Legenda tří druhů

Překlad: Bernard Bartoň OFMCap.

Štěpánka Ráchel Popková OSCCap.

Legenda tří druhů je pro bližší poznání osobnosti sv. Františka velmi cenná. Datum jejího vzniku kladou poslední výzkumy do roku 1246, tedy před Druhý životopis Tomáše z Celana, na němž nezávisí. Naopak Druhý životopis má v sobě zapracovaný materiál z Legendy tří druhů. Na rozdíl od Perugijského anonyma je Legenda tří druhů napsána jako opravdová legenda o sv. Františkovi, a snad právě proto se dočkala mnohem většího rozšíření než Perugijský anonym. Navzdory zákazu z roku 1266 se nám dochovala ve 22 rukopisech. Nejstarší dochovaný rukopis obsahující tuto legendu je rukopis ze Sarnana, který pochází z přelomu 13. a 14. století. Díky sice bohaté, ale poněkud komplikované rukopisné tradici první kritické vydání této legendy spatřilo světlo světa až v roce 1974.

Za povšimnutí stojí, že společná témata, jako mládí sv. Františka a jeho první kroky po obrácení v Legendě tří druhů 1-24, se zrcadlí v Druhém životopise 1-14, takže se dá těžko předpokládat, že by v těchto pasážích byl Druhý životopis důležitější než Legenda tří druhů.

Od nám známých počátků rukopisné tradice Legendu tří druhů doprovází List z Greccia¹ (z 11. 8. 1246). Někteří odborníci míní, že samotnou Legendu tří druhů nelze považovat za materiál, který byl připojen k Listu z Greccia, neboť jde již o hotovou legendu a ne o jednotlivé epizody ze světcova života, které bratři Lev, Anděl a Rufín posbírali a poslali ministru generálovi k dalšímu zpracování. A zatímco list uvádí, že přiložená svědectví nejsou uspořádána chronologicky, legenda je uspořádána podle časového sledu událostí. Jiní však naopak soudí, že tento list k Legendě tří druhů skutečně patří. List totiž zdůrazňuje význam bratra Jana (Leg3Dr 1,4), což by odpovídalo převzatým pasážím z Perugijského anonyma, jehož autorem je bratr Jan. Ve tvrzení tří druhů, že přiložený materiál není uspořádán do souvislé legendy, pak lze spatřovat rétorický obrat, jakousi „literární pokoru“. Navíc v rukopisné tradici tento list vždy doprovází zmiňovanou legendu – vždyť od něj dostala i své jméno. Popis proměny Františka – laika v klerika, který spadá pod pravomoc církve (Leg3Dr 19,1-7), prozrazuje hlubokou znalost jak města Assisi a jeho právních struktur, tak i znalost kanonického práva. Druhý tábor odborníků tedy předpokládá, že doprovodný list k Legendě tří druhů skutečně patří, a že tedy jejími autory jsou jmenovaní druhové sv. Františka.

Prvních šestnáct kapitol legendy je kompaktních a souvislých. Poslední dvě kapitoly, XVII. a XVIII., však podávají informace o posledních dvou letech Františkova života jiným, mnohem zhuštěnějším způsobem, než jak to činí předcházející kapitoly. Jako by chtěl někdo rychle doplnit to, co zbývalo do konce Františkova života, proto ve zkratce doplňuje Františkovu smrt, jeho stigmata a jeho svatořečení. Proto se uvažuje o tom, že tyto poslední dvě kapitoly byly doplněny později. Jelikož jsou obsahově závislé na Druhém životopise, a dokonce i na Větší legendě, můžeme předpokládat, že byly k původní legendě doplněny po roce 1266.

Rubrika v rukopise (doplněná písařem) uvádí Legendu tří druhů těmito slovy: „Těchto několik záznamů napsali tři druzi blaženého Františka o jeho životě a jednání ve světě, o jeho podivuhodném a dokonalém obrácení a o dokonalosti původu a základu Řádu, jaká byla v něm a v prvních bratřích.“ To je zhuštěně podaný obsah prvních šestnácti kapitol.

