Napomenutí

I když je řadíme mezi „spisy“, nejedná se o spisy v pravém slova smyslu, neboť jde o krátké Františkovy výroky, kterými (obvykle na kapitulách) napomínal a povzbuzoval své bratry, jak to popisuje Perugijský anonym 37,1-4: O Letnicích se všichni bratři sešli na kapitulu u kostela Panny Marie v Porciunkuli. Na té kapitule projednávali, jak lépe zachovávat Řeholi. … Svatý František přítomné bratry napomínal, káral a přikazoval jim, jak uznal za vhodné, když se napřed poradil s Pánem. Ale všechno, co jim říkal slovy, nejdříve pečlivě a horlivě ukazoval [svými] skutky. Téměř s jistotou lze předpokládat, že František svá napomenutí bratřím pronášel v dialektu a někdo z posluchačů je přeložil do latiny a zapsal.

Po obsahové stránce zaujímají Napomenutí mezi ostatními spisy výsostné místo, neboť jde o ta témata, která našemu světci nejvíce ležela na srdci. Pozornému čtenáři jistě neujde, že se jednotlivými napomenutími jako zlatá nit vine téma vnitřní chudoby – tak, jak ji chápal sv. František. Na jejich základě by se dalo zpracovat i jakési františkánské rozlišování duchů.

Určit datum jejich vzniku je prakticky nemožné. Pravost Napomenutí je dostatečně dosvědčená. Už 13. 7. 1231 jeden neznámý dominikán cituje Napomenutí 6 a výslovně ho připisuje sv. Františkovi. V rukopisech jsou obvykle uváděna těmito nebo podobnými slovy: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. Toto jsou slova svatých napomenutí našeho ctihodného otce Františka všem bratřím. Také sv. Bonaventura ve svých spisech dvakrát cituje výroky z Napomenutí, aniž by však uváděl pramen, ze kterého cituje. Srovnáme-li však obsah Bonaventurova Listu obsahujícího 25 radNapomenutími, těžko se ubráníme dojmu, že znal celou sbírku Napomenutí, neboť je ve svém listě obsahově sleduje a rozpracovává. Na začátku 14. stol. znal celou sbírku Napomenutí také Angelo Clareno, který se o ní výslovně zmiňuje a některá napomenutí doslovně cituje a spolu s Bartolomějem z Pisy zdůrazňuje jejich důležitost pro duchovní život. Citát z šestého Napomenutí se nachází také v Assiské kompilaci, která vznikla na začátku 14. stol. Zrcadlo dokonalosti 96,11-12 zase výslovně cituje Napomenutí 20. A tak bychom mohli pokračovat ve výčtu svědectví, která dokládají, že Napomenutí byla připisována sv. Františkovi, a tudíž o jejich původci není pochyb. Tomáš z Celana se zmiňuje o jednom Františkově zvyku, který vysvětluje některé zvláštnosti jeho textů: A co je neméně podivné, dal-li psát několik řádek jako pozdrav nebo napomenutí, nestrpěl, aby bylo některé písmeno nebo slabika vyškrtnuta, i když byla zbytečná nebo nesprávná (1Cel 82,5). Zvláštností je, že pouze v Napomenutích používá sv. František pro označení představeného výraz prelatus, který je mu jinak cizí. Mohlo to být pod vlivem cisterciáckého kardinála Reniera Cappocciho, který se účastnil svatodušní kapituly r. 1219.

1. O těle Páně

Pán Ježíš říká svým učedníkům: Já jsem cesta, pravda a život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho. Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl mého Otce.1

Otec přebývá v nepřístupném světle2 a Bůh je duch3 a Boha nikdo nikdy neviděl4. Proto ho lze vidět pouze v duchu, neboť co dává život, je duch, tělo nic neznamená5. Ale ani Syna v tom, v čem je roven Otci, nikdo nevidí jinak než Otce, ani jinak než Ducha svatého. Proto všichni, kteří viděli Pána Ježíše v jeho lidství a neviděli ho a neuvěřili podle Ducha a božství, že to je pravý Syn Boží, jsou odsouzeni; tak i všichni, kteří vidí svátost posvěcenou slovy Páně na oltáři skrze ruce kněze pod způsobou chleba a vína, ale nevidí a nevěří podle Ducha a božství, že to je opravdu nejsvětější tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, jsou odsouzeni. 10  To dosvědčuje i sám Nejvyšší, když říká: Toto je moje tělo a má krev nové smlouvy, [která se prolévá za mnohé]6; 11 a Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný7. 12 Je to tedy Duch Páně8, který přebývá ve svých věřících, který přijímá nejsvětější tělo a krev Páně. 13 Všichni ostatní, kteří nesdílejí téhož Ducha a odváží se přijímat, jedí a pijí si odsouzení9.

