VII. kapitola

O jeho veliké námaze a trápení při opravě kostela svatého Damiána a jak začal překonávat sám sebe, když chodil po žebrotě

21. ₁ František, služebník Boží, vysvlečený ze všeho světského, byl volný pro Boží spravedlnost, pohrdl vlastním životem a vším možným způsobem se dal do služby Boží. ₂ S radostí a s nadšením se vrátil ke kostelu svatého Damiána, vyrobil si cosi jako poustevnický hábit a povzbuzoval kněze onoho kostela stejnými slovy, jakými ho povzbudil biskup.

₃ Potom vstal, a když vstoupil do města, začal v ulicích a na náměstích¹ tak chválit Pána, jako by byl opilý Duchem. ₄ Jakmile dokončil tuto oslavu Pána, zaměřil se na získávání kamenů na opravu jmenovaného kostela, ₅ a říkal: „Kdo mi dá jeden kámen, dostane jednu odměnu. 6 Kdo mi však dá dva, dostane dvě odměny. ₇ A kdo dá tři, právě tolikrát bude odměněn.“

₈ Tato a mnohá jiná prostá slova pronášel v zápalu ducha, a protože Boží vyvolený byl prostý a neučený, stavěl se ke všemu prostě a ne podle učených slov lidské moudrosti². ₉ Mnozí se mu však vysmívali a považovali ho za nemocného, někteří ovšem, pohnuti lítostí, se dali do pláče, když viděli, jak rychle přišel z takové rozpustilosti a světské marnosti k takovému opojení Boží láskou. ₁₀ On si však posměchu nevšímal a v zápalu ducha vzdával Pánu díky.

₁₁ Jak mnoho se na zmíněném díle namáhal, by bylo zdlouhavé a obtížné vyprávět. Neboť on, který byl v otcovském domě tak jemný, na vlastních ramenou nosil kameny a všemi možnými způsoby se ve službě Boží stravoval.

22. ₁ Onen kněz, když pozoroval jeho práci a viděl, že se tak horlivě, nad vlastní síly, namáhá v Boží službě, třebaže byl chudičký, staral se, aby měl pro něho něco lepšího k jídlu, zvláště když věděl, jak vybraně žil ve světě. ₂ Vskutku, jak sám Boží muž později přiznal, často jídal vybraná jídla a zákusky a prostým pokrmům se vyhýbal.

₃ Když však jednoho dne zpozoroval, co pro něho kněz dělá, šel do sebe a řekl si: „Kamkoli půjdeš, najdeš někde takového kněze, který by ti prokazoval tolik lidské pozornosti? ₄ To není život chudého člověka, který sis chtěl zvolit. ₅ Ale měl bys žít dobrovolně jako chudý, který chodí od dveří ke dveřím s miskou v ruce a přinucen nutností v ní mísí různé jídlo, pro lásku toho, který se chudý narodil, velmi chudý ve světě žil, nahý a chudý zemřel na kříži a byl pohřben v cizím hrobě.“

₆ Jednoho dne tedy vstal, vzal misku a vešel do města, a kudy chodil, u dveří prosil o almužnu. ₇ Mnozí, kteří věděli, jak rozmařile žil, se velmi divili, když viděli, jak vkládal do misky různé pokrmy, jak sebou pohrdá a jak se podivuhodně změnil. ₈ Když se ovšem chtěl pustit do oněch různých smíšených jídel, zhrozil se nejprve, protože nejen nebyl zvyklý je jíst, ale nebyl schopen se na ně ani podívat. ₉ Přesto ale přemohl sám sebe a začal jíst. A zdálo se mu, že si nikdy při jídle na ničem tak vybraném nepochutnal.

₁₀ Proto tak jásalo jeho srdce v Pánu, jelikož jeho tělo, třebaže slabé a ztrýzněné, dostalo sílu k tomu, aby s radostí sneslo pro Pána něco drsného a hořkého. ₁₁ Navíc děkoval Bohu, že mu hořké změnil ve sladké a že ho mnohokrát posílil. ₁₂ Onomu knězi proto řekl, aby pro něho už víc žádný pokrm nepřipravoval ani neobstarával.

23. ₁ Vlastní otec, když ho viděl, jak žije v takovém nuzném postavení, byl naplněn velikou bolestí. ₂ Neboť protože ho velmi miloval, styděl se za něho a velice se nad ním rmoutil, když viděl, že jeho tělo je téměř mrtvé přílišným trýzněním a mrazem. Proto ho proklínal, kdekoli ho potkal.

₃ Avšak muž Boží, když si všiml otcova proklínání, vzal si za otce jednoho chudého a opovrhovaného člověka a řekl mu: „Pojď se mnou a já ti dám z almužen, které dostanu. ₄ Když však uvidíš mého otce, jak mě proklíná, a já ti řeknu: požehnej mi, otče³, uděláš znamení kříže a požehnáš mi místo něho.“ ₅ A když mu tak chudák žehnal, říkával muž Boží otci: „Nevěříš, že Bůh mi může dát otce, který mi proti tvým kletbám žehná?“

₆ Kromě toho mnozí, kteří se mu smáli, velmi užasli nad tím, když viděli, že ač vysmíván, všechno trpělivě snáší. ₇ V zimě, kdy jednoho rána setrvával na modlitbách, zahalen jen v chatrném oblečení, šel kolem něho jeho rodný bratr, který svému společníku posměšně řekl: „Řekni Františkovi, aby ti prodal aspoň za jeden groš svého potu.“ ₈ Když to muž Boží uslyšel, byl proniknut radostí ze spásy a v síle Ducha mu francouzsky odpověděl: „Však já tento pot draze prodám svému Pánu.“

24. ₁ Při vytrvalé práci na opravě vzpomínaného kostela chtěl, aby v onom kostele byla stále rozžatá světla. Procházel proto městem a prosil o olej. ₂ Ale když přišel blízko jednoho domu a viděl tam lidi shromážděné k zábavě, styděl se žádat před nimi o almužnu, a tak odešel. ₃ Jakmile se však vzpamatoval, vinil se z hříchu a rozběhl se k místu, kde se konala zábava, a před všemi přítomnými vyznal svou vinu, že se kvůli nim styděl prosit o almužnu. ₄ A s rozhodným duchem vstoupil do toho domu a francouzsky prosil pro lásku Boží o olej do svítilen zmíněného kostela.

₅ Když spolu s dalšími pokračoval v práci na uvedeném díle, v radosti ducha nahlas volával na obyvatele a na ty, kteří procházeli kolem kostela, a francouzsky jim říkal: „Pojďte a pomozte mi s opravou kostela svatého Damiána, který se stane klášterem paní, jejichž pověstí a životem bude v celé církvi oslaven náš nebeský Otec⁴.“ ₆ Takto, naplněn prorockým duchem, předpověděl, co se doopravdy v budoucnu stalo. ₇ Vždyť toto je ono posvátné místo, kde, šest let po obrácení blaženého Františka, skrze téhož blaženého Františka šťastně vznikla slavná řehole a velmi vznešený řád chudých paní a svatých panen. ₈ Jejich obdivuhodný život a slavné založení byly plně schváleny svaté paměti panem papežem Řehořem IX., v té době ostijským biskupem, z moci apoštolského stolce⁵.

 Další