Tomáš z Celana
Druhý životopis svatého Františka
Překlad: Štěpánka Ráchel Popková OSCCap.
Jiří Bonaventura Štivar OFMCap.
Druhý životopis svatého Františka vznikl na základě touhy bratří doplnit První životopis o příběhy, které v něm scházely. Při sepisování svého Druhého životopisu svatého Františka měl již Tomáš z Celana k dispozici mnoho svědectví sebraných v letech 1244-1247 díky iniciativě tehdejšího generálního ministra Crescencia z Jesi. Ten totiž na generální kapitule v Janově roku 1244 požádal bratry, aby mu poslali všechny možné vzpomínky na sv. Františka. Tomáš z Celana použil získaný materiál, aby doplnil to, co již napsal v předchozím životopise.
Druhý životopis byl dokončen roku 1247. Předpokládá se, že ho v témže roce schválila kapitula v Lyonu. Dochoval se nám ve dvou rukopisech. První pochází z Marsiglie (okolo roku 1300) a druhý je assiský kodex 686 z konce 14. století. Ačkoliv oba rukopisy nejsou zcela kompletní, dohromady obsahují celý Druhý životopis, který byl po dlouhá staletí zapomenut a byl znovu objeven až počátkem 19. století.
Struktura Druhého životopisu už není tak celistvá, jak tomu bylo v případě Prvního životopisu: nejprve jsou uvedeny zázračné události v době obrácení sv. Františka, které chyběly v Prvním životopise, pak následuje tématická část o ideálu sv. Františka, o praxi jeho svatého života, o jeho lásce k Bohu, a několik zázraků (Srv. 2Cel 1-2).
Pokud jde o prameny, ze kterých náš autor mohl čerpat, můžeme zřejmě uvést ztracenou legendu Jako hvězda jitřní, složenou notářem Janem z Celana (okolo roku 1230), která se inspirovala Prvním životopisem. Stejnou inspiraci měl i Život sv. Františka od Juliána ze Špýru a také Veršovaná legenda o sv. Františkovi. To vše mohl Tomáš z Celana použít při tvorbě svého Druhého životopisu. Dále pak měl k dispozici nové sbírky čerstvě sebraných svědectví. O jedné z těchto sbírek svědčí list, který napsali 11. 8. 1246 tři druhové sv. Františka – Lev, Anděl a Rufín. Posílají spolu s ním generálovi své vlastní vzpomínky i vzpomínky druhých bratří, kteří zažili sv. Františka. Tomáš z Celana tedy čerpal i z těchto sbírek či z Perugijského anonyma a Legendy tří druhů, které vznikly před sepsáním Druhého životopisu.
Použité prameny tedy můžeme rozdělit do tří velkých skupin. Nebudeme-li brát v úvahu tři vyprávění převzatá z Prvního životopisu a pět dalších, která kopírují Perugijského anonyma, pak 34 příběhů pochází z Legendy tří druhů, 87 z Assiské kompilace (v její tehdejší podobě) a 131 je z neznámého pramene, celkem tedy 216 epizod z Františkova života.
Tomáš z Celana je na svých pramenech dosti závislý. V první části Druhého životopisu sleduje časový sled událostí, které přebírá z Legendy tří druhů. Ve druhé, tématické části jsou navzájem promíchány příběhy z Assiské kompilace a z neznámého pramene. Zůstává otázka, odkud pocházejí ony neidentifikované prameny, které autor používá. Sám výslovně říká, že je má před sebou: „Přece se však zmíním o jednom případu, který mám po ruce“ (2Cel 111). Buď mu tedy tyto příběhy někdo osobně vyprávěl, nebo měl k dispozici písemný materiál, který se nám nedochoval. Je však zvláštní, že ty části, které nenalézáme v předcházejících legendách, se obvykle týkají dvou témat: sporů uvnitř Řádu a stigmat. To by nasvědčovalo tomu, že jde o původní tvorbu Tomáše z Celana. Příkladem mohou být ty části, které se týkají vývoje Řádu a církve po roce 1240, kdy například Tomáš z Celana vytýká jak synům Františkovým, tak i Dominikovým, že přivolili k tomu, aby se z nich stali biskupové (2Cel 149). Roku 1241 se totiž stal biskupem v Miláně první menší bratr, Lev z Perega. Celkově však nelze říci, že by se autor stavěl na jednu či druhu stranu, když šlo o spory uvnitř Řádu. Naopak, vědom si nebezpečí rozdělení Řádu, hlásá totéž co ve svém Prvním životopisu, že totiž obě větve – „učená“ i „prostá“ se mají naučit navzájem se tolerovat a žít spolu (2Cel 191-192). Tím jenom stvrzuje, že i základní pojetí Prvního životopisu nebylo dílem ani papeže Řehoře IX., ani bratra Eliáše, ale jeho vlastním.
