Píseň bratra Slunce

Píseň bratra Slunce bývá také nazývána jako Chvalozpěv stvoření. Ohledně jejího vzniku koluje několik hypotéz. Nejvíce pravděpodobné se zdá, že byla složena u Sv. Damiána v období od zimy 1224 do léta 1225. Originál je v umbrijském nářečí. Byla zřejmě skládána na dvakrát až na třikrát, přičemž poslední odstavec o smrti přidal sv. František až v posledním roce svého života. Podle některých autorů však vznikla tato píseň najednou. 1Cel 80-81 svědčí o Františkově zvyku nazývat různá stvoření bratry a sestrami i o jeho chválách stvoření, ke kterým vyzýval podobně jako tři mládenci v peci. A ještě víc! Když šel a přemýšlel nebo zpíval o Ježíši, úplně zapomněl na cestu a všechny živly vyzýval ke chvále Ježíše (1Cel 115). Také Jindřich d’Avranches ve své Veršované legendě o sv. Františkovi 11,1-45 píše, že František vyzýval jako tři mládenci v ohnivé peci všechno stvoření ke chvále Boží, a hned k tomu dodává, že nazýval stvoření bratry a sestrami. A pak ta stvoření vyjmenovává (s patřičným básnickým rozvinutím) v pořadí, v jakém jsou v Písni bratra Slunce. Zdá se tedy, že básník Jindřich d’Avranches tento text dobře znal. I události okolo smrti sv. Františka (ve spojitosti s Písní bratra Slunce) popisuje informovaněji než Celano. Celano se ve svém Druhém životopise znovu vrací k Písni bratra Slunce a říká, že ji František složil poté, co prožil ve svém trápení velkou útěchu od Pána (2Cel 213), a pak popisuje, co se odehrálo těsně před Františkovou smrtí: Také všechny ostatní tvory přizval k chvále Boží a slovy písně, kterou dříve složil, je vyzýval, aby Boha milovali. Dokonce i smrt, všem hroznou a nenáviděnou, vyzval k chvále. Šel jí radostně vstříc a zval ji jako hosta (2Cel 217).

V assiském rukopise nacházíme před samotným textem písně tento úvod: Začínají chvály stvoření, které složil blažený František ke cti a chvále Boží, když byl nemocný u Sv. Damiána. Bohužel se nám nedochoval žádný notový zápis, který by obsahoval melodii této písně. Zatímco Celano vidí jako biblický vzor této písně píseň tří mladíků v ohnivé peci, sv. Bonaventura jej zase vidí v Žalmu 148 (VětLeg IX,1,9). Na obou něco může být. Je třeba umět spojit toto Františkovo nadšení pro stvoření s některými jeho výrazy na adresu těla a světa, abychom pochopili, že neodsuzuje tělo a svět jako takové, ale pouze to, co je spojuje s hříchem. A právě tato píseň je toho důkazem.

 

₁ Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,

tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.¹

₂ Náleží jen tobě, Nejvyšší,

a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.

₃ Buď pochválen, můj Pane, spolu se vším svým stvořením²,

především s panem bratrem Sluncem,

jenž je dnem a skrze něhož nám dáváš světlo.

₄ A on je krásný a září velikým jasem;

tvým, Nejvyšší, je obrazem.

₅ Buď pochválen, můj Pane, za³ sestru Lunu a za hvězdy⁴,

na nebi jsi je stvořil jasné, vzácné a krásné.

₆ Buď pochválen, můj Pane, za bratra vítr,

za vzduch a oblaka, za jasnou oblohu a každé počasí⁵,

jímž dáváš svým tvorům obživu⁶.

₇ Buď pochválen, můj Pane, za sestru vodu⁷,

která je moc užitečná, pokorná, vzácná a čistá.

₈ Buď pochválen, můj Pane, za bratra oheň⁸,

kterým osvětluješ noc⁹,

a on je krásný, veselý, silný a mocný.

₉ Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku Zemi¹⁰,

která nás živí a stará se o nás

a vydává rozličné plody s pestrými květy a bylinami¹¹.

₁₀ Buď pochválen, můj Pane, za ty, kdo odpouštějí pro tvou lásku¹²

a snášejí křehkost a trápení.

₁₁ Blaze těm, kdo to snášejí pokojně,

neboť tebou, Nejvyšší, budou korunováni.¹³

₁₂ Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla¹⁴,

které žádný živý člověk nemůže uniknout.

₁₃ Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších;

blaze těm, které nalezne [ve shodě s] tvou nejsvětější vůlí,

protože druhá smrt jim neublíží¹⁵.

₁₄ Chvalte mého Pána a dobrořečte mu¹⁶,

děkujte mu a služte mu s velkou pokorou.

 Další