Kniha druhá
Druhá popisuje, s pomocí jakou a ve válce které,
jaké nepřátele potřel a jakých použil zbraní.
Jak všeho se vzdal kvůli Kristu, odhodil majetek svůj,
znenáhla na nepřítele narazil a násilí trpěl.
1 Svou rosou osrdí Duch Svatý zvlhčuje těm,
kteří jsou oddáni jemu, a předchozí trýznění jejich
jak koště uklízí dům, by hoden byl takého hosta.
Diví se prostor ten známý, jenž lotrovskou jeskyní býval,
že se stal domem Pána1, co ve svém milosrdenství
svým příchodem poctíti ráčil; proto služebník jeho
již nestrpí pohany žádné, nýbrž zdobí své srdce
a ložnici v čistotě chová; v ráj mění špinavou stáj.
9 Zůstává obava v duši jak osten, by v kluzké zas mravy
tělesné nesklouzl opět, ta v mysli stále ho bodá,
aby pak návratem svým již zvrátit nemohlo pranic
ducha jeho, strach z Boha, jenž bývá prvotní ctností,
svou radou činí ho silným a zbožností vědoucím zas,
stejně jak rozumem zdatným. Tak ze sedmi vrstev
Duch Svatý jemu dává svůj štít: vždyť na druhé straně
po sedmi přízracích stojí, co v ohnivé řadí se šiky.
17 Je to Zpupnost, jež vzdouvá se pro jakoukoli přednost,
nikoho neuzná; je nevděčná za dary shůry.
Ji doprovázejí Pýcha, Nevole a Pohrdání,
Zveličování též, co nadání na úkor druhých
vynáší, a Chvástavost, zmenšující zvětšením pověst,
spolu s ní světská Sláva2, jíž nebeské vůbec nic není,
a také Pokrytectví, jež za lidskou chválou se honí,
božskému zapáchá ale, když sádlem své smyšlenky krmí;
věru ve srovnání s ním i výbava sofistů bledne.
Když pak nadvládu její potlačí vznešenost vyšší,
nastoupí místo ní, co plameny zhoubnými nítí
Závisti Duch, který nikdy ni blízkých nešetří přátel,
truchlí, když plesají bližní, když truchlí, tak plesá on.
I tu má dostatek druhů: kořistné Vyvlastňování,
Křivé svědectví, Pomluvu křivou a Výsměch,
co vraští nosy, a Nenávist trhající zdravé,
špinící chvályhodné, když zlo samo vynáší chválou.
34 Jestliže Závisti druzi neslaví kýžený úspěch,
povstane Hněv nezkrotný zcela, jejž nijak uprosit nelze:
vždyť stěží ušetří sebe. Pod jeho praporci kráčí:
Útočnost a Zdivočelost a touhou uškodit bdělá
Nenávist a zločinu matka, která se zove Zkázou,
jež nemá ve zvyku nikdy vyslyšet obětí stesky,
Zuřivost, která hněv nítí a Běsnota budící vztek,
Opovážlivost také, co vybízí k úkladům zbrkle,
když mysli do nebezpečí opatřuje zbraněmi, nebo
ruce do válečných půtek, neb jazyky do hádek plytkých.
44 Byť i byl Hněv sám zlem, které nás lítostí plní,
ať už se kamkoli provalí prvopočátky jeho,
vposled se v Netečnost zvrhá, tu neřest, která si hnusí
všechno a pro činy ctnosti nikterak průchodná není.
Druhové Netečnosti jsou: Žvanivost neznalá studu
a veskrze nečinná Tupost, s ní Pomluva ničemná,
Dřímota, co noc ze dne činí, též Rozmařilost, co těší
ji plýtvání časem, dále zdánlivé Sny věštecké
s vidinou budoucího soudu, jako by pravdivé byly,
předvádí scény Děsu tak, že i Zoufalství teskné
vlastně prosté je strachu, když po své záhubě volá.