Tomáš z Celana, veden poslušností vůči tomu, kdo mu zadal sepsání Františkova životopisu (Crescencius z Jesi), se snažil podat rytmickou prózou určitý obraz sv. Františka. Na rozdíl od Legendy tří druhů a Assiské kompilace zachází se získanými prameny po svém a často je spíš interpretuje než používá. Není výslovným falsifikátorem, ale vzhledem k tomu, že používá literární vzory a hagiografické modely své doby, přetváří původní materiál takovým způsobem, že po faktické stránce je tento jeho životopis druhořadým pramenem. Tentokrát není styl jeho tvorby veden přáním papežské kurie, ale přáním generálního vedení Řádu. Tématicky je zřejmé, že v Druhém životopisu je posílena podobnost sv. Františka se sv. Martinem z Tours a je více zdůrazněna Františkova role obnovitele církve. Ve srovnání s Prvním životopisem podává Druhý životopis poněkud jiný obraz sv. Františka, a to zvláště v druhé, tématické části. Je zde posíleno přesvědčení o předurčení sv. Františka (jeho bujaré mládí ustupuje do pozadí), František je mnohem více podáván jako prorok, více prostoru je také věnováno Františkovým zázrakům během jeho života a jeho daru vidět do duší. Rovněž ďábelská pokušení se množí a do popředí více vystupuje Františkovo tělesné umrtvování. Obzvláště však roste naléhání na chudobu a varování před nebezpečím, které pro bratry představují ženy. Kdo čte Druhý životopis, aniž by bral v úvahu jeho prameny, neubrání se dojmu, že čte poněkud chaotický životopis člověka, který byl předurčen ke svatosti, který byl zázračným léčitelem, prorokem a byl k sobě nesmírně tvrdý. Ve srovnání s Prvním životopisem je tedy podávaný obraz sv. Františka archaičtější a bližší mnišskému ideálu. Druhý životopis je psán v době, kdy Řád již má velkou prestiž v církvi. Proto také dává zvláštní důležitost epizodám, které podtrhují Františkův církevní rozměr, jako např. událost s křížem v kostelíku sv. Damiána, sen Inocence III., ve kterém sv. František podpírá Lateránskou baziliku apod.
Také v tomto díle zachovává autor pravidla charakteristická pro cursus, ale s již mnohem větší volností, než tomu bylo v Prvním životopise. Autor zde preferuje rychlé a zhuštěné vyprávění, přesto se však projevuje jako mistr pera, který dokáže sladit svědectví různých lidí v kompaktní dílo. V první části ještě převažuje historický styl, ale druhá část již více připomíná středověké „zrcadlo“, které si klade za cíl podat vzor menšího bratra. Druhý životopis již není legendou v klasickém pojetí, ale spíše jsou to memoáry, které život světce značně zjednodušují, neboť si kladou za cíl připomenout zvláště ty skutky a slova světce, které chtějí vyzvednout jako vzor k následování. Je to tedy dílo víc interpretativní než historické. Čímž se však nechce říct, že by nemělo historické základy, ale jeho hlavním cílem není podat historii. Celanova interpretace sv. Františka však již někdy neodpovídá tomu, co světec sám zanechal ve svých spisech.
Celkově má Druhý životopis trojí cíl: vychválit svatost Františkovu, informovat o jeho životě a ctnostech a nabídnout sv. Františka jako vzor pro současníky i pro ty, kteří teprve přijdou.