14 Proto: Synové lidští, jak dlouho ještě budete mít zatvrzelé srdce10? 15 Proč nepoznáváte pravdu a nevěříte v Syna Božího11? 16 Hle, každodenně se ponižuje12, jako kdysi z královského trůnu13 přišel do lůna Panny, 17 tak každodenně přichází k nám v pokorné podobě. 18 Každý den sestupuje v rukách kněze z Otcovy náruče na oltář. 19 A tak jako svatým apoštolům [se ukázal] ve skutečném těle, stejně i nám se ukazuje ve svatém chlebě. 20   A jako oni svým tělesným zrakem viděli pouze jeho tělo, duchovním zrakem nahlíželi a věřili, že je to sám Bůh, 21 tak i my, když vidíme tělesnýma očima chléb a víno, máme vidět a pevně věřit, že je to jeho živé a pravé nejsvětější tělo a krev. 22 A tímto způsobem je Pán vždy se svými věrnými, jak to i sám říká: Hle, já jsem s vámi až do konce světa14.

2. O zlu vlastní vůle

1 Pán řekl Adamovi: Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez15. Z každého stromu zahrady mohl jíst, protože dokud nejednal proti poslušnosti, nezhřešil. Ten totiž jí ze stromu poznání dobra, kdo si přisvojuje vlastní vůli a chlubí se dobrem, které v něm Pán vyjevuje a koná; a tak díky našeptávání ďábla a překročením příkazu okouší ovoce poznání zla. Proto je správné, aby podstoupil trest.

3. O dokonalé poslušnosti

1 Pán v Evangeliu říká: Kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem16; a Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho17. Ten člověk opouští všechno, co má, a ztrácí své tělo, který sám sebe v poslušnosti zcela vydává do rukou svého představeného18. A cokoliv dělá a říká, o čem sám ví, že to není proti vůli [představeného], a pokud je dobré to, co činí, to je pravá poslušnost. A kdyby podřízený viděl, že něco je pro jeho duši lepší a užitečnější než to, co mu nařizuje představený, ať to své dobrovolně obětuje Bohu; a místo toho, ať se snaží splnit to, co chtěl představený. Neboť toto je poslušnost z lásky19, protože vyhovuje Bohu i bližnímu.

Pokud by však představený nařizoval něco, co by bylo proti jeho svědomí, i kdyby ho neposlechl, přece ať ho neopouští. A jestliže by od některých byl za to pronásledován, ať je ještě více miluje kvůli Bohu. Neboť kdo spíše vydrží pronásledování, než aby se chtěl od bratří oddělit, zůstává skutečně v dokonalé poslušnosti, neboť dává svůj život20 za své bratry.

10  Jsou totiž mnozí řeholníci, kteří pod záminkou, že vidí věci lepší než to, co jejich představení nařizují, se ohlížejí zpět21 a vracejí se ke zvratkům vlastní vůle22. 11 Jsou to vrazi a svým špatným příkladem uvádějí v záhubu mnoho duší.

4. Ať si nikdo nepřisvojuje představenství

1 Nepřišel jsem, abych si nechal sloužit, ale abych sloužil23, praví Pán. Ti, kdo jsou ustanoveni nad ostatními, ať se tím představenstvím chlubí tak, jako kdyby byli určeni ke službě umývání nohou bratřím. A o co více se znepokojují, když jim bylo odňato představenství, než kdyby jim byla odňata služba umývání nohou, tím více si střádají do měšce k záhubě své duše24.

5. Ať se nikdo nepyšní, ale ať se chlubí křížem Páně

1 Podívej se, člověče, jak skvělé postavení ti určil Pán Bůh, neboť tě stvořil a učinil k obrazu svého milovaného Syna, co se týče těla, a k [jeho] podobě25, co se týče ducha26. A všechno stvoření, které je pod nebem, každé podle své přirozenosti slouží, poznává a poslouchá svého Stvořitele lépe než ty. A neukřižovali ho zlí duchové, ale ty jsi ho ukřižoval spolu s nimi a dosud křižuješ svou zálibou ve špatnostech a hříších. Čím se tedy můžeš chlubit?