55 Netečnost, tato bolest, si sesterskou útěchu hledá
nejprve u Lakoty, co churavému nabízí cetky
nesoucí škodu jen, a tak co na rozumu chybí,
štědře daruje smyslům a zisky pomíjivými
věčné vyvažuje ztráty. Toho, co naději ztratil
nad nebeské, vybízí opájet se zemským a statky
stvořenými těšit duši, jež samého Stvořitele ztrácí.
Další pak spojenci dlí v táboře Lakoty zhoubné:
Lest, Úklad, Bezbožnost, Vražda, Loupež a Krádež
a zločinná Láska k zisku, též nepoctivý Obchod
a zaťatá Ctižádost, též Lichva kupčící s časem
a Svatokupectví, jež zločinně prodává ducha.
Tak marně se pokouší tlumit zármutek z Nečinnosti
Lakoty zisk, co zdá se navenek člověka bavit.
69 Co zmůže na povrchu obraz, když uvnitř příčina zuří
skrytá? Mlsnost, co stále v člověku chuť vzbouzet umí,
zevnitř své dílo strojí a každá úprava selže.
Mlsnosti spojenci jsou: nemírná, nezměrná Žravost,
věčně žvýkavá ústa, zuby – mlýn a žaludek – propast,
kam stále hážeme všechno jako do děravého
pytle: ta hostina stálá, tvář odulá a zvracení stravy!
A byť i takřka hřmotí, po dalších pokrmech lační
Žravost nenasytná a Opilost, co zcizuje mysl,
spolu se sycením pije, zatímco pitím se sytí,
prázdné poháry plní a plné zase hned prázdní;
nakonec žvatlají ústa a krok ten stává se vratkým,
tupými jeví se smysly a útroby bité se vzedmou,
srdce ochabne však, tvář vadne a nevolnost těla
završí pití mdlobou: těžkým údům spočinout dává.
84 Ač tolik dobrého tříští Mlsnost, přece vliv její
nesahá až k svodu duše. Jak tedy přece jen dojde
k vnitřnímu zásahu mysli tou klamnou útěchou bolu?
Přiskočí tedy sestra, jež příbuzna jakoby více
ku vnitřnímu pohání hříchu, nestačí už povrch pouhý,
její jméno je Chlípnost, co smysly samotné mění.
Úzkostně žádostí plane, jež později vzbuzuje lítost,
když zářit chystá se, zuří, když těšit, tak děsí,
chce-li koho čistiti, hyzdí, a místo toho, co sytit,
zdá se jen člověka šidit: zprvu Amor, nakonec jen mor.
Početné vojsko se valí za táborem Chlípnosti: choré
tisíckrát naplní hnusem duše a rovnakým počtem
je obludí zas; těžký tu dech vzdechy toužebné lámou,
o přízeň vtírá se řeč, dotyky letmé a šepot.
Na pomoc přijde i Hněv lehký, by rozvrátil těžší
závazky, tu proměnou tváře zažene odpor,
tu slzami v proudu, a prostoty obraz pravý
anebo zdánlivý se dobývá do zbožnosti středu.
Také přeludy časté, jež vznikají z touhy se líbit
a předstírat dary, jež příroda nedala sama,
si myslí zimničnou hledá. Ze všech těch věcí
počátek a příčinu bere úzkostná Láska a šílíc
vyrazí úzkost, objetí, polibky a lákadla měkká:
všechny takové bodce, co žhnou jak kamna v kobce
a kobka, co v peci zuří. Proto bývá manželství zkázou
Cizoložství a Incest, co zákony přírody maří,
a také Zneužívání, jež horší je nad tyto věci.
112 Františkovi, jenž slib bojovníka víry teď skládá,
vstříc vedou pohromy tyto – Allektó a Megaira,
Tísifoné a proti nim Aigialé, Pásithea, Frosigné,
sestry, Charitky tři, co po boku Františka stojí
ve stejném počtu, však zplozené z lepšího rodu.