Hlavními prameny Legendy tří druhů jsou První životopis Tomáše z Celana, Život sv. Františka od Juliána ze Špýru a Perugijský anonym bratra Jana, a to následně (jde pouze o prvních 16 kapitol):

43,25% (Leg3Dr 30-67) pochází z Perugijského Anonyma (12-45),

32% je z materiálu, který shromáždili druhové sv. Františka,

15% je z Prvního životopisu,

2,45% (Leg3Dr 22-27) je z Života sv. Františka,

1,2% (Leg3Dr 14 a 56) je ze spisů bratra Lva.

Autor legendy se snaží tyto prameny používat velmi pečlivě a neopomenout žádný z důležitých údajů a přitom je vhodně pospojovat. Za tímto účelem někdy mění pořadí jednotlivých příběhů. Zatímco ostatní prameny jsou uváděny vcelku, materiál z Prvního životopisu je rozeset po celé legendě.

Legenda tří druhů přináší několik skutečných novinek, které vycházejí z přání druhů sv. Františka zaznamenat to, o čem věděli, že se stalo, ale nebylo zaznamenáno v Prvním životopise. Jde především o podrobnější popis věznění sv. Františka v Perugii, o jeho volbu za vůdce zlaté assiské mládeže, o začátky jeho veřejného kázání, o překonávání odporu při požívání vyžebraných pokrmů a o jeho stud při žebrání, který se snažil překonávat tak, že mluvil francouzsky². Tyto epizody nám také přibližují sociální a kulturní prostředí zlaté assiské mládeže, které první druhové sv. Františka znali z vlastní zkušenosti.

Další kategorie příběhů z Františkova života však již nesleduje jen historické cíle. Epizody, které řadíme do této části, snad nebyly všechny záměrně zcela vymyšleny, ale jejich použitím (bez ohledu na to, zda se skutečně odehrály) autoři sledují jistý cíl. Oblasti jejich zájmu jsou dvě, jednou oblastí je sv. František a druhou Řád.

Novinkou v pojetí sv. Františka je především snaha podat ho jako člověka předurčeného ke svatosti. Negativní pojetí města Assisi a světcova příbuzenstva z Prvního životopisu je tak ve vyprávění tří druhů nahrazeno podáním Františka zdvořilého, dobře vychovaného, pocházejícího z počestného stavu počestného města³. Františkova zázračná předurčenost je posilována různými znameními, jako např. jeho „předchůdcem“, který procházel městem Assisi ještě v době před Františkovým obrácením⁴. Ale navzdory všem podobnostem s Kristem se ho autoři legendy nesnaží podávat jako druhého Krista, ale jako proroka, i když to někdy činí dosti nešťastným způsobem. V perugijském vězení např. kladou do Františkových úst větu: „Co si o mně myslíte? Jednou budu uctíván na celém světě.“ Těžko bude někdo brát vážně, že by František pronesl něco takového. V tomto prorockém duchu Legenda tří druhů 24, jako vůbec první životopisný pramen, uvádí proroctví o chudých paních, které sv. František pronesl ve francouzštině při opravě kostelíka sv. Damiána. Je pravděpodobné, že toto proroctví nebylo vůbec proneseno, a bylo přidáno až pod vlivem druhů sv. Františka, kteří předpokládali, že světec měl od počátku myšlenku založit i ženskou větev Řádu, což je v rozporu s tím, jak zpočátku jednal se sv. Klárou. Podobně jako první uvádějí vnější rozmluvu mezi křížem u sv. Damiána a sv. Františkem (Leg3Dr 13), zatímco v Prvním životopise 8-9 to byla pouze vnitřní záležitost. V tomtéž duchu Legenda tří druhů 51 přidává po epizodě před papežem, kde je Perugijským anonymem 34-36 vloženo Františkovi do úst podobenství o ženě a králi, ještě i sen Inocence III., ve kterém vidí sv. Františka podpírat Lateránskou baziliku, která se hroutí. Tato událost vede papeže k tomu, aby uvěřil, že tento muž zachrání církev. Dnes již víme, že tento sen pochází z Legendy o sv. Dominikovi, kterou napsal Konstantin Medici z Orvieta v letech 1244-1246, tedy po vzniku Perugijského anonyma, ale před sepsáním Legendy tří druhů. Bratři hledající materiály, které by vylepšily prorocký obraz zakladatele, neváhali převzít tento výjev z Legendy o sv. Dominikovi. V celkovém pojetí Legendy tří druhů je právě vyprávění o kříži u Sv. Damiána osou příběhu, který naznačuje poslání sv. Františka i celého Řádu – osobní utrpení a záchrana církve.