Neboť i kdybys byl tak důvtipný a moudrý, že bys ovládal všechno vědění27 a uměl bys vykládat všechny možné jazyky28 a důvtipně bys prozkoumával věci nebeské, tím vším se nemůžeš chlubit; vždyť jediný zlý duch věděl o věcech nebeských a stejně tak ví o věcech pozemských více, než všichni lidé, i kdyby snad byl někdo, kdo by dostal od Pána zvláštní poznání nejvyšší moudrosti.

A podobně kdybys byl krásnější a bohatší než všichni [ostatní] a dělal bys zázraky, takže bys i zlé duchy zaháněl, to všechno se [může] obrátit proti tobě a nic z toho ti nenáleží, ničím z toho se nemůžeš chlubit; ale tímto se můžeme chlubit, [totiž] svými slabostmi29 a tím, že každý den neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista30.

6. O napodobování Pána

1 Pohleďme, bratři, všichni na dobrého pastýře, jenž pro spásu svých ovcí podstoupil utrpení na kříži. Pánovy ovce ho následovaly v trápení i pronásledování, v pohanění i v hladu, ve slabosti i v pokušení a ve všem ostatním; a za to od Pána obdržely věčný život. Proto je velkou hanbou nás, Božích služebníků, že svatí vykonali skutky a my tím, že o nich mluvíme, chceme získat slávu a čest.

7. Po poznání ať následují dobré skutky

1 Apoštol praví: Litera zabíjí, ale duch oživuje31. Ti jsou zabiti literou, kdo touží pouze znát slova, aby byli mezi ostatními považováni za moudřejší a mohli získat velké bohatství, které by dali svým příbuzným a přátelům. Také ti řeholníci jsou zabiti literou, kteří nechtějí následovat ducha svatých písem, ale spíše touží znát pouze slova a druhým je vysvětlovat. 4 Avšak oživeni duchem Božích písem jsou ti, kteří každé písmeno, které znají a touží znát, nepřipisují [svému] tělu, ale slovem i příkladem je vracejí nejvyššímu Pánu a Bohu, jemuž náleží každé dobro.

8. O hříchu závisti, kterému se musíme vyhýbat

1 Apoštol praví: Nikdo nemůže říci: Ježíš je Pán, než jen v Duchu svatém32; a: Nikdo nečiní dobro, není ani jeden33. Kdokoli tedy závidí svému bratrovi nějaké dobro, které Pán v něm mluví a koná, dopouští se hříchu rouhání, protože závidí samotnému Nejvyššímu34, jenž mluví a koná každé dobro.

9. O milování

Pán praví: Milujte své nepřátele [čiňte dobře těm, kteří vás nenávidí a modlete se za ty, kdo vás pronásledují a pomlouvají]35. Ten totiž opravdu miluje svého nepřítele, kdo necítí bolest nad bezprávím, které mu [nepřítel] působí, ale z lásky k Bohu se trápí nad hříchem jeho duše. 4 A ukazuje mu lásku [svými] skutky.

10. O ovládání těla

1 Jsou mnozí, kteří když hřeší nebo když zakoušejí bezpráví, často obviňují nepřítele nebo bližního. Ale tak to není: každý totiž má svého nepřítele ve své moci; to je tělo, jehož prostřednictvím hřeší. Proto blažený je ten služebník36, který tohoto nepřítele, vydaného do své moci, bude vždy držet v zajetí a moudře se před ním bude mít na pozoru. Pokud totiž toto bude dělat, žádný jiný nepřítel, ať viditelný či neviditelný, mu nebude moci uškodit.

11. Ať se nikdo nenechá zkazit špatností druhého

Božímu služebníku se nesmí nic znelíbit kromě hříchu. A jakýmkoliv způsobem by někdo zhřešil a služebník Boží by se kvůli tomu znepokojoval a rozčiloval, aniž by to bylo z lásky, hromadí si tresty37. Ten služebník Boží, který se kvůli ničemu nerozčiluje a neznepokojuje, žije správně a bez vlastnictví. Blažený je ten, kdo si nic neponechává pro sebe, ale dává, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu38.

12. Jak poznat ducha Páně

Zda služebník Boží sdílí Ducha Páně, lze poznat takto: když Pán koná skrze něho něco dobrého, jestli se tím jeho tělo nechlubí, neboť to je vždy proti všemu dobrému, ale zdali ztrácí ve svých vlastních očích cenu a pokládá-li sám sebe za menšího, než jsou všichni ostatní lidé.

13. O trpělivosti

Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny39. Služebník Boží nemůže poznat, jak velkou má v sobě trpělivost a pokoru, dokud je spokojen. 2  Když však přijde čas, kdy ti, kdo by mu měli vyhovět, učiní mu pravý opak, jakou tehdy [projeví] trpělivost a pokoru, takovou má a nic víc.

