Pochybné a neautentické spisy:

V minulosti bylo sv. Františkovi přisuzováno ještě mnoho dalších spisů. Zde uvádíme pouze ty, které se dochovaly v latině.

1. Collatio: Haec sunt arma. Ve skutečnosti jde o sbírku výroků církevních Otců (např. Augustina, Jeronýma, Řehoře, Bernarda), která byla písařem omylem připsána sv. Františkovi.

2. Collatio quadem s. Francisco tributa. Spis, který podle svého obsahu náleží do oblasti cisterciácké spirituality – i s odvolávkou na Bernarda – tedy sv. Bernarda z Clairvaux.

3. Epistola ad fr. Agnellum de Pisa. Apokryfní list, kterým sv. František pověřuje bratra Beránka, aby šel do Anglie. I když se takové obedienční¹ listiny psaly v rámci Řádu už velmi brzy, dochovaný text se výrazně odlišuje od formulací, které sv. František používá ve svých autentických spisech. Sama skutečnost, že bratra Beránka do Anglie poslal, je pravdivá, avšak list byl vytvořen někým jiným mnohem později.

4. Epistola ad fr. Bernardum. Ve skutečnosti se jedná o List obsahující 25 rad, který napsal sv. Bonaventura.

5. Epistola ad fr. Eliam. Jde o falsifikát, který vychází z autentického Listu ministrům, avšak používá alegorických výkladů biblických pasáží, které nikde ve Františkových spisech nenajdeme.

6. Epistola ad Joannam, comitissam Hanoniae. Jsou o ní pouze zmínky (měl ji napsat sv. František r. 1225 komtese z Hennegau), ale pravděpodobně nebyla nikdy napsána.

7. Epistola ad eremitorium de Portu Vegla. Je rovněž obedienční listinou, která je však apokryfní.

8. Oratio: Absorbeat. Modlitba, která se nacházela i v posledním českém vydání Františkánských pramenů. Jedná se však o modlitbu složenou z patristických textů, které byly ve 12. století často používány. V rukopisných sbírkách textů sv. Františka se nenachází. Dochovala se díky Ubertinovi z Casale a sv. Bernardinovi ze Sieny, ale ani jeden ji nepřipisuje sv. Františkovi. Pochází od Jana Fécampa († 1078), ke kterému se zřejmě dostala anonymně prostřednictvím liturgie.

9. Oratio composita a beato Francisco. Modlitba mistrně poskládaná z textů Písma sv. a liturgie, stylem připomínající autentické texty sv. Františka. Je však doložená pouze z jednoho rukopisu z Madridu z 16. století. Její jazykové zvláštnosti poukazují na španělský původ, takže ji zatím mezi autentické spisy sv. Františka zařadit nelze.

10. Oratio quotidiana s. Francisci. Modlitba, jejíž původ je značně nejasný a použitý jazyk plně neodpovídá zvykům sv. Františka. Ve starých rukopisech se nenachází.

11. Oratio in infirmitate. Je převzatá z Legendy větší sv. Bonaventury (XIV,2). Styl je Bonaventurův a je těžké říci, nakolik obsah odpovídá způsobu modlitby sv. Františka. Ve starších životopisech se nenachází.

12. Orationes cum quinque Pater noster. Tato modlitba s pěti Otčenáši se nachází pouze v rukopise z Mainzu, který pochází až z 15. stol. Těžko říci, kdo ji složil a připsal sv. Františkovi. Používala se zvláště v německých zemích.

13. Oratio pro obtinenda paupertate. Tato modlitba za obdržení chudoby se nachází u Ubertina z Casale, jenž sám je jejím autorem.

14. Oratio quaedam s. Francisci. Modlitba pocházející z 2. poloviny 15. stol.

15. Oratio: Sancta Dei genitrix dulcis. Názory badatelů na tuto modlitbu se liší, ale pokud se nenajdou pádnější důvody, nelze ji zařadit mezi autentické spisy sv. Františka.

16. Perfectiones fr. Iunipero datae. Spis o dokonalostech věnovaný br. Gineprovi jistě nenáleží mezi díla sv. Františka, neboť se objevuje až mezi prvotisky.

17. Prologus super verba b. Francisci. Tento prolog je v rukopisech používán jak ve vztahu ke sv. Františkovi, tak i k bl. Jiljímu, ale nenapsal ho ani jeden z nich.

18. Prophetia de Ordine Minorum. Toto proroctví ohledně budoucnosti Řádu je téměř doslova opsáno z 1Cel, ale časem začalo kolovat samostatně.

19. Regula fratrum vel sororum poenitentium. Text řehole pro kající bratry a sestry byl schválen papežem Mikulášem IV. roku 1289. Pochází sice z dob dřívějších, ale jeho autorství nelze připisovat sv. Františkovi, ale papežům a jejich rádcům.

20. Sermo Francisci de Eucharistia. Jedná se o kázání o Eucharistii, ale jeho autorem je František de Mayronis OFM. Teprve písaři připsali jeho autorství sv. Františkovi.

21. Sermo Francisci ad fratres suos. Asketický traktát, který cituje Bazila, Jana Zlatoústého, Augustina, Řehoře a další Otce. Jistě nepochází od sv. Františka.

22. Verba s. Francisci prophetica. Objevují se až v rukopise z poloviny 15. stol. Jde nejspíše o výroky používané pro postní kázání, které někdo připsal sv. Františkovi, aby jim dodal větší vážnosti.

23. Žaltář sv. Františka. Jde o 65 žalmů, které byly přeloženy z latiny do němčiny. Autor ani překladatel nejsou známí. Nejstarší dochovaný rukopis je ze 16. století. Forma i obsah jsou natolik barokní, že není možné je připsat sv. Františkovi.

24. Modlitba Učiň mě, Pane, nástrojem. Byla velkodušně připsána sv. Františkovi a je přijímána křesťany snad všech denominací. Bohužel však jejím autorem není náš světec. Během první světové války (okolo r. 1914) ji někdo ve Francii převzal z normandského almanachu a nechal vytisknout na zadní stranu zbožného obrázku sv. Františka. Tam ale ještě nebyla připisována jemu. Vyjadřovala však to, po čem lidé v době války obzvláště toužili a co také odpovídá duchu sv. Františka. Proto byla velmi rychle překládána do dalších jazyků, byly k ní přidávány různé dodatky, až se vyvinula do současné podoby. Právě na jejím vývoji je vidět, jak snadno se může nějaký text připsat autorovi, který mu dodá větší vážnosti a „postará“ se o jeho rozšíření. V tomto případě se to povedlo natolik, že se tato modlitba objevila i v některých překladech Františkánských pramenů. Podle některých badatelů byla tato modlitba připisována Vilému Normandskému a podle Willibrorda van Dyka dokonce Vilému Dobyvateli.