Legenda tří druhů obsahuje i nové části týkající se Řádu. Je velmi posilněno pojetí Porciunkuly jako studny čistoty původních ideálů. Ale také je zde jasně řečeno, že ji světec „pokorně přijal“ od opata na Monte Subasio⁵. Tedy získal do vlastnictví – že by se tím chtělo říct, že původní ideály a vlastnění kostela či kláštera nejsou tak úplně v rozporu? Dalším novým prvkem týkajícím se Řádu je Františkovo vidění černé kvočny, která měla tolik kuřátek, že se je marně snažila ukrýt pod svá křídla⁶. Toto vidění vedlo sv. Františka k tomu, aby papeže požádal o kardinála protektora. Kdykoliv se v životopisech setkáváme se snem či viděním na místě, kde v dřívějších životopisech nebylo, musíme mít na paměti, že pravděpodobně jde o „politické“ zdůvodnění popisovaného jevu. Zkrátka nadpřirozeno zasahuje, aby to, co se událo, bylo potvrzeno jako legitimní.

Autoři legendy se prostě snaží najít rovnováhu mezi Františkem – bratrem mezi bratry a člověkem, který byl blíž nebi než zemi, blíž Kristu než lidem. Závěr je jasný, světec ospravedlňuje Řád a Řád vede ke svatosti⁷. Celkový cíl Legendy tří druhů se tedy zdá být stejný jako cíl bratra Jana v Perugijském anonymovi – ospravedlnit Řád, jak se konstituoval v letech 1240-1246, a to bez hořkosti, bez lítostivosti a bez nářku. Cesta k tomuto cíli je však jiná. Tři druhové nejdou pedagogickou cestou bratra Jana, ale cestou zdůraznění osobnosti svatého Františka, který byl předurčen ke svatosti. Na rozdíl od Prvního životopisu už nestačí jen František, který vede Řád, ale František, který vidí i do budoucnosti a předpokládá to, co se stane i po jeho smrti.

Stylisticky jsou v legendě tu a tam patrné vlivy použitých pramenů, ale autor odvedl dobrou práci, která působí dojmem originální a kompaktní legendy. Autor často mění nepřímou řeč pramenů v řeč přímou, čímž dosahuje značné živosti a působivosti vyprávění. Je to dobrý latiník, i když jeho styl se nedá srovnat s klasickým stylem Tomáše z Celana nebo sv. Bonaventury. Dokáže ale používat i cursus, a to ve třech jeho nejběžnějších podobách (planus, tardus, velox). Zdá se, že hlavními adresáty Legendy tří druhů jsou menší bratři, které chce legenda nejen informovat, ale i formovat.

Legenda tří druhů se svým pojetím dosti liší od Assiské kompilace, za jejímž původním materiálem stojí bratr Lev. Proto se objevují i názory, že List z Greccia původně doprovázel jak svědectví Rufína a Anděla (Leg3Dr), tak i svědectví bratra Lva (AssKomp). Proto lze předpokládat, že za Legendou tří druhů stojí ve skutečnosti pouze dva druhové, a to bratři Rufín a Anděl. To, co víme o jejich sociálním původu, odpovídá znalostem města Assisi, znalosti práva a rytířskému pojetí Františkova života. I tak se však nepředpokládá, že by legendu napsal přímo některý z nich, ale že to byl spíše nám dosud neznámý člen Řádu.