14. O chudobě ducha

Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království40. Je mnoho takových, kteří vytrvale dlí na modlitbách a při pobožnostech, kteří svému tělu ukládají velké posty a tělesná odříkání, ale pro jediné slovo, které považují za nespravedlivé vůči své osobě41, nebo pro nějakou jinou věc, v níž pociťují újmu, se hned pohoršují a rozčilují. Takoví nejsou chudí v duchu; protože ten, kdo je skutečně chudý v duchu, nenávidí sám sebe a miluje ty, kteří ho bijí po tváři42.

15. O pokoji

Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny43. Pravými tvůrci pokoje jsou ti, kteří při všem, co snášejí na tomto světě, z lásky k našemu Pánu Ježíši Kristu zachovávají pokoj duše i těla.

16. O čistotě srdce

Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha44. Opravdu čistého srdce jsou ti, kteří pohrdají věcmi pozemskými, hledají věci nebeské a nikdy se nepřestávají čistým srdcem a čistou duší klanět Pánu, Bohu živému a pravému, a patřit na něho.

17. O pokorném Božím služebníku

Blahoslavený je ten služebník45, který se nechlubí více dobrem, které Pán říká a koná skrze něho, než tím, co říká a koná skrze jiného. Hřeší ten člověk, který chce více přijímat od svého bližního, než kolik by chtěl ze sebe dávat Pánu Bohu.

18. O soucitu s bližním

Blahoslavený člověk, který snáší svého bližního s ohledem na jeho křehkost stejně tak, jako by chtěl, aby on v podobné situaci snášel jeho. Blahoslavený služebník, který všechno dobro vrací Pánu Bohu, protože kdo si něco ponechá, skrývá u sebe peníze Pána, svého Boha46, a i to, co si myslí, že má, bude mu vzato47.

19. O pokorném Božím služebníku

Blahoslavený služebník, který se nepovažuje za lepšího, když je lidmi veleben a vychvalován, než když je považován za bezvýznamného, prostého a opovrženého, neboť člověk je pouze tím, čím je před Bohem, a nic víc.

Běda tomu řeholníkovi, který je druhými vyvýšen a sám nechce ze své vůle sestoupit. A blahoslavený je ten služebník48, který nikoli ze své vůle dosáhl vysokého postavení a stále touží být pod nohama ostatních.

20. O dobrém a prázdném řeholníkovi

Blahoslavený je ten řeholník, který nemá radost a potěšení v ničem jiném než v nejsvětějších výrocích a skutcích Páně a skrze ně přivádí lidi radostně a vesele k Boží lásce49. Běda tomu řeholníkovi, který má potěšení ve slovech povrchních a prázdných a skrze ně přivádí lidi k smíchu.

21. O ješitném a upovídaném řeholníkovi

1 Blahoslavený služebník, který když mluví, nevyjevuje všechno, co ví, proto, aby dostal odměnu, a nemluví ukvapeně50, ale moudře zvažuje, co má říci či odpovědět. Běda tomu řeholníkovi, který dobra, jež mu Pán ukázal, neuchovává ve svém srdci51 a neukazuje je ostatním skutky, ale spíše v naději na odměnu je touží ukazovat lidem slovy. Sám dostává svou odměnu52 a posluchači z toho mají málo užitku.

22. O napomínání

Blahoslavený služebník, který poučování, obvinění i pokárání tak trpělivě snáší od druhého, jako od sebe samotného.

Blahoslavený služebník, který pokárání mírně a klidně přijme, uctivě vyslechne, pokorně přizná [chybu] a ochotně [ji] napraví.

Blahoslavený služebník, který se kvapně neomlouvá, ale v pokoře vydrží pohanění a pokárání za hřích, i když se neprovinil.

23. O pokoře

Blahoslavený služebník, který se mezi svými podřízenými chová tak pokorně, jako by byl mezi svými pány.

Blahoslavený služebník, nad kterým stále visí metla nápravy.

Věrný a rozvážný služebník je [ten]53, který při všech svých pochybeních se neváhá potrestat uvnitř zkroušeností a navenek vyznáním a skutkem nápravy.

24. O pravé lásce

1 Blahoslavený služebník, který by miloval svého bratra, když je nemocný a nemůže mu [lásku] oplácet tak, jako když je zdravý a může mu to oplatit.

25. Ještě jednou o tomtéž

1Blahoslavený služebník, který by miloval a ctil svého bratra, když je od něho daleko, stejně, jako když je s ním, a neříkal by za jeho zády nic, co by mu s láskou nemohl říci do očí.