117 Tato ho pokorným činí, ona laskavým, přistoupíc k němu,
proto je trpěliv protivenství jakákoli zvládnout,
proto je vřelý a štědrý, střízlivý a studu plný.
Ctnosti v něm nad vadami veskrze tedy vládnou,
Charitky nad Fúriemi a Pokoře ustoupí Vzpupnost,
Šlechetnost potírá Závist, Trpělivost zabraňuje Hněvu.
Nákazu Nečinnosti zdolá Vřelost a k zemi ji zdupá,
podobně Lakotu Štědrost; Lačnost Střízlivostí
zdolána a Chlípnost Studem leží. To šiky božských
sester své voje svaté už v triumf vítězný vedou.
127 Z ctností všech nebeská Láska své zbraně mužovi dává,
Skromnost, co omylu nezná, uzdu vsadí tělesnému oři,
jemuž své ostruhy ostré do slabin s důrazem noří,
Láska a Strach, Dílo a Usebrání – holení dvé
mu pokrývá nohy; hruď pak jeho Spravedlnosti
obpíná pancíř a při levém boku mu visí
štít Víry, přílbu3 na šíji jeho Trpělivost dává,
těsně ji pod hlavou váže a v jedno spojuje pouty.
Chocholem přílby je Naděj, jež mnohou skvěje se hvězdou,
kopím se počíná válka a jasan, co ratiště tvoří,
Soud je spravedlivý, hrot jeho Zbožnost je vřelá.
Když poté údery svými zlomené kopí znavené leží,
ostřeji vřava se vznítí boje a v pravici blýskne
Kříž meče: surové šiky nepřátel raní a stíná.
Takto pak ozbrojený od té doby nic nekonal více,
co by nemohlo vznášet na titul vojenský nárok,
udatně stála tu ctnost ze všech stran výzbrojí krytá.
144 Jestliže vnuknutí svaté mu jako duchovní oř
poskytlo službu svou svatou, by v pýše se nevznesl vzhůru
snad pro přednosti své, by někdo sílu tu skrytou
krotil a jako svědek jí vzepnout vzhůru se bránil,
tak chce být v opačném smyslu zván pokrytcem:
svou mysl zahalí pláštěm – dobrým chce být, ne zdát se.
150 A aby jeho přání i z hlediska rodičů jeho
zvážena nevzbudila v nich nelibost proti němu,
opásá se a jako by se obchodu věnovat hodlal,
sebere veškerý zisk a do Foligna odebere se,
vše, co k prodeji bylo, to prodá s úspěchem, nad to
také vozy a koně: co nohy má, odnáší mince.
156 Tak se jalových starostí obchodníka docela zbavil,
přemýšlí při návratu, k čemu tak velká hromada peněz
užitek přinést by mohla. Kristovi oddat se zcela
v rozjímání teď hodlá a zbavit se nicotné váhy.
Když se tak v starosti noří: tu hle, on nablízku spatří
kostel svatého Damiána už v zcela žalostném stavu,
co sotva pohromadě drží a náhlým zřícením hrozí.
Přistoupí: k starému krbu přibude nový host,
k nohám kněze se vrhne a celou mu nabízí částku,
za níž by opravil kapli, jež užuž hrozí se zřítit.
Ten myslí, že pouhý to výsměch, nedávno spatřil ho přece,
jak jen obchodem žije a touhou po zisku plane,
který by přivezl zpět: proto zdá se mu, že není vhodné,
by z náhlého popudu mysli v dar přišly peníze pracné.
Odvolat František nechce, co nabídl, naléhá dále,
slibuje setrvat stále: posléze břemeno vhodí
do okna – o kamenné zdivo zazvoní peníze znělé.
173 Když takto se bohatství zbaví, dále pod přístřeškem chudým
nejinak nadále sídlí, jako by vychován byl tam:
raduje se, že z prostředků skrovných může vést nadále život.
