam chtěl.

162. Jistý Mikuláš z Foligna, když měl zmrzačenou levou nohu a trpěl velikou bolestí, aby znovu získal bývalé zdraví vynaložil na lékaře tolik peněz, že se zadlužil více, než chtěl a mohl. Nakonec ale, když mu jejich pomoc nijak neprospěla a byl stravován tak obrovskou bolestí, že ani sousedé pro jeho hlasité naříkání nemohli v noci spát, odevzdal se Bohu a blaženému Františkovi a nechal se dopravit k jeho hrobu. Když se v noci modlil a pobýval u světcova hrobu, noha se mu narovnala, rozjásal se velikou radostí a bez hole se vrátil domů.

163. Jeden chlapec měl také zmrzačenou nohu tak, že měl koleno přirostlé ke hrudi a patu k hýždím. Když jeho otec trýznil své tělo kajícím pásem a matka se pro něho vážně trápila, poté, co byl dopraven ke hrobu blaženého Františka, dosáhl plného a okamžitého uzdravení.

164. Ve městě Fano žil mrzák. Nohy měl plné vředů a přirostlé k hýždím. Z vředů šel takový zápach, že ho nechtěli za žádnou cenu přijmout do špitálu a ošetřovat. Ten byl zakrátko pro zásluhy blaženého1 otce Františka, jehož milosrdenství vroucně vzýval, potěšen a zcela uzdraven.

165. Malé děvčátko z Gubbia se zmrzačenýma rukama už celý rok nemělo vládu nad žádným údem svého těla. Aby došla milosti uzdravení, dopravila ji její chůva s voskovou figurkou ke hrobu blaženého2 otce Františka. Když tam pobývaly osm dní, všem jejím údům se vrátila jejich funkčnost, takže je mohla používat jako dřív.

166. Jiný chlapec z Montenero ležel několik dní před dveřmi kostela, kde odpočívalo tělo svatého Františka, neboť nemohl ani chodit, ani sedět, protože měl tělo od pasu dolů úplně ochrnuté. Jednoho dne ho vnesli do kostela, aby se dotkl hrobu přeblaženého otce Františka, a odcházel odtud zcela zdráv. Hoch sám vyprávěl, že zatímco ležel před hrobem slavného světce, objevil se u něho jakýsi mládenec oblečený v hábitu bratří a stál nad hrobem. Měl v rukou hrušky, zavolal ho, a když mu jednu podával, povzbuzoval ho, aby vstal. Chlapec vzal hrušku z jeho ruky a odpověděl mu: „Vidíš, že jsem chromý a nemohu vůbec vstát.“ Nabídnutou hrušku doopravdy snědl a natáhl ruku po druhé, kterou mu onen mládenec nabízel. Když ho mladík znovu povzbuzoval, aby vstal, nemohl vstát, protože se stále ještě cítil nemocný. Ale jakmile vztáhl ruku po hrušce, stejný mladík, který mu ji dal, ho uchopil za ruku, vyvedl ho ven a zmizel mu z očí. Když si chlapec uvědomil, že je zdráv a neporušený, začal hlasitě volat a všem ukazovat, co se s ním stalo3.

167. Jiný občan z Gubbia přinesl v koši k hrobu svatého otce svého ochrnutého syna a dostal ho zpět úplně zdravého. Byl tak zmrzačený, že měl nohy jakoby přirostlé k hýždím a úplně vysušené4.

168. V diecézi Volterra jeden muž, jménem Riccomagno, který se stěží mohl po zemi popostrkávat rukama a byl pro svou hrůznou opuchlost opuštěn vlastní matkou, když se pokorně odevzdal blaženému Františkovi, byl okamžitě uzdraven.

169. Ve stejné diecézi byly dvě ženy, Verde a Sanguigna. Ty byly tak ochrnuty, že se nemohly vůbec hýbat, leda když je druzí nosili, a ruce měly odřené, neboť se o ně při pohybu opíraly. Po jediném slibu jim bylo zdraví navráceno.

170. Jistého muže, Jakuba z Poggibonsi, když byl tak žalostně pokřiven a zmrzačen, že se ústy dotýkal kolen, vzala jeho matka, vdova, do jedné kaple blaženého Františka. A poté, co prodlévala u Pána v modlitbě za jeho uzdravení, odvedla si ho domů zcela zdravého.

