VI. kapitola

O životě bratří a lásce, kterou k sobě navzájem měli

25. ₁ Když se pak shledali, byli naplněni takovým štěstím a takovou duchovní radostí, že docela zapomněli na protivenství a obrovskou chudobu, kterou vytrpěli.

₂ Každodenně se usilovně věnovali modlitbě i práci vlastních rukou¹, aby se zcela vyhnuli zahálce, nepřítelkyni duše². ₃ Vskutku i za nocí vstávali věrně o půl noci podle slov onoho proroka: o půlnoci jsem vstával, abych ti vzdal chválu³, modlili se vroucně a často i v slzách.

₄ Navzájem se měli upřímně rádi, jeden se o druhého staral a živil jej, jako se matka stará o své dítě a živí ho⁴. ₅ Tak velice v nich planul oheň lásky, že se jim zdálo snadné zemřít nejen pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, ale též jeden pro druhého, a to s radostí.

26. ₁ Když jednou dva bratři procházeli po jakési cestě, potkali jednoho blázna, který po nich házel kamením. ₂ Jakmile jeden z bratří uviděl, že na jeho bratra mají kameny dopadnout, přiběhl a postavil se proti létajícím kamenům, neboť pro vzájemnou planoucí lásku, než aby byl zasažen jeho bratr, chtěl být zasažen on sám. ₃ Takové a podobné věci dělali častěji.

₄ Vlásce a v pokoře byli tak zakořeněni a upevněni⁵, že si jeden vážil druhého, jako by to byl jeho pán. ₅ A jestliže někdo z nich měl vynikat úřadem nebo důstojností, považoval se za bezvýznamnějšího a nepatrnějšího než ostatní.

₆ Všichni se také cele odevzdávali v poslušnosti. Když se otvírala ústa představeného, byly jejich nohy hned připraveny vyrazit a ruce pracovat. ₇ Cokoli jim bylo přikázáno, pokládali za příkaz daný ve shodě s Boží vůlí; a tak jim bylo příjemné a snadné všechno plnit.

₈ Zdržovali se tělesných žádostí⁶, a aby nebyli odsouzeni, sami sebe přísně posuzovali⁷.

27. ₁ Neboť jestliže náhodou jeden druhému řekl slovo, které se mu mohlo nelíbit, svědomí mu to vyčítalo, že neměl pokoj, dokud se ze svého provinění nevyznal, nevrhl se na zem a nenechal položit nohu toho bratra na svá ústa, i když ten se zdráhal. ₂ A když to v žádném případě nechtěl udělat, tak ten, kdo to slovo řekl, jestliže byl představeným, poručil mu to udělat, jinak žádal představeného o tento příkaz, aby tak zloba od nich utekla a mezi nimi byla zachována dokonalá láska. ₃ Snažili se tak překonávat chyby příslušnými ctnostmi.

₄ Cokoli měli, knihu nebo tuniku, všichni to používali a nikdo neříkal o něčem, že je to jeho, jak tomu bylo v prvotní apoštolské církvi.

₅ Ačkoli sami překypovali chudobou, přesto byli štědří a rádi se dělili z obdržených almužen se všemi, kdo prosili pro lásku Boží⁸.

28. ₁ Když šli cestou a potkávali prosící chudé, někteří z nich, když neměli, co by jim poskytli, dali chudým něco ze svého oděvu. ₂ Někdo z nich si odpáral kapuci a daroval ji chudému prosebníku, jiný odpáral rukáv a dal jej, jiní dávali jinou část svého hábitu, aby zachovali ono evangelní slovo: Každému, kdo prosí, dej⁹.“

₃ Jednoho dne přišel nějaký chuďas ke kostelu svaté Marie v Porciunkuli, kde bratři přebývali, a žádal od nich almužnu. ₄ Byl tam plášť, který nosíval jeden bratr, dokud ještě žil ve světě. ₅ Blažený František řekl bratrovi, jemuž plášť patřil, aby ho věnoval tomu chudákovi. ₆ Ten mu ho bez váhání a s radostí dal. ₇ Hned nato se mu zdálo, že pro úctu a zbožnost, kterou projevil v darování, ona almužna stoupá do nebe, a on se náhle cítil naplněn novým duchem.

29. ₁ Když k nim přišli bohatí tohoto světa, přijímali je radostně a laskavě¹⁰, vyzývali je, aby se odvrátili od zla, a povzbuzovali je, aby konali pokání.

₂ Bratři v té době snažně prosili, aby nebyli posíláni do kraje, kde se narodili, aby se tak vyhnuli setkání a důvěrnému přátelství se svými příbuznými, a tak zachovali slovo proroka: cizincem jsem se stal svým bratřím a poutníkem synům mé matky¹¹.

₃ V chudobě prožívali velikou radost, protože netoužili po bohatství, leda po věčném. ₄ Zlato a stříbro nikdy nevlastnili, a třebaže pohrdali veškerým světským bohatstvím, za nejvíce opovrženíhodné pokládali peníze.

30. ₁ Jednou, když bratři pobývali u Svaté Marie v Porciunkuli, přišli nějací lidé a vstoupili do kostela a bez vědomí bratří položili na oltář peníze. ₂ Jeden bratr při vstupu do kostela vzal nalezené peníze a uložil je do okna v tom kostele. ₃ Ale jiný bratr nalezl peníze, které bratr odložil, a přinesl je svatému Františkovi.

₄ Když to blažený František uslyšel, dal pečlivě pátrat po tom, který bratr tam ty peníze položil. ₅ Když byl bratr nalezen, poručil, aby přišel k němu, a řekl mu: „Proč jsi to udělal¹²? ₆ Nevěděl jsi, že chci, aby bratři nejen peněz neužívali, ale aby se jich ani nedotýkali?“ ₇ Po těch slovech se bratr sklonil, na kolenou vyznal svou vinu a žádal, aby mu uložil pokání. ₈ On mu uložil, aby ty peníze vynesl v ústech z kostela a svými ústy, v nichž je nesl, položil na trus osla, jakmile jej najde. ₉ To bratr pečlivě vykonal. ₁₀ Potom František bratry napomenul, aby penězi pohrdali, kdekoli je najdou, a považovali je za nic.

₁₁ Tak se bratři stále radovali, protože neměli nic, pro co by se mohli znepokojovat. ₁₂ Neboť čím více byli odděleni od světa, tím více byli spojeni s Bohem. ₁₃ Vstoupili na stezku, zpevnili cestu a zachovávali její drsnost. ₁₄ Lámali skály, udusávali trny, a tak nám, jejich následovníkům, zanechali rovnou cestu.

 Další