176 Nejistá doposud pověst se rychle rozšíří vůkol
do všech assiských koutů: rmoutí se přátelé praví,
ti falešní jenom se smějí. Sám otec zaslechne zvěsti,
ten, co by zviklat se stěží dal a uvěřil hlasu,
jenž by ho o tom zpravil, jak v posměch syn propad lidu.
181 Ó jazyky lidí, vy, jež povždy jste hotovy tupit,
ostří vás buď vztek neb závist! František zasloužil pocty
a pověst dobrou svou ctností, hanba se odváží vetřít
na místo cti a bezectnost zahraje úlohu slávy,
místo ctnosti je vada, že omyl, to nedá se říci:
to, co tak napadají, se spíše šílenstvím zove.
Nikdo ho nešetří z přátel, aniž by zároveň ubral
na jeho pověsti něco: že šílí, to tvrdí všichni.
Příčiny smýšlejí různé: tu odvaru z máku že popil,
jiní, že kocouří mozek ochutnal či bolehlav šťávu
mu poskytnul; nevěří, že bez jedu vůbec je možno
dosáhnout takové změny – když někoho v tenatech drží
světa sláva, by rád se s bezslávím spokojil nyní.
Některým lidem se zdálo, že nikdy by bezcenné věci
přednosti před cennou nedal, nepřitakal před blahem bolu,
ztrátě před ziskem, leda by ho snad Fúrie štvaly
arvernské, a tak ztratil zdravého rozumu volbu.
Někteří naopak tvrdí, však zdá se, že proti právu,
že se z horečky zotavil, však později v cele ho pojal
mozkový zápal, když šťávy mu pronikly k mozku
vzduté a rozbouřené příliš silnou činností srdce.
202 Když otec uslyšel, jak syn všude nalézá posměch,
už nikterak nekrotí hněvu, který ho rozpálil zcela.
Požádá přátele své, též příbuzné, by vzteku jeho
poskytli souhlas svůj. Tak zběsile lidičky mírné
napadá a ve světě dlící. Sám doběla vztekem se taví
a morek mu spaluje oheň, jako když zasažen Pýthón
byl šípem Apollónova luku a proboden skrznaskrz
anebo Athéné Pallas trhající Arachnino dílo.
210 Předtuchu příchodu otce když syn jeho pocítí v duši,
jeskyně úkryt si zvolí, jež dříve mu azylem byla,
z té pak nevyjde měsíc; zvykne si modlit se rád
tam i se oddávat postu. Ke škodě poněkud slouží
úcta, již k otcovi chová, přec záleží synovi na tom,
by nezdvihl boj proti otci. Vždyť zásadou moudrého bývá
nevstoupit nikomu v cestu, když hněv ho ovládá zcela.
217 Když pak se rozpomene, že božským řízením byla
jemu svěřena zbroj, bojí se zásluhu ztratit,
když se tak potupně bál, tak sebere pokleslý zápal.
Mrzí ho v jeskyni úkryt, vždyť je to přece strach lidský,
který vyhání lásku k Bohu, již v své hrudi nesa
proskočí na světlo světa a svým se rodičům vydá.
224 Když pak ho jeho blízcí a také příbuzní spatří
v mysli pevného, tváře udatné a přísného čela,
štíhlého těla, tváře bledé a s rousnými vlasy,
v chatrném šatě: tu poznají, že je zcela jiný.
Když ho tak jiného zří: „Kdo je to?“ stále se ptají.
Jen stěží rozpoznávají pozůstatky starého stavu,
diví se, jsou jako diví a sdělují navzájem sobě
to, čemu lze uvěřit stěží: František docela změnil
sobě obvyklý styl, jímž mezi přáteli znám byl.
Směšní a blázniví lidé se smějí moudrému muži
a jeho bláznivým zovou: sbírají z ulice bahno,
na jeho mírnou tvář se mířit ničemně snaží.
1 Srv. Jer 7,11; Mt 21,13.
2 Srv. Mt 4,8.
3 Srv. Ef 6,14-17.