XVII. kapitola

Jak na jeho modlitbu vytryskla ze skály voda, jež zahnala žízeň venkovana

46. ₁ Jednou chtěl jít blažený František do jedné poustevny, aby se tam mohl svobodněji oddávat kontemplaci. Protože byl velmi slabý, půjčil mu jistý chudý muž osla, aby se tam svezl. ₂ Bylo to v létě a vesničan Božího muže doprovázel. Když začali stoupat do hor, sedlák, unaven pochodem po dlouhé a obtížné cestě, dostal z horka, dříve než dorazili k cíli, velkou žízeň. ₃ Naléhavě volal světce a prosil, aby se nad ním smiloval, že umře, když se nebude moci napít vody. ₄ Muž Boží, který měl s trpícími vždy soucit, bez váhání seskočil z osla, poklekl, ruce pozvedl k nebi a nepřestal se modlit, dokud nepoznal, že je vyslyšen. ₅ Pak řekl vesničanovi: „Pospěš tam naproti a najdeš pramínek vody, kterou ti Kristus milosrdně poskytl ze skály, aby ses napil.“ ₆ Jak úžasná Boží vlídnost, která se k svým služebníkům tak ochotně sklání! ₇ Pro ctnost prosícího mohl venkovan pít vodu ze skály¹ a naplnit pohár z nejtvrdšího kamene. ₈ Předtím tam žádný pramen nebyl a nebyl nalezen ani po bedlivém pátrání.

₉ Jaký div, že ten, kdo je plný Ducha svatého², sám koná zázračné skutky všech spravedlivých! ₁₀ Ano, není zvláštní, že ten, kdo je darem zvláštní milosti spojen s Kristem, koná podobné skutky jako ostatní svatí.

 Další