O nemocech svatého Františka

CLX. kapitola

Rozmluva s bratrem o tom, jak se má tělu pomáhat

210. ₁ Velkými útrapami a těžkými nemocemi zaměřil hlasatel Boží František své kroky na stezky Kristovy a necouvl zpátky ani krok, dokud to, co dokonale započal, ještě dokonaleji také nedokončil. ₂ Neboť i když byl vysílen a na celém těle nemocemi oslaben, nikdy se nezastavil v běhu o dokonalost, nikdy nepopustil v přísné kázni. ₃ I když bylo tělo někdy už úplně vyčerpáno, nedokázal mu bez výčitek svědomí ulevovat. ₄ Když někdy, i když nechtěl, musel slabosti těla zmírnit blahodárnými léky, protože jeho síly byly téměř u konce, oslovil při té příležitosti jednoho dne bratra, o němž věděl, že mu dá užitečnou radu: ₅ „Co si myslíš, drahý synu, o tom, že mě mé svědomí často obviňuje z péče o tělo? ₆ Bojí se, že bych mu mohl příliš povolovat a že bych se snažil mu vycházet vstříc vybranými léky. ₇ Ale ono už dlouhou nemocí zchřadlo a po ničem netouží a nic už mu nechutná.“

211. ₁ Synovi Pán vnukl tuto odpověď, proto otci řekl: „Otče, řekni mi, jestli chceš, jak poslušně tvé tělo poslouchalo tvé rozkazy, dokud ještě mohlo?“ ₂ František na to odpověděl: „Můj synu, musím mu dosvědčit, že ve všem poslouchalo a v ničem se nešetřilo, naopak, odvážně plnilo všechny mé příkazy. ₃ Nevyhýbalo se námahám, neuhýbalo před nepohodlím, jak jen mohlo nařízené plnilo. ₄ Já i moje tělo jsme byli zajedno v tom, že jsme bez rozporů sloužili Kristu Pánu¹.“ ₅ Bratr mu na to odvětil: „Otče, kdepak je tvá štědrost, láska a veliká moudrost? ₆ Takhle se odplácí věrným přátelům², dobrodiní beze všeho přijímat a v dobách nouze příteli neodplácet podle zásluhy? ₇ Co bys mohl pro Krista, svého Pána, udělat bez pomoci svého těla? ₈ Nevystavovalo se pro to, co jsi dělal, jak sám říkáš, jakýmkoli nebezpečím?“ ₉ „Uznávám, můj synu,“ řekl Otec, „že máš pravdu.“ ₁₀ Syn mu na to odvětil: „Myslíš tedy, že je rozumné tak věrného přítele v těžké nouzi opustit, ač se ti kdysi dal se vším a i na smrt by šel? ₁₁ Toho se varuj, otče, pomocníku a berlo sklíčených, ať je od tebe daleko tento hřích proti Pánu³.“ ₁₂ „Požehnán buď i ty, synu,“ řekl František, „že jsi na mé pochyby dal moudře tak uzdravující lék.“ ₁₃ A s radostí začal k svému tělu promlouvat: „Těš se, bratře tělo, a odpusť mi, neboť již budu ochotně plnit tvá přání a budu rád spěchat, abych ti ulevil ve tvých nářcích.“

₁₄ Ale co mohlo již zničenému tělu ještě působit radost? ₁₅ Co je mohlo udržet, když už se celé hroutilo? ₁₆ František již odumřel světu, ale žil v něm Kristus⁴. ₁₇ Radosti světa mu byly křížem, protože ve svém srdci nosil zakořeněný Kristův kříž⁵. ₁₈ Proto na jeho těle zazářila stigmata i navenek, jelikož tento hluboký kořen vrůstal do jeho duše.

 Další