CLIX. kapitola
O vidění, kterým se doporučuje Řehole
209. 1 Jednou měl přesvatý otec vidění, pocházející z nebe, které se vztahovalo na Řeholi. 2 Bylo to v době, kdy se bratři o potvrzení Řehole radili, a světci, který se o toto jednání velmi zajímal, bylo ve snu ukázáno toto. 3 Zdálo se mu, že musel ze země sesbírat mnoho malých drobtů a musel je rozdávat mnoha hladovým bratřím, kteří stáli okolo něho. 4 On se však bál tak malinkaté drobty rozdávat, obával se totiž, že mu vypadnou z ruky, jak byly maličké. Tu slyšel shůry hlas: „Františku, udělej ze všech těch drobtů hostii a dej z ní jíst těm, kdo chtějí jíst!“ 5 Učinil tak, a kdo z ní zbožně nepřijal, nebo přijímat pohrdal, byl brzo stižen zjevným malomocenstvím. 6 Ráno to vše světec vyprávěl spolubratřím a rmoutil se, že nepochopil tajemství vidění. 7 Po chvíli však, když se vroucně modlil, uslyšel z nebe hlas: „Františku, drobty ve snu včerejší noci jsou slova evangelia, hostie je Řehole a malomocenství je hříšnost.“
8 Věrnost, kterou slíbili, nepokládali tehdejší bratři za těžkou či tvrdou, neboť byli ochotni zachovávat daleko víc, než velela povinnost. 9 Není divu, že pro nedbalost či zahálku není místa tam, kde ostruha lásky pobízí stále k vyššímu.