O chudobě v oblékání

XXXIX. kapitola

Jak světec slovem i příkladem pokáral ty, kdo nosili měkké a vybrané šaty

69. ₁ Tohoto muže, oděného mocí z výsosti¹, hřál víc božský oheň v jeho nitru než vnější šat. ₂ Ti z Řádu, kdo nosili trojí nebo bez vážného důvodu měkké šaty, se Františkovi protivili. ₃ Říkával: „Potřeba, která není rozumně odůvodněná, ale vychází z žádostivosti, je znamením vyhaslého ducha. ₄ Když duch zvlažní,“ říkával, „a milost v něm pozvolna vychladne, je jasné, že si tělo a krev nutně žádají svoje. ₅ Neboť co zůstane, když duše již nenalézá potěšení, než že se tělo vrátí ke svému? ₆ Tehdy pak živočišný pud předstírá nutné potřeby a tělesné smýšlení utváří svědomí.“ ₇ A dodal: „Dejme tomu, že se některý z mých bratří opravdu ocitne v tísni, která se bude dotýkat všech jeho potřeb. Jakou odměnu dostane, když se bude snažit, aby je co nejrychleji uspokojil nebo aby tíseň co nejdále zahnal? ₈ Naskytla se mu příležitost k zásluze, ale dal vědomě najevo, že o ni nestojí.“ ₉ Tak a podobně napadal ty, kdo nechtěli snášet nedostatek, neboť nenést ho trpělivě by neznamenalo nic jiného než vrátit se do Egypta.

₁₀ Za žádnou cenu nechtěl, aby bratři měli víc než dva hábity, které však dovolil opravovat našitými kusy látky.

₁₁ Žádal, aby vybranými látkami pohrdali, a ty, kteří proti tomu jednali, přísně před ostatními káral. Aby takové bratry svým příkladem pohnul, našíval na svůj hábit hrubou látku. Když umíral, prosil, aby také jeho pohřební roucho ušili z obyčejné látky.

₁₂ Bratřím však, které k tomu nutily neduhy či jiné vážné důvody, dovolil, aby na těle měli měkký spodní oděv, ale tak, aby zůstala zachována vnější drsnost a prostota. ₁₃ Také říkával: „Až ochabne přísnost a rozmůže se vlažnost, ani synové chudého otce se nebudou stydět dokonce šarlat nosit, jen v jiné barvě.“

₁₄ My, tví nevěrní synové, otče, tě v tom neobelháváme, naopak, spíše naše ničemnost obelhává sama sebe. ₁₅ Neboť hle, je nad slunce jasnější a každým dnem roste.

 Další