171. Ve Vicalvi se stala uschlá ruka jedné ženy pro zásluhy svatého otce stejnou jako ta zdravá.

172. V městě Capua učinila jedna žena slib, že osobně navštíví hrob blaženého Františka; když ale pro starost o rodinnou záležitost zapomněla na učiněný slib, ochrnula náhle na pravou stranu. Hlavou ani paží, protože svaly měla ochrnuté, nemohla na žádnou stranu pohnout. A tak plná bolesti, obtěžovala své sousedy ustavičným nářkem. Když tedy procházeli před jejím domem dva bratři, byli jedním knězem požádáni, aby ubožačku navštívili. Jakmile se vyznala, že na slib zapomněla, a přijala od nich požehnání, vstala v tom okamžiku zdráva a pro trest moudřejší bez váhání vykonala, co slíbila.

173. Bartoloměj z Narni, který usnul ve stínu jednoho stromu, jakýmsi ďábelským zásahem ochrnul na celou holeň a chodidlo, a protože byl člověkem velmi chudým, nevěděl, kam by se měl obrátit. Ale milovník chudých, Kristův praporečník František, se mu zjevil ve snu a přikázal mu jít k tomu místu. Když se k němu vydal, ale uchýlil se přitom od přímého směru, uslyšel hlas, který mu říkal: „Pokoj tobě! Já jsem ten, kterému ses odevzdal.“ Odvedl ho na místo, a jak se mu zdálo, jednu ruku mu položil na chodidlo a druhou na holeň a tak zchřadlé údy znovu oživil. Ten člověk byl již pokročilého věku a takto byl ochrnut po dobu šesti let.

174. Dokud ještě žil v těle, vykonal [František] mnoho podobných znamení moci.

Tak když jednou procházel přes biskupství rietské, dorazil k jednomu statku, kde žena v slzách přinesla v náručí osmiletého syna a položila ho před něj. Chlapec byl totiž již čtyři roky tak nesmírně oteklý, že vůbec neviděl na své nohy. Světec ho laskavě uchopil a svýma svatýma rukama mu přejel po břiše. Při jeho dotyku otok splaskl a on byl zcela zdráv. S matkou již radostnou vzdával hojné díky Bohu i jeho svatému.

175. V městě Toscanella poskytl blaženému Františkovi přístřeší jeden rytíř; jeho jediný syn byl ochrnutý a ochromený na celém těle. A třebaže již uplynula doba kojení, ležel dosud v kolébce. Rytíř se proto pokorně sklonil k nohám blaženého muže a s pláčem od něho žádal uzdravení svého syna. A přestože se [František] pokládal a prohlašoval za nehodného takové milosti, přemožen nakonec vytrvalostí jeho proseb, nejprve se pomodlil a pak chlapce označil křížem a požehnal mu. A on náhle před zraky všech, kteří se radovali, vstal zdráv a chodil sem a tam, jak chtěl.

176. Jindy, když přišel do Narni, jeden muž z toho města, jménem Petr, který ležel na lůžku ochrnulý, když se doslechl, že Boží světec přišel do Narni, začal prosit biskupa města, aby služebníka Boha Nejvyššího ráčil poslat k němu, aby ho uzdravil. Tak totiž ztratil vládu nad všemi svými údy, že mohl hýbat jen jazykem a očima. Když k němu blažený František přistoupil, učinil nad ním od hlavy až k chodidlům znamení kříže a všechny nemoci zmizely a bylo mu navráceno bývalé zdraví.

177. V Gubbiu byla jedna žena, která měla obě ruce ochrnuté a nemohla s nimi vůbec pracovat. Když se dozvěděla, že muž Boží vstoupil do města, ihned se k němu s bolestí a pláčem utekla a se žalostným výrazem ve tváři mu ukazovala ochrnuté ruce. Přemožen lítostí, dotkl se jejích rukou a uzdravil je. Žena se hned vrátila domů a s radostí vlastníma rukama připravila sýrový koláč, který darovala svatému muži. On však si z něho vzal jen kousek, pro hlubokou úctu, kterou žena k němu měla, a přikázal jí, aby zbytek snědla s rodinou.

178. Jednou přišel do města Orte, aby tam přenocoval, když jeden chlapec, jménem Jakub, který již dlouhou dobu ležel ochrnutý, očekával i s rodiči, že ho uzdraví. Dlouhotrvající nemocí měl hlavu téměř u kolen a některé kosti byly zlomené. Poté však, co přijal od svatého Františka znamení požehnání, začal se okamžitě napřimovat, až se úplně narovnal a byl zcela zdráv.