26. Aby Boží služebníci měli v úctě duchovní osoby

Blahoslavený služebník, který má důvěru ke klerikům, kteří žijí správně podle zásad římské církve. A běda těm, kteří jimi opovrhují; neboť i kdyby to byli hříšníci, přece je nikdo nemá soudit, protože sám jediný Pán si vyhrazuje [právo], aby je soudil. Vždyť o kolik je větší jejich služba, kterou mají vůči nejsvětějšímu tělu a krvi našeho Pána Ježíše Krista, které sami přijímají a jen oni je vysluhují ostatním, o to větší hřích mají ti, kdo se prohřešují vůči nim, než [kdyby se provinili] vůči všem ostatním lidem tohoto světa.

27. O ctnosti, která zahání neřest

Kde je láska a moudrost, tam není ani strach, ani nevědomost.

Kde je trpělivost a pokora, tam není ani hněv, ani rozčilování.

Kde jsou chudoba s radostí, tam není ani žádostivost, ani lakota.

Kde je klid a rozjímání, tam není ani ustaranost, ani roztěkanost.

Kde je bázeň Boží, aby střežila svůj dům54, tam nepřítel nemá kudy by vstoupil.

Kde je milosrdenství a rozlišování, tam není ani přehánění, ani zatvrzelost.

28. Dobro je třeba skrývat, aby se neztratilo

Blahoslavený služebník, který si ukládá v nebi55 dobro, které mu Pán prokazuje, a netouží je v naději na odměnu vyjevovat lidem, protože sám Nejvyšší ukáže svá díla všem, kterým je bude chtít ukázat. Blahoslavený služebník, který tajemství Páně uchovává ve svém srdci56.

 Další

1 Jan 14,6-9.

2 Srv. 1 Tim 6,16.

3 Jan 4,24.

4 Jan 1,18.

5 Jan 6,63.

6 Srv. Mk 14,22.24.

7 Srv. Jan 6,56.58.

8 Sv. František často používá výrazu Duch Páně, když mluví o třetí božské Osobě. Podobá se v tom sv. Pavlovi, který se zmiňuje o Duchu svatém jako o Duchu Kristově (Řím 8,9), o Duchu jeho Syna (Gal 4,6), o Duchu Ježíše Krista (Flp 1,19). Toto kristologické pojetí Ducha svatého je užitečné mít na paměti při četbě Františkových spisů.

9 Srv. 1 Kor 11,29.

10 Žl 4,3 (podle Vulgáty – dále jen Vul)

11 Srv. Jan 9,35.

12 Srv. Flp 2,8.

13 Mdr 18,15.

14 Srv. Mt 28,20.

15 Srv. Gn 2,16.17.

16 Lk 14,33.

17 Lk 9,24.

18 V tomto případě a v Napomenutích dosti často sv. František používá pro označení představeného latinské slovo praelatus, které zdůrazňuje představenství, ačkoliv jinde (např. v Řeholi) používá slovo minister, což znamená „služebník“, neboť to lépe vystihuje roli představeného v jeho bratrském společenství.

19 Srv. 1 Petr 1,22.

20 Srv. Jan 15,13.

21 Srv. Lk 9,62.

22 Srv. Př 26,11; 2 Petr 2,22.

23 Srv. Mt 20,28.

24 Srv.Jan 12,6.

25 František zde vidí budoucího Krista jako vzor, podle kterého je stvořen člověk.

26 Srv. Gn 1,26.

27 Srv. 1 Kor 13,2.

28 Srv. 1 Kor 12,28.

29 Srv. 2 Kor 12,5.

30 Srv. Lk 14,27.

31 2 Kor 3,6.

32 1 Kor 12,3.

33 Řím 3,12.

34 Srv. Mt 20,15.

35 Mt 5,44.

36 Mt 24,46.

37 Srv. Řím 2,5.

38 Mt 22,21.

39 Mt 5,9.

40 Mt 5,3.

41 Doslova: vůči svému tělu.

42 Srv. Mt 5, 39.

43 Mt 5,9.

44 Mt 5,8.

45 Srv. Mt 24,46.

46 Mt 25,18.

47 Lk 8,18.

48 Srv. Mt 24,46.

49 Srv. Žl 50[51],10.

50 Srv. Př 29,20.

51 Srv. Lk 2,19.51.

52 Srv. Mt 6,2; 6,16.

53 Srv. Mt 24,45.

54 Srv. Lk 11,21.

55 Srv. Mt 6,20.

56 Srv. Lk 2,19.51.

Přejít nahoru