Zdá se tedy, že výzva Crescencia z Jesi a generální kapituly z Janova byla rozdělena mezi dva směry Řádu, které se profilují již od roku 1230, snad aby byla uchována rovnováha dialogu uvnitř Řádu. Jde však o dva směry, nikoli o dvě strany – levici a pravici. Obě legendy (Leg3Dr a AssKomp) však měly velmi odlišný osud, pokud jde o jejich rukopisnou tradici, ačkoliv jejich začátek byl stejný. Legenda tří druhů je propracované, ucelené vyprávění, které přejímá První životopis, Perugijského anonyma, a doplňuje je vlastními úvahami. Text se uchoval v této podobě a ve 14. stol. se dočkal velkého rozkvětu, o čemž svědčí bohatá rukopisná tradice. Téměř vždy je v rukopisech doprovázen Listem z Greccia. Vysvětlení je celkem prosté: pouze tato část měla solidní formální strukturu, která jí zajistila trvání v čase. Tvrzení Listu z Greccia, že soubor svědectví nebyl sepsán „na způsob legendy“ by sice mohlo být řečnické přehánění, ale také by se prostě mohlo vztahovat na druhou část sebraných svědectví – tedy na zmatený soubor bratra Lva. Assiská kompilace je natolik neuspořádaná, že není ani jasné, jak ji vlastně nazývat. Především je nutno si uvědomit, že se nedochovala ve své původní podobě. Od počátku totiž neměla žádnou jasnou strukturu. Duch bratra Lva se totiž vzpíral jediné smysluplné životopisné struktuře, a to chronologickému uspořádání událostí. Jestliže se tento bratr vzpírá smyslu historie, pak je to snad proto, že se nemůže smířit se skutečností, že sv. František je mrtev, a Řád žije dál. Podle obsahu lístku, který mu sv. František napsal, se zdá, že br. Lev byl na něm závislý a nedokázal se od něho osamostatnit, jak se to stává dětem, které nedokáží opustit své rodiče. Proto ani nedokáže dát strukturu svým vzpomínkám. Zpracovává je, přepracovává, mění – poznámky, svitky, knihy. Jiní pak tuto strukturu dali jeho materiálu po něm, ale bez něj, jako kupříkladu autor Zrcadla dokonalosti. Chaotický a antihistorický duch bratra Lva jsou tedy příčinou nejen chybějící struktury Assiské kompilace, ale i jejího malého rozšíření. Neštěstí tohoto textu je tak vlastně neštěstím bratra Lva. Je krásné uchovat si dětskou duši, ale jak pak žít mezi dospělými?

Základní protiklad bratra Lva a autorů Legendy tří druhů není protikladem spirituálů proti komunitě, nebo protikladem levice proti pravici. Napětí mezi těmito dvěma názorovými směry uvnitř Řádu se sice projevuje v některých naukových i praktických bodech, ale jeho zdrojem je zásadní rozdíl v přijetí či odmítnutí historického vývoje. Jedni jsou lidmi současnými, kteří mají hluboký zájem o historii, aby se dokázali zorientovat ve svém vývoji. Druzí jsou lidmi minulosti, kteří historii odmítají, protože základní poučkou dějin je, že věci se mění, a to je právě to, co nechtějí pochopit, ani se s tím smířit. Tak se i bratr Jiljí po Františkově smrti zcela stáhl ze světa, jako by se čas zastavil. Autoři tohoto zaměření přestali věřit ve schopnost církve aktivně zasahovat do dějin a utíkali se výhradně k duchovním poselstvím, antihistorickým a antiinstitucionálním. Svět nás opouští, ale co je nám po něm, naše pravda je odjinud. Pastí Lvových ahistorických a zmatených textů je to, že se snaží dělat dojem, že téměř za každou větou se skrývá nějaký Františkův původní výrok – jeho vlastní slova. Nejistotu jeho textu měla zakrýt jistota původnosti Františkových slov. Navíc jde o texty latinské, jež původní být nemohou. Kdo se zadívá do Zrcadla dokonalosti, nikdy v něm nespatří zcela průzračnou Františkovu tvář. Čím delší doba uplynula od sepsání událostí, které se staly, tím víc je zkresluje i samotná paměť těch, kdo je popisují. Události, které byly tehdy bezvýznamné a nepodstatné mohou časem nabýt na významu, neboť jsou důležité pro toho, kdo je vypravuje.

 Další