XV. kapitola

O rozvážnosti svatého Františka

22. ₁ Jedné noci, zatímco ostatní odpočívali, zvolala jedna z oveček: „Bratři, umírám, umírám hladem!“ ₂ Znamenitý pastýř ihned vstal a spěchal, aby náležitým lékem zesláblé ovečce pomohl. ₃ Přikázal prostřít stůl, třeba zaplněný jen venkovskými pokrmy, kde nedostatek vína, jak tomu většinou bylo, nahrazovala voda. ₄ Sám začal jíst, aby se onen bratr netrápil studem, a pozval i ostatní bratry ke službě lásky. ₅ Když s bázní Páně¹ přijali pokrm, vyprávěl otec synům dlouhé podobenství o ctnosti rozvážnosti, aby skutkům lásky nic nescházelo. ₆ Pobízel je, aby vždy odevzdávali Bohu oběť ochucenou solí², a důrazně je napomínal, aby každý zvážil vlastní síly v Boží službě³. ₇ Prohlašoval, že je podobným hříchem nerozvážně odnímat tělu potřebné jako mu poskytovat nadbytečné, když je ovládáno obžerstvím. ₈ A dodal: „To, že jsem jedl, nejdražší, vězte, jsem neudělal ze žádosti, ale po zvážení, protože to přikazovala bratrská láska. ₉ Ať je vám tedy příkladem láska a ne pokrm, protože ten slouží žaludku, ale ona duchu.“

 Další