XXXI. kapitola

Poučný oběd o Velikonocích v Grecciu; František se po Kristově příkladu chová jako poutník

61. ₁ Stalo se, že jednou, o Velikonocích, bratři z poustevny v Grecciu prostřeli stůl pečlivěji než jindy, i s bílým plátnem a porcelánovým nádobím. ₂ Otec vyšel z cely, přistoupil ke stolu a uviděl, že stůl je vyvýšen ze země a marnivě ozdoben. Ale pro usměvavý stůl neměl úsměv. ₃ Nepozorovaně, potichu odchází, dá si na hlavu klobouk jakéhosi chudáka, který tam právě byl, vezme do ruky hůl a vyjde ven. ₄ Venku přede dveřmi čeká, až začnou bratři jíst; byli totiž zvyklí nečekat na něho, když na dané znamení nepřišel. ₅ Když tedy začali jíst, volá pravý chudý od dveří: „Pro lásku Pána Boha dejte tomuto chudému a slabému poutníkovi almužnu.“ ₆ „Vstup, muži,“ odpověděli bratři, „pro lásku toho, jehož jsi vzýval.“ ₇ Ihned tedy vstoupil a představil se stolujícím. ₈ A dovedeš si představit ten úžas mužů, ve který je poutník uvedl. ₉ Podali mu misku, o kterou prosil. Jako jediný se posadil na zem a misku postavil do popela. ₁₀ A řekl: „Teď sedím jako menší bratr.“ A obrácen k bratřím pokračoval: „Nás musí příklad chudoby Syna Božího zavazovat víc než jiné řeholníky. ₁₁ Viděl jsem upravený a vyzdobený stůl a nepoznal jsem v něm stůl chudých, kteří chodí od dveří ke dveřím.“

₁₂ Událost dosvědčuje, že se podobal onomu poutníkovi, který byl toho dne jediný v Jeruzalémě¹. ₁₃ Přesto však způsobil, že hořelo srdce učedníků, když mluvil².

 Další