179. Také jiný obyvatel města, který měl mezi lopatkami nádor o velikosti velkého chleba, když byl svatým Františkem požehnán, byl tak okamžitě a zcela uzdraven, že po nemoci nezůstala ani stopa.

180. Ve špitále v Città di Castello všichni znali jednoho mladíka, který byl již sedm let ochrnutý a posunoval se po zemi jako zvíře. Jeho matka za něho velmi často prosila svatého Františka, aby lezoucího syna naučil chodit. A jakmile světec přijal vyslovený slib a vyslyšel nářky prosící matky, ihned jí vrátil syna, kterého zbavil nestvůrných pout a daroval mu přirozenou volnost.

181. Praxida, nejznámější z řeholnic Říma a římského světa, která pro lásku věčného Snoubence žila skryta od útlého dětství již čtyřicet let v těsné kobce, zasloužila si tak u svatého Františka zvláštní milost náklonnosti. Neboť jí prokázal to, co žádné jiné ženě, že ji totiž přijal k poslušnosti. A pro její zbožnou oddanost jí předal řádový oděv, tedy hábit a provaz. Když jednoho dne vystoupila na terasu své poustevny pro věci, které potřebovala, z ďábelského úkladu se krutým pádem zřítila na zem; zlomila si chodidlo i nohu a navíc si vykloubila rameno. Protože po mnoho uplynulých let se panna Kristova zříkala všech pohledů do tváře a učinila pevné předsevzetí, že se jich bude stále zříkat, ležela na zemi jako kláda, nepřijímala ničí pomoc a nevěděla, kam se obrátit. Na příkaz jistého kardinála a na radu řeholníků byla nucena k porušení své odloučenosti, aby se jí dostalo pomoci jedné řeholnice a unikla tak nebezpečí smrti, které pro nedostatečnou péči a nedbalost hrozilo. Ona to však zcela odmítala a všemi prostředky, kterými mohla, se stavěla na odpor, jen aby se nestalo, že by i v nejmenším porušila svůj slib. Proto se rozhodně vrhla k nohám Boží slitovnosti, a když nastal večer, stěžovala si zbožným nářkem nejblahoslavenějšímu otci Františkovi: „Můj přesvatý otče, který jsi všude laskavě pomohl v nesnázích tolika lidem, jež jsi za svého života neznal, proč také nepomůžeš mně, která jsem si, dokud jsi žil, zasloužila tvou přesladkou milost? Musím totiž, jak vidíš, blažený otče, buď změnit předsevzetí, nebo podstoupit rozsudek smrti.“ 10 Když srdcem i ústy pronášela takové řeči a opakovanými vzdechy odhalovala politováníhodný stav, náhle tvrdě usnula a dostala se do vytržení mysli. 11 A hle, nejdobrotivější otec, zářící šatem slávy, sestoupil do temné kobky a začal k ní promlouvat sladkými slovy: „Vstaň, požehnaná dcero, vstaň a neboj se! 12 Přijmi znamení úplného uzdravení a nezlomně zachovávej své předsevzetí!“ 13 Vzal ji za ruku, zvedl ji a pak zmizel. 14 Ona chodila sem a tam po své cele a nevěděla, co v ní služebník Boží vykonal. 15 Domnívala se, že má vidění. 16 Nakonec, když přišla k oknu, dala obvyklé znamení. 17 Nato urychleně přispěchal jeden mnich, a protože tomu nemohl uvěřit, s údivem jí řekl: „Jak se to, matko, stalo, že jsi mohla vstát?“ 18 Avšak ona, protože dosud věřila, že se jí to zdá, a protože se domnívala, že to není pravda, požádala, aby byl rozdělán oheň. 19 Když jí přinesli světlo, vzpamatovala se, žádnou bolest už necítila a po pořádku vypravovala všechno, co se stalo.

 Další

1 Až na změnu v tomto výrazu je celý odstavec převzat z 1Cel 131.

2 Až na změnu v tomto výrazu je celý odstavec převzat z 1Cel 132.

3 Odstavec je převzat z 1Cel 133.

4 Odstavec je převzat z 1Cel 134,3-4.

Přejít nahoru